Podzimní Ždánice – poněkud navlhlá cyklistika 0915 pt.1
Cyklistika na jaře, cyklistika na podzim. Už je to taková menší tradice, že s naší volejbalovou partou vyrážíme vždy začátkem sezony i na jejím konci na nějaký vícedenní zájezd. Nutno říci, že ty Jarní kola v květnu jsou pro řadu účastníků první větší výjezd a ten podzimní poslední dávka kilometrů v roce. To ovšem neplatí pro ty skalní (to končíme třebas až někdy v listopadu, než napadne sníh).
Podzim je v podstatě jasně určen sklizní vinné révy, takže lokalitu kam vyrazíme hledáme někde na jižní Moravě. A abychom nejezdili stále na stejná místa snažíme se lokality poněkud prostřídat.
Několikrát jsme takto navštívili Znojemsko, postupně přibylo Mikulovsko, loni to bylo Podluží, nejvyšší čas prozkoumat i kousek Slovácka. To loňské Podluží vlastně bylo i částí Slovácka (jižní), tak letos více k severu, navrhl jsem, ať to nemáme lautr rovinu, tak někam ke Kyjovu, tam už jsou i nějaké kopečky (to sice někomu vadí, ale jak je známo, kopce jsou kořením cyklistiky).
Ke chvále „naší“ mládeže musím uvézt, že povětšinou lokaci k bydlení najdou na internetu vlastní silou, tak je většina hlavního zabezpečení výpravy zajištěna. Nakonec „vhodnou“ ubytovnu našli ve Ždánicích, tím byla základna určená. Termín zájezdu určuje svatý Václav, tedy státní svátek, a protože letos vyšel na pondělí, máme pěkně prodloužený víkend. Když si k tomu dáme v pátek dovolenou, je to už slušná doba na rekreaci.
Ještě v pondělí před inkriminovaným odjezdem vypadá předpověď počasí slibně, bohužel postupně slibované babí léto z předpovědních map mizí a obrázky sluníčka nahrazují tmavší skvrny leckdy s jakýmisi kapičkami...
Nicméně je tu čtvrtek a odpoledne vyrážíme k cíli. Doprava do místa je relativně individuální, dělíme se na automobilisty a dojížďáky. (povětšinou někam vlakem a zbytek na kole, batohy nám vezou v autech).
24.9.2015
Pracovní činnost mi letos nedovolila vyrazit dřív, tak jedu sám, se zastávkou u rodičů v Bludově, tedy přesněji s nástupem v Postřelmově. Co máme u nás elektrifikovanou trať, jezdí přímé vlaky mj. Na Brno, tak to máme vcelku jednoduché. Vymyslel jsem si trasu z Ivanovic na Hané, vcelku přímou, přes nějaké kopečky.
Ačkoliv přídomek na Hané by naváděl, že je kolem rovina, je to klam. Než se rozjedu kýženým směrem, podívám se k místní benzince. Je u ní k vidění židovský hřbitov. Ač se to na první pohled nezdá, židovský hřbitov v Ivanovicích na Hané byl založen někdy na přelomu 16.–17. století. Na rozdíl od významnějších a známějších hřbitovů ovšem nepatří prozatím k zvlášť vyhledávaným turistickým cílům. Už první pohled naznačuje, že údržba zde probíhá velmi sporadicky, ačkoliv zdá se, že momentálně se připravuje obnova části hřbitovní zdi.
Na hřbitově se jen ojediněle vyskytují klasické náhrobky, které známe z jiných podobných míst. Nejstarší známý náhrobek je datován rokem 1805, v průběhu 19. století židé s narůstající emancipací přestali užívat ve funerálních pomnících tradiční tvarosloví a přikláněli se ve větší míře k tvarům, jaké známe i z křesťanských hřbitovů. Někdy dokonce opouští i hebrejské nápisy. Ty jsou povětšinou doplněny nápisy v němčině. Určitým překvapením může být i pár náhrobků s jmény značně počeštěnými, což naznačuje, že Židé ne vždy používali jména německá.
Pokud prameny nelžou, měli zde být pochováni i předkové (dědeček) olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna (1845–1915). Úřad vykonával v letech 1892–1904. Kohn budil mezi tehdejší společenskou smetánkou rozpaky pro svůj chudý původ, i přihlášení k českému národu.
Právě k němu je připisován výrok hraběte Taaffeho: Doufám, že je ten žid alespoň pokřtěn.
Tolik malá odbočka. Po mostě nad dálnicí a směr jihovýchod, Švábenice. Ne prudce, ale silnice táhle stoupá, GPS mi velí před vsí odbočit na polní cestu. Vlastně jde o poměrně novou cestu, tedy přesně zpevněný povrch, který slouží k obsluze okolních latifundií. Víceméně míjí okolní vesnice, ale díky tomu se neztrácí nastoupané metry. Podle mapy míjím vrchol Holý kopec (429 m), oproti Ivanovicím rozdíl přes 170 m, žádná nížina. Jak si přečtu na informační tabuli, pahorkatina se nazývá Ivanovická brána, vlastně jsou to kopce, na jejichž severním spíš západním úpatí kdysi bojovali Francouzská, Rakouská a Ruská vojska. Celá ta událost je známá jako bitva u Slavkova...
Tam však nemířím, trasa ubíhá více k jihu a jak sjíždím k údolí, v serpentině proti divá zvěř. Přesněji prasátka na výletě. Měla by to být samota či hájovna Zdravá voda, hospodář evidentně nechává svým zvířátkům dosti volného pohybu, přeci jen i ta domácí svině je dosti velký živočich. Naštěstí ji vcelku uspokojí prozkoumání brzdy předního kola.
Následují Nové Hvězdlice, tam minu okraj, nad Chválkovicemi vidím na obzoru větrný mlýn, Uhřice jsou malou vesničkou, o něco větší Milonice mají farní kostel, a protože se zrovna uklízí, dá se nahlédnout do interiéru.
To už je vlastně konec sjezdu, tedy údolí říčky Litavy a obec Nesovice. Za ní bude následovat hlavní kopec dne. Před tím se posilním ve zdejší hospůdce. Pak stačí najít zelenou turistickou značku, která dělá nábližku k lesní silnici k rozcestí U Křížku. Kříž tu stojí na památku obětí vpádu tureckých vojsk v 17. století, kdy vojáci pustošili i jižní Moravu. Vlastně je to místo v blízkosti hřebene Ždánického lesa, součásti vnějších Karpatské soustavy. Není daleko k nejvyššímu místu zvanému U Slepice. Kdysi tu měla stát myslivna, dnes v podstatě na vrcholu těží ropu – jsou tu čerpadla naftových dolů. Z kopce se dá pokračovat lesní cestou po žluté značce, či asfaltkou do Lovčic, kam mě nakonec demokratizační proud vede. Tak akorát, abych na konci obce zahlédl siluety tří cyklistů. Protože jsou mě značně povědomí, tak zrychlím. Za Lovčicemi je takový malý kopeček, tak dojíždím Martinu, Zdeňka a Tondu až přímo v cílových Ždánicích. A protože to tady znám (byli jsme tu na malém čundru před 4 léty), vedu naši skupinku najisto k zámku. Ubytování máme totiž přímo na Palánku, což je bývalá hospodářská část zdejšího zámku, spíše zámečku. Máme tu být v 18 hodin (je přesně o minuti víc), po zaklepání ale otvírá Edita, takže už tu někdo je. A než se stačíme rozhlédnout po ubikaci, pomalu dojíždí další účastníci. Brzy je nás asi polovina (10 lidí), tak akorát do nedaleké hospody. Tak malá večeře, při tom dorazí další výletníci. Večer již zase „doma“ následuje bujarejší oslava, tradičně koncem září slaví mladší Pepa přirozeniny.
25.9.2015
Kdo má připojení (mají tu wifi), sleduje, co udělá dnešní počasí. Prozatím to vypadá nadějně, předpovědní mapy naznačují, že nás žádné srážky nezasáhnou. Bohužel jak se během dne přesvědčíme, technika není dokonalá a dokáže se zmýlit i proslavený norský server.
Ale nepřebíhejme, nedaleko našeho bydliště je k navštívení místní Íčko, kam zamíří naše první kroky. Paní nám radí, kudy se vydat, kupodivu se trasa velmi shoduje s tou, kterou jsem kreslil doma a rozesílal účastníkům do mejlu, aby si případně vytiskli (nebudu tisknout 20 map pro každého). Jenže, on se tím nikdo neřídí. Vydáme se k jihu, směr Dražůvky (s malou odbočkou). V Dražůvkách začíná cyklostezka, která užívá těleso zrušené železnice. A jak jsou cyklisté na pohodlné cestě, nikdo nesleduje, kam že to vlastně jede, čímž se plán trasy začne rychle rozpadat. Cyklostezka se totiž zcela otáčí od zamýšleného směru k jihu a rychle jedoucí čelo skupiny mine Želetice, kde jsem chtěl původně odbočit (kdo má na ty lidi řvát, když večer před tím se vydám z hlasu u kytary).
Pohromu se daří odvrátit ještě před Násedlovicemi a obracíme se k údolí Trkmanky, což ještě není taková zajížďka. Bohužel se valí další komplikace. Veškerá předpověď počasí bere za své, je tu zprvu nenápadný, postupně sílící déšť. Nacházíme přístřeší v opuštěné zemědělské hale, při tom nám telefonuje vpředu jedoucí Tonda, že asi 100 m v Karlíně je hospoda. Těch sto metrů je spíš půl kilometru, nicméně beztak byl nejvyšší čas někam do putyky zapadnout. Výhodou je, že díky prostorné chodbě jsou i kola v suchu.
Déšť ustává jen velmi sporadicky, ale protože hostinská v poledne zavírá, nezbývá nám, než taky vypadnout. Hned máme před sebou kopec, návrší u Hovoranských luk je osázeno i vinohradem, tak se potěšíme několika sladkými kuličkami, pod námi Hovorany, za ni mi další cyklostezka směr Šardice. Klasicky jedna cyklistka valí první nehledíc vpravo vlevo a nevšimne si, že za ní nikdo nejede. Naštěstí směry jsou shodné, tak se nikdo neztratí. Většina výletníků chce někam na oběd, tak v Mistříně navrhuju, plán, kdo by chtěl na zámek, ať se přidá. Jak se dalo očekávat, památkymilovných moc není, tak do Milotic jedem jen s Markem, ostatní zůstanou v místě v restauraci v kulturáku. Z Mistřína vede k cíli pěkná cyklostezka přes lesík zkratkou, tak jsme brzy u barokního zámku. Na začátek prohlídky máma skoro hodinu času, tak není problém ještě zajet do obce, kde v pohodě stihneme jak jídlo, tak náhled ke kostelu.
Milotický zámek neohromuje rozevlátou architekturou, spíše na barokní poměry střídmou architekturou (zachovává starší dispozici). Interiéry jsou povětšinou původní a ačkoliv nejde o obrovskou stavbu, je patrné, že poslední uživatelé nebyli žádní chudáci.
Vstup do zámeckého areálu je přes sochově vyzdobený most, spíš můstek, k zadnímu traktu přiléhá barokní zahrada s udržovaným stromovým loubím. Zámek se chlubí růžovými záhony. V zimních zahradách je instalované malé lapidárium či zahradnická expozice.
K velké smůle se opět rozprší. Ve snaze oddálit odjezd i z důvodu dodání odvahy se vydáme k prodejně zámecké vinotéky. Družný hovor jak s obsluhou, tak s návštěvníky je sice příjemný, bohužel déšť nezarazí. Nezbývá nám, než se vydat do živlu. Do Mistřína stejně, tam místní znalec navrhne, ať využijeme polní cestu (asfaltovou), tu najdeme před Šardicemi u vrakoviště s poetickým názvem Rajčatárna. Ta tady má v okolí poměrně slušnou reklamu, tak není problém ji najít, nakonec už jsme kolem projeli. Paradoxně jde ze začátku skoro o stejnou cestu, kterou jsem zamýšlel jet ráno (téměř souběžná s polní, ale prašnou, tam to teď bylo blátivé). Nejdřív menší kopec do Stavěšic, pak ještě větší do Strážovic, ty jsou v úbočí Babího lomu (417 m), kopce, který svou výškou značně vévodí jižnímu okolí Ždánic. Teď už drobný deštík ale připomíná vcelku solidní slejvák, navíc jak se jede rychle z kopce, je té vody více. Už to nějak překonáme, domů to je kousek, k zámku zvolíme přímou cestu ulicí Zámeckou, a přemýšlíme, kdo bude v místě.
Pár výletníků ráno zůstalo – ještě museli něco vypracovat do zaměstnání. To je určitá výhoda ajťáků, že jim stačí být online. Kromě Ladi a Hanky už dorazili Milan s Katkou (autem, o den později). Takže jsem vlastně předjeli velký zbytek výpravy. Ti dorazí asi po půlhodině. Sice do Milotic dojeli, ale nechtěli nás čekat (to už jsme nejspíš byli ve vinotéce), navštívili tak nějakou jinou zdejší provozovnu, dál směřovali do Kyjova. Odtud do Bukovan, to je místo s replikou větrného mlýna, což nás tak nemrzí, byli jsme tu před čtyřmi léty za daleko lepších podmínek. Ona je to beztak jen taková atrapa pro turisty z velkoměsta. A cestu přes Lovčice taky známe.
Večer probíhá ve znamení marných snah něco usušit, nemají tu zatím zapojené topení, zejména Tonda masivně týrá zapůjčený fén. I to večerní posezení je spíše v duchu besedním než hýřivém.
Pt. 2
Přidat do oblibených uživatelů
Ždánice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Podzimní Ždánice – poněkud navlhlá cyklistika 0915 pt.1
