Slovácko a Ždánice aneb tradiční podzimní cesta za burčákem 2 (mokré Ždánice a zmrzlé Klobouky)

Přichází první zámecké probuzení a poslední zářijový víkend. Počasí se nám, bohužel, ani na chvíli nepokouší ukázat onu přívětivější tvář. Kdybychom chtěli použít slov klasika, tak „chčije a chčije“. A aby nám to nebylo líto, tak je navíc také „kosa jak sviňa“. Nepomáhá ani skutečnost, že Zdena má na výletě vždy krásné počasí. Sobota 26.9.2015 tedy nevypadá nijak radostně a my musíme volit nějaký alternativní program ve Ždánicích. Jakoukoliv cykloturistiku jsme totiž vzhledem k počasí i mokrým svrškům rovnou odvolali. Rozhodnu se proto využít kontaktů, získaných ve ždánickém „íčku“ a zavolám manželce zdejší vinařské jedničky. Již jeho jméno Krčmář je sympatické a vzbuzuje důvěru i naději. Na sobotu mají ovšem, bohužel, domluvenou akci, tak musíme vyrazit hned dopoledne. Předtím ještě něco málo důležitého nakoupíme ve zdejším obchodě (např. rum).

Poté již vyrazíme do části Ždánic, která se nazývá Hrubá strana. Mineme starou – původně renesanční radnici a za chvíli jsme na místě. Paní Krčmářová už nás čeká a vítá nás skoro stejně radostně jako jejich čtyřnožka. Na stole se rychle objevuje bílý burčák a z domluvené hodinky se rychle stanou dvě. Kromě petek s nažloutlou probublávající tekutinou si většina z nás odnáší i sedmičky s produkty největšího zdejšího vinařství, které následně nelze zhodnotit jinak než kladně. Hned jsme si také domluvili další nákupní posezení, tentokrát na nedělní večer. Již při zpáteční cestě jsme osloveni jakýmsi místním občanem, který nás láká na jakousi obecní taškařici, která se má odpoledne konat těsně pod zámkem. Proč ne, plánované muzeum nám celé odpoledne nevyplní a sedět u truňku celý den se nám také nechce.

Návštěva ždánického Vrbasova muzea byla ovšem výborným nápadem. Sice nás moc nešlo, ale ti, kteří těch pár metrů mezi zámeckou ubytovnou a zámeckým muzeem urazili, rozhodně nelitovali. Někteří z nás dokonce pokukovali po sympatické průvodkyni ještě častěji než po vystavovaných exponátech. Bližší informace o muzeu si můžete přečíst na odkazu https://www.turistika.cz/mista/zdanice-vrbasovo-muzeum, ale v každém případě lze konstatovat, že těch 30,- Kč vstupného rozhodně nebyly vyhozené peníze. Alespoň malou zmínku o expozici však přidat musím. První šicí stroj mohou muzeu závidět i v Boskovicích, pohyblivé modely jsou super, pozoruhodná je sbírka keramiky i porcelánu a našince také upoutá část expozice, věnovaná někdejším majitelům zámku, tedy podnikatelské rodině Seidlů, kteří mají na Šumperk poměrně úzké příbuzenské vazby. No a krátkodobá výstava historických hraček vyvolávala u mnohých návštěvníků muzea radostné výkřiky typu „Ty vole, to jsem měl doma“. Nechyběl dokonce ani nejslavnější ze všech tanků – Rudy.

Stejně pochvalně lze ovšem hovořit o návštěvě akce, nazvané – snad, a trošku předčasně - Slavnost spadaného listí. Při pozorování dětí, kteří se s rodiči vrtali v dýních, jsme zde ochutnali - za neuvěřitelně příjemné peníze – téměř vše nabízené (hlavně ten bramborák byl fantastický) a někteří, např. Anička, se na přípravě akce dokonce sami výrazně podíleli. Při cestě do restauračního zařízení jsme se chvilku zdrželi pozorováním po plotě poskakujícího kohouta a vzápětí jsme byli odvoláni, že se máme vrátit k dravcům. A skutečně; místní Sokolnice nám předvedla své dva opeřence. A protože jsme každý odevzdali desetikorunu na jejich další růst (i když představa, že ten mladý výr pojí i tak milého tvora, jakým je morčátko, je děsná), utrousili ptáci tak nějak mimo nás. Poté už jsme navštívili krátce zdejší pohostinství a mezitím se začali postupně vracet ti, kteří ten den vyrazili auty na různé krátky výlety, např. na prohlídku milotického zámku. Večer jsme popili i pohovořili a noční jasné nebe, plné hvězd, nám naznačovalo, že neděle by konečně mohla být klasickým výletním dnem.

Neděle 27.9.2015 ráno: první pohled z okna nám prozradí, že se opět zatáhlo, ale zatím neprší. Postupně na obloze přibývá modré, a tak se chystáme poprvé vyrazit v plném počtu. Ti, kteří se zúčastnili páteční „plavby“, však nejprve postupně ze svých bicyklů odstraňují bahno a rez. A pak již vyjíždíme … abychom velmi rychle zjistili, že opravdu není teplo. Dokonce i my horkokrevní na sebe navlečeme vše, co máme s sebou a nevysvlékáme se ani při následujícím stoupání. Brzy dojedeme do Žarošic, kde nás čeká první pauza. Všichni se zdrží pouze u tekutin z vinařství na okraji obce, my s Bobem také v celkem zajímavém areálu u poutního kostela sv. Anny. Před kostelem galerie barokních soch, na ohradní zdi pozoruhodná mozaiková supermoderní křížová cesta a uvnitř … bohužel omša svätá. Takže jen krátce nahlédnout z předsíňky, zamávat březové plastice Tondova oblíbence Franty Poplivaného, nacházející se naproti kostela, a vyrazit za ostatními.

Peloton dorazíme v Dambořicích a přes jakýsi vyšší pahorek následně vjedeme mezi vinice. Bob nám sice prozradil, že jsme jižně od 324 m vysoké Líchy, ale pro nás byla podstatně zajímavější možnost ochutnat převážně modré kuličky. I tady to vypadalo na opravdu dobrý rok. Následuje krátké motání ve Velkých Hostěrádkách a přestup na lesní „polňačku“. V té chvíli už se pohybujeme nejen v nebetyčných nadmořských výškách, ale také na Břeclavsku. A změna kraje přináší ihned svá prvenství. Poprvé se ochutnávalo z bílých odrůd, poprvé někdo píchl (nevím proč, ale Tonda nám pak zakazoval zpívat píseň s textem „já mám v zadním kole trn a trn a trnaveček“), poprvé někdo lehce boural (Milan se asi příliš kochal krajinou) a poprvé jsme zjistili, že v tomto kraji nejsou otevřené hospody s vývařovnou zase až takovou samozřejmostí. V každém případě nás čeká slavnostní vjezd do dvouapůltisícového městečka Klobouky u Brna.

Tady právě na náměstí zavírají trhovci a jinak je zde celkem liduprázdno. Všichni totiž směřují do kopců nad městečko, kde se nachází poslední zdejší větrný mlýn, u kterého se koná velká sláva na počest 30. výročí jeho „rehabilitace“ (prostě sem někdo přenesl podobný mlýn německého typu z Pacetluk na Kroměřížsku a dal ho znovu dohromady). Proč ne, vždyť původně zde takových mlýnů točilo lopatkami asi osm. A bylo zde dobře, zkrátka víno, ženy, zpěv. Tedy abychom byli přesní, tak také pivo, masíčko, sýry a zpívající muži. Do toho pan otec i televizní kamery. A na jediné člence zdejší cimbálovky jsme mohli všichni oči nechat … koneckonců i má zákonná polovička připustila, že tentokrát jsme měli dobrý vkus.

V nejlepším se však prý má vždy skončit (a navíc na kole se nechlastá, že ano), takže pokačujeme dál. Protože je pořád celkem chladno a navíc dosti nepříjemně fouká, nepouštíme se – až na tři odvážlivce z naší juniorky – do žádných větších akcí. Nejprve nás čeká typická polní cesta, v Násedlovicích pak počátek cyklostezky, vybudované na místě někdejší železnice. Jedinou nepříjemností je další trn, tentokrát v Olinině kole, při zastávce v Želeticích naopak velmi potěší, že v derby zatím Slavia „drtí nenáviděné rudochy“ z Letné. Nakonec to skončí 1:0 (stejně jako když jsme byli v roce 2012 v Horních Věstonicích – v termínu našich cyklovýletů by se mělo derby hrát vždycky) a já už se těším, jak si na toto téma popovídám se svými kamarády Sparťany (nutno jim přiznat ke cti, že ve většině případů sportovně pogratulovali lepšímu). A to ještě pořád není vše. Když jedeme kolem Dražůvek, jsme vtaženi do končící hodovní zábavy. Místní nám prozradí, že jsme měli dorazit o den dříve, kdy jsme mohli zaskotačit s místními kráskami při řízné dechovce (strašná představa … tedy ta dechovka). Je však vidět, že např. Bob, bývalý to zdatný žesťový umělec, této ztráty značně zalitoval a my ostatní se nestačili obdivovat jeho odvaze a vynalézavosti při bližším seznamování se s děvčaty z Dražůvek a okolí. Zadání, včetně autora článku, se raději věnovali zodpovědné degustaci nabízeného bílého vínka.

Večer jsme měli domluvenou návštěvu u Krčmářů. Někteří tuto informaci přeslechli, někteří ji – z důvodu sníženého paměťového koeficientu – neudrželi, dva lidé už odjeli a někomu se prostě jenom už nechtělo do zimy (ono to ovšem na ubikaci také nebylo zrovna na plavky), takže nakonec nás na místo určení postupně dorazilo jen osm. Něco málo jsme popili burčáku, něco málo lahvinek nakoupili domů, a protože se mi ani za Tondovy pomoci nepodařilo přesvědčit ostatní, že bychom některý z nabízených produktů mohli ochutnat přímo na místě, tak jsme se brzy vrátili na zámek. Čekal nás rozlučkový večírek, při kterém jsme měli možnost zahlédnout i rumovou vílu (a vypadala trošku jinak než ta absintová z jednoho symbolistického obrazu). A pak už přišel státní svatý Václav a s ním volné pondělí 28.9.2015.

Jak už to bývá v den odjezdu, poprvé nás hned od rána zdraví sluníčko a azurově modrá obloha. U toho balíme, otevíráme poslední rum a postupně mizíme „za obzorem“. Někdo autem, někdo na kole (těch, co se vydali na sever, s vlakovým dojezdem, moc nebylo – asi čtyři), no a naše čtyřka měla před sebou ještě poslední, sváteční, výlet. Vzhledem k časovému deficitu, nepříjemnému větru a při úctě k Zdeniným šedinám volíme jen krátkou nenáročnou projížďku bez větších převýšení a náročnějších stoupání (těm se tady ale nakonec nikde zcela nevyhnete). Naším cílem je jedenáctitisícové slovácké město Kyjov. Vezmeme na cestu poslední litr burčáku a vyrazíme. Cestu přes Lovčice a Bukovany celkem známe, takže si dáme jen krátkou zastávku u Bukovanského mlýna, kterou já ještě rozšířím o pozoruhodnou moderní kapli sv. Jana Pavla II.

A jsme v cíli. Nejprve krátké nahlédnutí do interiéru kapucínského kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje z let 1713 až 1720, a poté pár (tedy dvě) fotografií, které nám na mou prosbu na lavičce před ním zhotoví jedna sympatická mladá maminka. V Kyjově je však naším hlavním cílem (tedy pro ¾ výpravy určitě a já se také nijak tvrdě nebráním) dobře se naobědvat. Což není zase tak jednoduché. V Gastronomu na Masarykově nám. je narváno venku i vevnitř a objevy šenků, nabízejících guláš za 160,- Kč nás nijak nezaujaly. Nakonec se uvolní místo v interiéru již zmíněného podniku a my se oddáme hodokvasu. Výborná kuchyně, dobré pivo a výsledkem je fakt, že jediný z nás, kdo svou porci dojedl, byla překvapivě Zdena. To, že od Pepy a Standy ještě vyloudila přídavek, raději taktně zamlčím.

No a protože jsem byl hodný – a hned po jídle se sportovat nemá – je mi povolena krátká zastávka u některých zdejších pamětihodností. Musím se ovšem spokojit jen s nepatrně prodlouženou pětiminutovkou a nejbližším okolím zámku z poloviny 16. století, který „moderními“ sgrafity vyzdobil Jano Köhler. Přidám si tedy kostelík sv. Josefa, zajímavý památník válečných obětí, tradiční sochu sv. Jana Nepomuckého … a jsem odvelen. Kyjov opouštíme po hlavní silnici ve směru na Austerlitz, ale brzy z ní odbočíme. Dominantu kraje, tedy 417 metrů vysokou velehoru Babí lom necháme Babím lomem, projedeme obcí Sobůlky s architektonicky zajímavou kaplí Panny Marie Nejsvětějšího srdce, která údajně vznikla v roce 1914 přestavbou bývalé sýpky a staré zvonice, a zamíříme vzhůru k rozcestníku Kameníky. V té chvíli už vlastně jedeme po zelené TZ. Tato značka a polní cesta nás pak zavedou na asfaltovou silnici mezi Ostrovánky a Bukovanský mlýn. Po této silnici pokračujeme známou cestou přes Nechvalín a Lovčice do Ždánic. Tady se ještě chvilku zdržím pořízením fotografií místní slavné hvězdárny, nakouknu „přes mříž“ do interiéru zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie z roku 1701 … a je skutečně konec.

Naložíme kola, sebe nalodíme do Pepinova přibližovadla, já – coby velitel vozidla – vytáhnu láhev bílého a vyjedeme. Cesta přes Vyškov, Prostějov a Olomouc příjemně uteče a ještě před rozloučením si vzájemně prozradíme, že už se všichni těšíme na další Jarní pokračování. A já večer ještě stihnu malou tiskovku na Koupáku.

Podstatně více fotografií, včetně pohledů na ztepilá těla i vyžilé tváře většiny účastníků akce, si můžete prohlédnout tradičně na rajčátkovém odkazu:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Slovacko,_Kyjovsko,_Zdanice_aneb_podzimni_putovani_za_burcakem_2_zmrzle_Klobouky_a_Kyjov_09_2015