Poznáváme Slovensko – 10. den: Slovenský kras – okruh cca 9 km: Zádiel – naučný chodník Zadielská Tiesňava – horáreň Zádielská chata - Zádielská dolina – Zadiel; trasa 1,5 km: Háj - Hájská dolina a Hájské vodopády

V noci byla skutečně zima. Teplota klesla v autě k 11 stupňům. K ránu Ota slyšel bučení krav, zdálo se mu, že snad jdou těsně okolo nás. Já ale neslyšela nic a Ota vzápětí usnul. V půl 8 nás vzbudilo horko. Venku je modro, sluníčko už sálá, povívá jen slabounký větřík. O včerejším nečase není nikde ani stopy. Krávy se spokojeně pasou na louce kus od nás.
Vyšlo to tedy perfektně. Včera jsme o nic nepřišli, na přejezd to bylo počasí skoro skvělé, večer v autě jsme to přežili, i když to příjemný pocit nebyl. Dnes si snad užijeme výlet za hezkého počasí.

Ráno popojíždíme jen kousek na placené parkoviště v Zádieli. Sice snažíme parkovat zdarma, ale tady jiná možnost není. Už cestou z auta vidíme ty nádherné vysoké skály, do kterých se chystáme. Je to Zadielská Tiesňava, národní přírodní rezervace, kterou prochází stejnojmenný naučný chodník. Je to vlastně zhruba 3 km dlouhá a 400 m hluboká krasová soutěska. V nejužším místě je jen necelých 10 m široká.

Když jsem přemýšlela, co vše na Slovensku navštívit, zjistila jsem, že právě toto místo řadí mezi ty nejkrásnější. Také proto jsme sem včera jeli takovou dálku.

Zatím nám počasí přeje. Je hezky, jen občas někde vidíme mráček. Rozhodli jsme se, že nejdřív půjdeme horem, a vracet se budeme tou pohodlnější cestou. Naučná stezka vede přímo z parkoviště. Na 9 km je 7 naučných tabulí.

Nejdřív se musíme dostat nahoru na ta skaliska, co vidíme vpravo. Cesta zpočátku stoupá jen mírně po poměrně pohodlné cestě. Na moje rozdýcháni je to akorát. Pak cesta stoupá prudčeji a prudčeji, občas v serpentinách, cesta je samý kámen, jdeme přes skaliska. Musím se dívat pod nohy, abych se nepřerazila. Často se nám otevírají výhledy do údolí, kde jsme spali. Je vidět, že jsme výš a výš. Mění se i charakter krajiny. Zpočátku to byl klasický listnatý les, ale stromky se snižují, jsou zakrslé.

Asi po hodině se dostáváme na náhorní planinu. Není to tak daleko, ale jednak se cestou kocháme a pak já už zdaleka nejdu tak rychle. Jo, to bývávalo. Jdu tedy pomaleji, ale užívám si to a jsem ráda, že ty kopce ještě zvládám. Tady nahoře je nádherně, nízké stromky, kameny a další křoviška - vše různých velikostí. A k tomu ty výhledy. Tady bych vydržela snad být věčnost. Také vidíme, že už není tak jasno, jsou vidět tmavé mraky. Ale nás to nechává v klidu. Možná je to i proto, že tady vše působí uklidňujícím dojmem. Je to nádhera.

Tady se k nám zprava připojila modrá turistická značka. Prudký výstup máme za sebou, teď už je to jen zvlněná rovina, jak já s oblibou říkám.

Kus jdeme po modré značce. Chtěla jsem odbočit na vyhlídku a jít po okraji skalisek, ale cesta není prošlapaná. Je tam vysoká tráva. Jdeme po modré, kudy vede i naučná stezka a kde je to určitě bezpečnější. Naučná stezka tu však není vůbec značená. Jen na jednom místě vidíme nově umístěnou info tabuli o jeskyních. Další je kousek od cesty. Také zjišťujeme, že naučnou stezku jdeme obráceně. Ale to nám nevadí. Není to poprvé.

Podle mapy odbočuje vpravo modrá značka i naučná stezka, pěkná cesta vede naštěstí dál – ke skaliskům a k další vyhlídce. Tak tady je to neskutečná krása. Jsme uprostřed skal, takže žasneme nad výhledy vpřed, vlevo i vpravo, ale také dolů. Tady nahoře, ale po okraji skal vede cesta, která umožňuje výhled zase na jiný úsek skal. Jsme nadšeni oba, dokonce i Ota, který zase tolik skalami posedlý není. Fotím, jen si myslím, že tu krásu fotka v žádném případě nemůže nahradit. Koukám do mapy - skaliska před námi by měla být Zadná bašta.

Cesta pokračuje nahoře na skalách. Na naučnou stezku se proto nevracíme. Možná přijdeme o nějaké zajímavé informace, ale skály a vyhlídky jsou jen tady. Na jedné ze skal jsme si dali tyčinku. Větší svačinu jsme si nevzali, mysleli jsme si, že na pozdější oběd budeme už u auta. Ale to jsme netušili, že se budeme pořád jen kochat.

Opět vedle nás vidíme skály, ale nic krásnějšího jsme už neobjevili. Přesto jsme spokojeni, je tady hezky. Za chvíli se spojujeme s modrou značkou a naučnou stezkou. Ještě kousek musíme nastoupat k rozcestí Na skále, kde se k nám zprava připojuje ještě zelená značka. Konečně klesáme do cílového bodu – k Zadielské chatě. Klesání je však pohodlné, takže kolena zatím vůbec nedostala zabrat. Přecházíme přes lávku a na zpevněné cestě kousek vpravo a jsme tam. Do chaty přicházíme s prvními kapkami. Je tu velké kryté venkovní posezení a výdejní okénko, tak ať si venku klidně prší.

Ota dává pivo, nakonec i párek, já hranolky s tatarkou. U auta jsme sice za hodinu, ale je otázka, jak to tam bude vypadat, jestli tam půjde uvařit. Nahoře jsme téměř nikoho nepotkali, ale tady je lidí docela dost.

Než jsme se najedli a napili, tak sprchlo. Odcházíme však už zase za sluníčka. Takhle se nám to líbí.

Zpátky jdeme po zpevněné cestě podle Blatného potoka, který si vedle nás spokojeně bublá. O to je větší naše překvapení, když jsme se dočetli, že právě tento potok se dokáže proměnit v dravý tok, který dno soutěsky vymodeloval. Naposledy to bylo na přelomu května a června 2010, kdy byla dolina postižena tisíciletou vodou. Potok na řadě míst zcela zničil místní komunikaci, po které právě jdeme.

Tady mezi skalami je docela chladno. Nevíme, kam se dřív dívat. Potok z obou stran lemují skály, z nichž některé jsme viděli shora. Jenže zdola moc vidět nejsou, brání tomu stromy. Ale stejně stále koukáme nahoru vlevo i vpravo. Nejpozoruhodnějším útvarem je prý asi 100 m vysoká vápencová skalní jehla, zvaná Cukrová homole. Je vlevo poměrně blízko cesty, takže jsme ji zahlédli. Ale stejně jen vykukovala mezi stromy. Asi je lepší sem vyrazit brzy na jaře nebo pozdě na podzim, když výhledu nebrání listy.

Ve skalách je prý spousta jeskyní, je jich zdokumentováno celkem okolo stovky. Mezi nejznámější patří 17 m dlouhá Královská jeskyně, největší je Tajná jeskyně, ta je dlouhá 60 m a hluboká 8 m. Druhou největší je archeologicky významná Kostrová jeskyně. Občas nějakou díru ve skále vidíme, ale co je to za jeskyni, to bohužel nevíme.

Hlavně já se musím taky koukat pod nohy. Je vidět, že tu byl asfalt, teď tu jsou jen jeho zbytky. Asi se jim nepodařilo silnici po povodních moc opravit.

Skály se nám tedy schovávají, ale zase si užíváme bublající potok. To je taky skvělé. Tenhle výlet byl moc fajn.

Na parkovišti je otevřený bufet, dávám si bezovou limonádu. Ota zmrzlinu.

Aut je na parkovišti docela dost, však na té cestě k Zadielské chatě bylo lidí také docela dost. Kdyby věděli, jaká je to nahoře nádhera, určitě by tam taky zašli. Jenže já se stále usvědčuji v tom, že lidem se moc chodit nechce. Ještě tak někam dojet autem a jít se projít krátkou a pohodlnou cestou. Ale šplhat někde do skal, to je asi nebaví. A přitom to je to nejlepší, co může být. Hlavně pak ta odměna – ty výhledy.

Hlad nemáme, o to víc máme času. Jedeme se ještě podívat na Hájské vodopády, které jsou v Hájské dolině nebo také v údolí Hájského potoka. Toto údolí se zařezává v délce 5 km až 300 m hluboko do krasových skal.

Malé parkoviště je při silnici z Háje do Hačavy. Nevěděli jsme, že tyto vodopády jsou nejhezčí zjara, kdy je hodně vody. Ale při té vší bídě jsme měli ještě štěstí, protože po většinu roku jsou prý zcela bez vody. Rovnou z parkoviště nás šipka směřuje k vodopádu č. 2. Je to vodopád Velký most s výškou 3,1 m. Ten nás zase tolik nezaujal, zdá se nám to spíš jako hráz na potoce.

Jdeme se po proudu podívat ještě kousek dál k Dolnímu Hájskému vodopádu (č. 1). Cesta je trochu krkolomná, ale zvládli jsme to. Nemá sice moc vody, ale teče a má pěkné okolí. Na potoce si při dopadu z výšky 5 m vytvořilo malé jezírko. Kdybychom měli jistotu, že sem nikdo nepřijde, určitě bychom se tu osprchovali. Možná by nám ani nevadilo, že je to jako led. Jenže na parkovišti bylo už jedno auto a občas zaslechneme hlasy, i když jsme zatím nikoho nepotkali.

Ani nevím přesně v kterých místech jsme po kamenech přešli na druhou stranu, kde se nám zdála cesta pohodlnější a víc po rovině. I když se snažím chodit s rozvahou, pomalu, ne zbrkle, stejně jsem se tam natáhla. Zrovna v jednom travnatém úseku jsem stoupla na klacek, který jsem v trávě samozřejmě předem neviděla. Ten se zvedl a druhou nohou jsem se o něj zachytila. Cítila jsem, že se mi tam noha zasekla a že ji nemohu vyndat, jenže už nešlo vůbec nic dělat. Kdybych měla s sebou hůlky, tak bych to zachránila. Takhle tělo pokračovalo v cestě, takže jsem se řítila k zemi. Když mne tam Ota viděl skoro nemohoucně ležet, věděla jsem, že se vyděsí, že se mi něco stalo. Hned volám, že mi nic není, jen se nemohu zvednout. Nejdřív mne zbavil toho proklatého klacku a pak mi pomohl zvednout se na všechny čtyři. Nohy jsem totiž měla neustále někde nahoře. Dál jsem to zvládla sama. Jen jsem byla špinavá jako to prasátko. Naštěstí vedle tekl potok, tak jsem umyla kolena i ruce a zase jsem byla čupr holka.

Zpočátku se mi zdálo, že mne nebolí nic, pak jsem zjistila, že jsem si trochu narazila koleno. Jenže takových naražených i rozbitých kolen jsem už měla. Pokračujeme v cestě okolo Malé Hájské kaskády, kde je několik stupňů s celkovou výškou 2 m, vodopádu Malý most s výškou okolo 3 m, Hájského vodopádiku s výškou 1,5 m, Kamenného žľabu s výškou 1,4 m a Smaragdového vodopádu s výškou okolo 1,7 m až k Velkému Hájskému vodopádu. Na parkovišti je tento vodopád označen č. 3. Kdyby bylo víc vody, musela by to být neskutečná nádhera. Voda, která se rozděluje do čtyř pramenů, padá z výšky 7 m. Náznak těch 4 ramen vidíme, to nám musí stačit. Tady je altánek a láká k odpočinku a také k pozorování tekoucí vody.

Později jsme se dočetli, že tyto vodopády nejsou čistě přírodním výtvorem. V údolí potoka se dřív na několika místech těžil sladkovodní porézní vápenec vysrážený. Používal se jako stavební materiál, ale hlavně jako obkladový dekorační materiál. Tak tady vznikly skalní stěny, přes které začala voda padat. Dnes se už nepozná, který vodopád je dílem člověka a který si příroda vytvořila sama.

Dál je ještě 5,9 m vysoký Stredný Hájský vodopád. Poslední 5,3 m vysoký Horný Hájský vodopád je těžko přístupný, muselo by se vyjít na silnici a až pak k němu sejít. My jsme neviděli už ani jeden z nich. Ota to tady otočil k silnici se slovy, že to není špatné, ale na Islandu a v Norsku byly hezčí. S tím jsem musela jen souhlasit.

Byla jsem však už ráda, že jdeme k autu. Začal mi bolet i kotník, asi jak se mi tam noha zkroutila. Tvářila jsem se však jako hrdina a doufala, že to přejde. V autě jsem do sebe hrnula různá homeopatika na úraz, kterými jsem vždy vybavená. Koleno i kotník jsem mazala mastí na zhmožděniny a doufala, že to pomůže. Občas se řídím zásadou Věř a víra tvá tě uzdraví. Také mi nic jiného nezbývá, zvlášť když vím, že to nic vážného není.

Cestou se to v autě rozleželo, ale zajímavé je, že kotník bolet skoro přestal, ale koleno začalo o to víc. Mažu ho, chladím a uvidím. Homeopatika s pivem se míchají špatně, tak s těmi budu pokračovat večer. Musím být fit. Máme v plánu spoustu krásných výletů. Ještě zítra to bude krátké s poměrně malým převýšením, ale pak chceme vyrazit do Slovenského ráje. To už musím být fit.

Na noc se vracíme na místo, odkud jsme ráno vyjeli. Tam to bylo fajn. Byl tam klid a naprosté soukromí. Pro Otu bylo další plus, že kus od nás jsou koleje, tak tu může pozorovat vlaky.
Dnes bylo počasí na výlet jako dělané, i přes můj úraz jsme spokojeni, co krásného jsme zase viděli. Večer na sluníčku je také pěkně, ale jak zapadlo, rychle se ochlazuje. Včera však byla zima touhle dobou větší a ještě foukal ten hrozný vichr. Dnes je téměř bezvětří. Krávy se vrací domů, ale jdou po louce, okolo nás nejdou. Tak jim tu aspoň nepřekážíme.

Jdeme spát v 10 hodin, v autě je 16,5 stupně, což je srovnatelné se včerejškem. Peřiny si necháváme.

Poznáváme Slovensko – 10. den: Slovenský kras – okruh cca 9 km: Zádiel – naučný chodník Zadielská Tiesňava – horáreň Zádielská chata - Zádielská dolina – Zadiel; trasa 1,5 km: Háj - Hájská dolina a Hájské vodopády na mapě