Poněkud drsný Kružberk – září 2019 pt. 2

14. 9. 2019

Sobotní ráno opět září sluníčkem, takže včerejší chmury jsou z části zažehnány. Podařilo se už navečer vyřešit i problém jak nahradit porouchané kolo. To nabídl ovšem hoteliér, ale cena 400 za den se jevila poněkud přemrštěná, zvláště po zběžné prohlídce, když zjišťujeme, že zadní plášť vykazuje jisté známky opotřebení, hraničící s nefunkčností – na jednom místě zřetelně prodřený na běhoun. Bohužel poblíž by snad byla půjčovna kol v luxusní destinaci Davidův mlýn (odpoledne tam zavítáme), kde ale půjčují jen vlastním hostům. No slibuju, že pojedeme převážně po upravených cestách, tak snad to vydrží.

Vyrážíme tedy obdobně jako včera ráno, ale ne už přes Lobník, ale přímo do Budišova. V plánu máme návštěvu minimálně jedné ze zdejších pamětihodností. Určitě to nebude jinak vznosný kostel Nanebevzetí P. M., který je ale zahalen do lešení. Tou druhou zajímavostí je budova bývalého mlýna na břehu říčky Budišovky (hned s památným kamenným mostem vedle). Dům je sídlem zdejšího muzea, které nese přímo označení Muzeum břidlice. Ano, tento prazvláštní kámen si muzeum zaslouží zcela právem. V minulých dobách se břidlice neužívala jen jako stavební materiál, ale např. I ve školství, kdy si na tabulky děti zkoušely svá první písmenka. Břidlicový prach, nebo tedy mletá břidlice se přidávala do prvních gramodesek, takže jsme se vlastně dozvěděli mimochodem, že šelak, který tvořil podstatnou část prvních „elpíček“ je vlastně výměšek nějakého červa. Břidlicový prach byl také k nalezení na takovém vynálezu, jako byl kopírovací papír. Kdo by si dnes v době kopírek a laserovek vzpomněl, že listiny se klepaly na psacím stroji na jemném průklepovém papíře, aby kopií bylo co nejvíc. Dělo se tak jak v na všech pracovištích, ale i leckteré dílo v samizdatu se nám dostalo občas pod rukou v nějakém takovém poločitelném vydání.

Břidlice se dávala i do izolací kabelů apod. V Šumperku máme břidlicí obložený obchoďák apod. Břidlicových lomů, přesněji dolů bylo v okolí Budišova na desítky, břidlice se vlastně těžila skoro od Olomouce (Hrubá Voda až skoro k Opavě, dosud se láme nedaleko Bílčic (u Slezské Harty), zbytky těžby jsou i blízko Fulneku. Nakonec ještě jeden funkční důl objevíme i dnes.

Do muzea nás sice nejde většina, ostatní zamíří do Myslivny, tedy celkem slušného restaurantu, kam po prohlídce zamíříme i my vědychtiví. A protože se nám návštěva poněkud protáhla, pořídíme i nějaký ten oběd. Ono nakonec asi poblíž jinou slušnější hospodu nenajdeme, protože bude následovat trošku divočina.

Vlastně se musíme poněkud vrátit do centra. Tedy k muzeu, zde sledovat trasu modré pěší TZ do údolí Budišovky. Ta je doprovázená naučnou stezkou, která se nepřekvapivě nazývá Břidlicová stezka, což rovnou ozřejmuje předmět zájmu. Cesta míjí zdejší autokemp a ještě nějakou dobu cest do Starých Oldřůvek, od které se ale odpoutá a pokračuje spíše prašnou cestou. Slušnější povrch je zhruba do poloviny úseku, kde končí u činného dolu Radim. Zde se stále břidlice těží. Břidlice se vlastně neláme na povrchu, kde je zvětralá, ale ve štolách. Tam se samozřejmě nedostaneme, ale v budce je hlídač, který nám vrata otevře, tak vidíme dlouhou černou díru (údajně asi 400 m do těžebního prostoru). Kolem se ovšem kamení válí taky po tunách, něco už nařezané úhledně naskládané na paletách k prodeji.

Za Radimem se kvalita cesty poněkud zhoršuje, spíše šotolina. Občas po předchozích deštích i nějaká kalužina. Jinak je údolíčko velice pěkné i na pohled, však v tu v létě bývají i tábory. Naučná stezka a tím i vhodná trasa na kola se odpojuje od trasy modré značky , tedy na opačné straně Budišovky. K malé radosti dívek, větší hochů je po cestě i nějaký ten brod. Jeden někteří překonávají částečným vyzutím, další se dá ale pěkně projet, což zejména hoši vyzkouší i vícekrát (u něj byla naštěstí i lávka).

Dobrodružství končí u osady Čermenský mlýn. Poblíž byl samozřejmě další břidlicový důl, což prozrazuje i mohutná halda na svahu u silničky. Tou se vydáme vzhůru (stále naučná stezka a k tomu žlutá pěší). Na vrcholu stoupání je vesnička Čermná ve Slezsku. Nicméně s Majkou (která je taková geologická amatérka si nemůžeme nechat ujít zhruba v půli cesty odbočku k dalším dolům. Minimálně ten první zkraje se zatopenou štolou je úžasný. Už jen při pohledu na stěnu, kde jsou břidlicové vrásy kolmo na zemský povrch. Názorná ukázka horotvorné činnosti v dávných dobách. Jak známo, břidlice patří mezi horniny usazené a přeměněná. Tedy šlo o nánosy na dně moří či jezer, které postupně zkameněly. Později vyzdviženy a různě zdeformovány.

V Čermné se scházíme v příjemné hospůdce u hřiště. V původním plánu byla i návštěva Vítkova, který je v podstatě na dohled z křižovatky se silnicí 442, ale nikomu se tam moc nechce, tak přejíždíme rovnou na Nové Těchanovice a dolů k serpentině nad Zálužným, kde by se dalo pokračovat k Jánským Koupelím, jaký je ale současný stav lázní si neověřím, protože volíme přímý směr do kopce nad Starými Těchanovicemi. Zde se naplnil osud a prodřená guma dovršila dílo zmaru. Musíme tedy zalepit duši a mírně zacelíme i otvory na samotné pneumatice. Mezitím si krátíme dobu schnutí lepidla výletem k cca 200 m vzdálenému návrší s vyhlídkou a dřevěným křížem. Na dojetí to snad bude stačit.

Naštěstí to dojetí je po asfaltce k Moravici kousek pod Kružberk. Menší část výpravy si ale nenechá ujít novinku u Starých Těchanovic. Dá se odbočit už u kostela mírně do svahu a polní cestou k návrší, které sice není zcela na horizontu, ale částečně vybíhá nad okolní terén. Vlastně necelý rok tu mají novou dřevěnou rozhlednu. Těchanovická vyhlídka je tak orientována spíš na západní výhledy, protože východ je poněkud zakryt vyšším kopcem. Takže zmínka, že jsou vidět Beskydy je zřejmě mylná (ale cestou jsem je občas v oparu i zahlédli). No naštěstí zbývají Jeseníky i s hlavním vrcholem, tedy Pradědem. V popředí samozřejmě jezero Kružberku, Velký Roudný a jiné významné kopce.

Po trávě se vracíme k silnici a k řece k Davidovu mlýnu. To už je celkem luxusní rekreační centrum. Vlastně hotelový komplex s různými welnessy, minigolfem, rybárnou apod. Jednou jsem tady byl, bylo to ještě takové poloviční. Přes řeku do samotné vesnice Kružberk, kde je odbočka k přehradě, cvičné skále a lávce do našeho bydliště. Večer strávíme u táboráku, buřtech apod.

 

15. 9. 2019

Neděle se odehrává ve znamení odjezdu. Protože je zase pěkný den, ti s automobily si asi udělají nějaký ten výlet po okolí (třeba na tu Slezskou Hartu). Na kole odjíždíme ve třech. Známou trasou směr Budišova a pak táhlý kopec na Guntramovice. Nevynecháme ale i dnes zastávku pod Červenou horou u Českoněmecké porozumívací cesty. Vlastně je víc času, tak pročítáme některé dlaždice. Asi ta maorština (tedy domorodý jazyk z Nového Zélandu) je největší exotika.

Ze Staré Libavé je přes Kamenný kopec (636 m) taková historická asfaltka. Znamená to tedy natolik rozbitá, že je lepší občas jet vedle po trávě. Naštěstí to je jen kousek, ale zkratka jinak smysluplná, tím jsme se vlastně přehoupli blíže k údolí Bystřice. Silnička s cyklotrasou č. 6149 směřuje k Domašovu, ale ještě před ním stavíme u Černého kříže. Jak říká Zdeněk, konečně mě zavedl někam, kde jsem ještě nebyl. Jde vlastně o další pomník bitvy u Guntramovic, zmíněné v prvním díle cestopisu.

Pak už je tu tedy ten Domašov. Tady jsme chtěli něco zkonzumovat. Zkraje při příjezdu je celkem příjemná hospůdka z pizzérií před železničním viaduktem, hostinská nás ale nasměruje do bistra nad náměstím, kde se dá sehnat i normálnější jídlo než jen italská specialita.

Dopravní značky tvrdí, že cesta na Jívovou je uzavřená, ale i podle sdělení domorodého cyklisty se dá projet, rozkopaná je jen kousek v Domašově. Vlastně je to na takové náhorní plošině, jako celý Nízký Jeseník tak mírně do kopce, někdy z kopce. U Jívové je nakonec i kousek nové asfaltky.

Odbočíme na žlutou pěší (cyklo 6009), to je nejdřív taková polňačka, z rozcestí zv. Dómský les lesní asfaltka a po té parádní sjezd na Hrubou Vodu a tím tedy do údolí Bystřice. Tam by se dalo pobývat i delší dobu, my ale celkem spěcháme do Olomouce. Nakonec z Hluboček je to ještě pořád přes 10 km, ale vlastně až k nádraží se jede po cyklostezce a domů nám většinou co hodinu něco jede.

Pt. 1