Polabí v srpnu 2018 Pt. 1 (Poděbrady, Hrubý Jeseník, Kersko, Nymburk)

18.8.2018

 

Každoročně v lednu přijde SMS s cílem srpnového kolozájezdu, kterému někteří kamarádi říkají s učitelkami, protože vlastně autobus je skoro plný učitelek (pár učitelů), ačkoliv již drahnou dobu doplňuje sestavu dost nás pracujících v jiném oboru.

Cíl v SMS zněl Poděbrady, tedy přídomkové město jednoho českého krále a dnes hlavně proslulé srdíčkové lázně. Je tedy fakt, že tato oblast Česka je mi poněkud neznámá, ačkoliv tudy často projíždíme na Prahu, povětšinou sice vlakem (přes Kolín), no a když už je drahnou dobu postavená dálnice D11, přes Poděbrady se už moc nejezdí, tak si jen matně vybavuju sochu krále Jiřího.

Odjezd tradičně z parkoviště u bývalého obchodu s nábytkem, kde je relativně čerstvě zřízen hobbymarket, doufám, že vydrží, protože takový obchod u nás zatím nebyl (to je ale jen na okraj).

Směr do Čech je ozvláštněn, že nejedeme přes Suchý vrch, ale přes Pastviny, tak se můžeme podívat, kolik chybí vody v letošním suchu (zatím tak 2–3 m).

Od Žamberka už najíždíme na naší státní jedenáctku, před Hradcem (Králové) zastávka u benzinky, pak pár desítek km po dálnici a po dvanácté jsme v Poděbradech. Ubytování ve školním internátu zemědělské školy. Poněkud připomíná předloňské Blansko, snad jedinou výhodou je společenská místnost v přízemí, která zároveň slouží jako kolárna.

Po nezbytném zabydlení vyrážíme na první výpravu. Nicméně to neznamená hned to terénu, ale na skok do města, přesněji k pivovarské hospodě, kde svlažíme prach z autobusu, rovnou se přes plot podíváme na veletok Labe. No moc to neteče, jak vítr čeří hladinu, spíš to vypadá, že řeka teče obráceně. Labe je totiž nejen kolem Poděbrad značně kanalizované, tj. co pár kilometrů je nějaký jez, který drží vzdmutí vody. Jak je letos sucho, tak se nechává jen minimální průtok, takže voda spíš stojí než teče.

Pivovárek je hned u mostu přes Labe a ten je zase kousek od centrálního náměstí (kde je ten Jiřík na koni), takže centrum je na dosah. Trošku klikatě se přesouváme v blízkosti lázní k severnímu okraji Poděbrad, kde narážíme na cyklostezku, která nás vyvede do obce Pátek, resp. k jeho západnímu okraji. Dnes ani nemáme v plánu nějakou výhradní pamětihodnost, až na jednu takřka na konci, lépe řečeno v obratu zpět. Okresní silnice nejsou zatíženy velkým provozem a protože je tu krajina značně placatá, nezdržují ani žádné kopce. Od Pátku mimoděk sledujeme Sánský kanál, což bylo vodní dílo zbudované právě v době Jiřího z Poděbrad mezi Cidlinou a Mrlinou a původně zásobovalo rybníky, které už ale neexistují. Okrajově míjíme Budiměřice, v obci Rašovice přemýšlím, neměli-li jsme zastavit v hospodě, ale nestalo se. Před Chleby se začnou objevovat první „kopce“, výškoměr na „gépéesce“ poskočí leckdy i o pět metrů. Do Oskořínku dokonce sjíždíme skoro prudkým sjezdem, načež po serpentině přes koleje následuje skoro kopec o převýšení přes 15 m. Nakonec proč ne, vždyť stoupáme do Hrubého Jeseníku. Není to tedy náš severomoravský, nýbrž obec se středověkým založením. Dokládá se kolem roku 1088. Název se odvozuje (dle výkladu) od místa porostlého jasany, přídomek Hrubý se vyvíjel od přídomku Grobo, Velký aj., Hrubým je od roku 1916. Jak už to bývá, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale rozhledna může být klidně po druhé zavřená. Inu přeci jen jsme zas tak nepospíchali a podle otevírací doby jsme už po zavíračce (do 17.00) přijeli o necelou půlhodinu. Rozhledna Romanka je vlastně součást vysílače, tak asi musí být pod dozorem, ačkoliv v sobotu o prázdninách by klidně mohli mít otevřeno delší dobu. Už jsem jednou u rozhledny byl, to byl ale všední den v květnu a to není otevřeno vůbec.

Nicméně při cestě sem nás v blízkém Oskořínku zaujala vůně nějakého pečiva, tak se vracíme. Zvukomalebný název Oskeruška asi nemá nic společného s jedním ovocem, ale cukrárna je vybavená i pípou, tak si užijí jak děvčata (kávičky a zákusku) tak i hoši (sice Kozel, ale 11°). Nakonec, mají tu všechno malé tak jsem ochutnal i jednu skutečnou trubičku.

Do vedlejších Chlebů se vydáme stejnou trasou a u vrat místní Zoo se alespoň zastavíme vyzvědět, co je tu k vidění. Jde údajně o první soukromou Zoo a podle všeho je tu vcelku i dost zvěře.

Dál měníme směr přes Draho, Šlotavu zas k Budiměřicím, ale dál k Labi, podjíždíme dálnici a po silnici č. 331 k Velkému Zboží, kde najíždíme na cyklostezku podél Labe (na pravém břehu), která nás vyveze až do Poděbrad. V centru jsou skoro všechny zahrádky plné, tak až po chvíli nacházíme poněkud skrytou zahrádku v bloku domů. Majitel přilehlého penzionu nás trošku peskuje za nesprávně postavená kola, tak se konečně dozvíme, že stojan na kola se tu jmenuje kolostav.

 

19.8.2018

 

Polabí toť kraj rovinatý, ale ne zcela bez půvabu. Když už jsme se sem dostali, nemůžeme vynechat něco proslulého, co je známo po celém světě. Světové jsou samozřejmě lázně, když o nich víme i u nás na Moravě. Vlastně to máme od naší ubytovny blízko, tak vyrážíme přímou trasou směrem k nádraží, což je i severní okraj lázeňského parku. Koem parku je i většina lázeňských budov. Hned z kraje je půvabná fontána s Lédou a Diem. Ten se jak známo proměnil v labuť a tím přiměl spartskou královnu oddat se zoofilii. On ten Zeus byl vůbec vynalézavý jak se dostat k nějaké krásné ženě, tu jako zlatý déšť, jindy jako býk a ty ženské mu vždycky nějak podlehly…

Park pokračuje kolonádou s pramenem jedné z mnoha kyselek (všechno to jsou různé Poděbradky, tedy kyselky dosti mírné a příjemně pitelné, nejsou to žádné silně sirné až záprdkové vody, jako známe třeba ze západu Čech nebo od Luhačovic (i v Losinách máme pěkně smradlavou).

Jedna ze kolonád je momentálně výstavou krásných fotografií Česka. Ještě u Lédy slyšíme jakýsi hluk a z dáli vidíme kolonu hadrových tříkolek. Jak se z parku ocitneme u pěší zóny na náměstí, brzy vidíme celou tu sestavu.

Volné prostranství pod sochou krále Jiřího zaplněné až přeplněné Velorexy. Z vozítek se stal určitý kult, ale jak Marcela poznamená, jsou to vozítka odporná. Vlastně má pravdu, vždyť dokumentují pád našeho skvělého motoristického průmyslu v období po únoru 1948. Výroba běžela v letech 1951–1971. V poválečném období se to ještě sneslo, ale po dvaceti letech už to byl skutečný anachronismus.

Přejíždíme Labe a v parku na levém břehu zastavujeme u gotické kaple. Říká se jí havířská a podle vysvětlení nad vstupem u ní byli popraveni vzpurní havíři (Kutnohorští), jak o nich psal mistr Jirásek. Kaple je přístupná za 20,- Kč, což není mnoho.

A jak to tu bývá, na začátku 20. století se tu vyskytl Jaroslav Cimrman. Samozřejmě tu hledal minerální prameny, ty jsou ale na opačném břehu a lázně byly založeny nedlouho po té, v roce 1908.

Hned u kaple je odbočka cyklotrasy 8240 do Přední Lhoty a dál Pískové Lhoty. Ta vede příjemně za humnama, tedy mimo hlavní cestu, od Pískové Lhoty je dokonce pěkná cyklostezka, která je poněkud netradiční – místo asfaltu je betonová, měl by lépe odolávat podrůstajícím kořenů a má být i šetrnější k přírodě vůbec. Betonka pokračuje za Kostelní Lhotou k Sadské, kde překonává lávkou železniční trať. Už máme něco za sebou tak kratší zastávka v restauraci u kruhového objezdu je zasloužená. Volný čas využiju k nakouknutí na náměstí s pěkným Mariánským sloupem a válečným pomníkem. Přiznám se, že mě poněkud vyvedlo z míry pojmenování jedné ulice, ale podle všeho jde o významného obyvatele Poděbrad z přelomu 18.–19. století, purkarbího a mecenáše.

Pokračujeme nejkratším směrem, tedy po silnici 611 (ulic Pražská), provoz je sice větší, ale snesitelný. Brzy jsme na okraji lesa a na konci táhlé roviny se objevuje ostrá zatáčka vpravo do lesa. Jsme v Kersku. Chatová osada měla být původně lázněmi a vznikla ve 30. letech 20. století z popudu majitele zdejšího velkostatku. Do široké známosti ji přivedl jeden ze zdejších chatařů, Bohumil Hrabal. První zastávkou je známá Hájenka, ta ale bývá v sezóně narvaná k prasknutí, tak podle rady projíždějících kamarádů směřujeme o kousek dál. Nejdřív ale stojí za navštívení lesní Kubův ateliér, což je prodejní galerie. Malá expozice je je věnovaná i dalšímu zdejšímu skoroobyvateli, cestovateli a spisovateli F.A. Elstenrovi.

Na dohled je pak už pramen sv. Josefa a doporučená hospůdka U pramene, kde si konečně dopřejeme pozdní oběd. Musím se přiznat, že jelení se šípkovou omáčkou mi vystačilo na zbytek dne bez večeře.

Lesní osada byl vlastně obratový bod trasy, pokračujeme na sever k Labi a po průjezdu Hradištkem (to je obec kam Kersko spadá) jsme na říční hrázi. Cyklotrasa vedená po hrázi nese číslo 0019 a měla by to být součást zamýšlené dálkové trasy, povrch je tu ale poněkud neupravený, místy kořeny, nebo dál makadam, tak se musí jet z rozmyslem.

Odpoledne je navíc na sluníčku dosti horko, tak hledáme místo, kde by se dalo zajet blíže ke břehu (dlouho nic). Tak si alespoň prohlížíme jezy v Hradištku a dalších Kostomlátkách. Ty umožňují splavnost Labe, která se původně budovala pro dopravu uhlí do Chvaletic, dnes se ale užívá jen spoře k rekreačním plavbám. Za Písty je už konečně povrch stezky lepší, tak zrychlujeme a na dohled je už Nymburk. Místní znalci (v občerstvovacím stánku) radí, že se dá blízko najít sestup k řece, tak si konečně dopřáváme koupel ve stojatém Labi. Naštěstí je voda vcelku čistá a díky takřka neproudu i akorát teplá.

Na dohled je železniční most s lávkou pro pěší, čímž se dostaneme na druhý břeh (kam vlastně potřebujeme). Po nábřeží vyjíždíme k městu a první odbočkou ke skvostnému kostelu sv. Jiljí, založen byl už ve 13. století, kolem roku 1350 získal gotickou skoro dnešní podobu se třemi loděmi. Původně měl dvě věže, jedna padla při požáru.

Poněkud nevzhledné je zdejší náměstí Přemyslovců, kde je snad nejzajímavější budova staré radnice, ostatní domy jsou převážně z 20. století. Určitou atrakcí je dřevěná lavička Bohumila Hrabal s jeho kočkami a za zmínku stojí snad Mariánský sloup z 18. století.

Co je ale odbyto na náměstí nahrazuje východní část historického jádra. Nad labským břehem se hrdě vypíná zachovaná část cihlových hradeb s šesticí obraných věží. Sice je mámo ze břehu v protisvětle, ale i tak je to asi největší zdejší atrakce.

Od Nymburka je trasa jednoduchá, po pravém břehu je luxusní asfaltová cyklostezka, podjíždíme zavěšený most na silnici č. 38, vlastně v blízkosti silnice, kde jsme se vraceli předešlý den.

Nakonec i tu večeři jsme někteří vynechali (kvůli tomu jelenímu).
 
Pt. 2

Pt. 3

Pt. 4