Poznáváme Slovensko – 18. den: Liptovský Mikuláš (původní Uherské královské gymnázium a vila Emila Stodolu) - Háje (747 m) – park, vyhlídka a areál Piety (památník a vojenský hřbitov z r. 1945)

Večer jsme odpadli brzy i brzy usnuli. Spala jsem bezvadně asi do 3. hodiny, kdy začalo pršet. Nebyl to žádný velký liják, jemný deštík. Jindy mi nevadí, naopak pěkně mne uspává, ale dnes to nebylo ono. Možná, že po 6 hodinách spánku už to rušilo. Pršelo hodinu, pak jsem nakonec přece usnula. K ránu ještě jednou sprchlo. Teplota v autě se prakticky nezměnila. Celou noc bylo okolo 15 stupňů.

Vstáváme před devátou. Dnes nemusíme spěchat. Je zataženo, atrakce areálu Fun Park Žiarce jsou mokré, má pršet. Nikdo nic nepřipravuje, je tu klid. Až po 10. hodině někdo přijíždí a když vidí, že je vše zavřeno, hned odjíždí.

V klidu ve svém koutku snídáme, v 11 odjíždíme. Zastavujeme se v Liptovském Mikuláši. Potřebujeme doplnit zásoby jídla. Míjíme hodně zajímavou budovu původního Uherského královského gymnázia, která byla postavena v letech 1914 – 1916. Zpočátku se zde vyučovalo maďarsky. Po zániku Rakousko-Uherska byla nějaký čas uzavřená. R. 1919 zde bylo otevřeno Hodžovo státní reálné gymnázium, kde z důvodu nedostatku slovenských učitelů vyučovali většinou Češi. I dnes je zde gymnázium Michala Miloslava Hodži (1811 - 1870), spisovatele a národního buditele, který ve své době ve městě působil. Je zde i pochovaný, i když zemřel ve vyhnanství v Těšíně.

Jen o kousek dál je honosná vila Emila Stodolu, která byla postavena na začátku 20. století. Kombinuje se zde neobarokní styl se secesními motivy a s romantizujícími prvky lidové architektury. Žila zde rodina doktora Emila Stodolu. Manželka ji dostala od svého otce jako svatební dar. Pan Stodolu měl právnickou praxi, byl 1. předsedou Svazu advokátů na Slovensku, současně se aktivně věnoval politice a boji za práva národa.

Když majitelé odešli do Budapešti, prodali ji r. 1911 zdejšímu továrníkovi Jánu Pálkovi, který ji nechal přestavět, zvětšit a zmodernizovat. Zavedl tam i ústřední topení. V rozhlehlé zahradě vybudoval tenisový kurt a běžecký ovál. V této podobě se vila zachovala do dnešních dnů. Majitelé se střídali – před válkou i po válce. To však už ji jen využívali, ale neopravovali a vila chátrala. Chátrající vilu koupil nový majitel, který vile vrátil původní podobu a její reprezentační funkci.

Konečně jsme se dostali do infocentra. Tam se dozvídáme, že dnes i zítra a snad i další dny mají být bouřky, horská služba dokonce vydala varovámí před výstupem na vrcholy. A my chtěli jít na Choč.

Také jsme zde dozvěděli o zajímavostech v blízkém okolí, kam by se nechalo při nepříznivém počasí vyrazit.

Nás zaujal park na Hájoch, kde je naučný chodník, vojenský hřbitov a místo s úžasným dalekým výhledem. Koukám na mapu, je tam i velké parkovistě. Zdá se, že by se tam nechalo i přespat. To by byl ideální dnešní program. Dnes si chceme hlavně odpočinout. Včerejší výlet, i když byl krátký, mi dal docela zabrat, hlavně to klesání.
Jedeme tam. Je to jen kousek severně nad městem. Parkoviště je skutečně veliké, na přespaní ideální, výhledy fantastické. Jsou vidět Vysoké, Západní i Nízké Tatry. Někdy se vrcholy schovávají v mracích. Vše je tu popsané, takže víme, co vidíme nebo si to aspoň myslíme. Vidíme i místo, kde jsme dnes spali.

Protože jsme pozdě snídali a ve městě si koupili ňaminku, nemáme zatím hlad.

Vše to tady procházíme, zašli jsme o kousek dál k památníku a vojenskému cintorínu. Čteme si celou řadu informací. Tady se dozvídáme, že město bylo osvobozeno 4. dubna 1945 po 62 dnech těžkých bojů. Po Dukle to byly nejtěžší boje na Slovensku. Město zůstalo celé v troskách, lidé neměli střechu nad hlavou, byly zničeny mosty i železniční koleje. Okolo města bylo minové pole s nevybuchnutými dělostřeleckými granáty. Proto byl tady na kopci nad městem vybudovaný a r. 1961 zpřístupněný pietní areál – 23 m vysoký památník, ke kterému vede monumentální schodiště. Na začátku jsou dvě vysoká sousoší – vlevo znázorňuje vojenskou přísahu, vpravo je symbol vítězství a míru. Na zdejším vojenské hřbitově je pohřbeno 1369 příslušníků 1. československého armádního sboru, vojáků povstalecké armády i partyzánů. Je to největší vojenský hřbitov československých vojáků na území bývalého Československa.

Opouštíme toto smutné místo a vracíme se na parkoviště, kde máme auto. Je to místo dalekých výhledů, které tu jsou celkem pěkně popsané. Je vidět hřeben Nízkých Tater, Západních Tater i Vysokých Tater s nejvyšším Kriváněm. Je vidět Liptovský Mikuláš i vodní nádrž Liptovská Mara. Pod parkovištěm je zastřešený vyhlídkový altán, ke kterému vedou dřevěné schody, ale vedle jsou Schody času - jsou z kamenů, které představují zdejší horniny i jejich stáří. Je to v podstatě geologická expozice.

Je dusno, ale místo aby se dle předpovědi schylovalo k dešti, vylézá sluníčko. K autu se vracíme ve 3 hodiny. Z toho velkého parkoviště popojíždíme kousek stranou, jsme částečně kryti křovisky. Je to sice mimo oficiální parkoviště, ale nedaleko odtud vede přes pole cesta, kterou místní občas využívají asi jako zkratku. Je tu polotravnatý a polostěrkový prostor, je vidět, že se tady občas parkuje. A je tu víc klidu. Sice občas projede auto, ale na parkovišti je živo daleko víc.

Jdu konečně dělat oběd. Na našem věčném vařiči ještě předehřívám vodu na brambory a vařím si čaj. Brambory jsem akorát dovařila, když konečně plyn definitivně došel. Oběd dodělávám na nové bombě. Obědváme skoro ve 4 hodiny.

Mezitím na parkoviště přijela audina s nápisem Audi fandí i Petře Vlhové. To je známá a hodně šikovná slovenská reprezentantka ve sjezdovém lyžováni. I my jí moc fandíme. Vystoupila paní a šla venčit psa. Ota je tak plácnul: Aby to tak byla její matka. Když se paní vracela, nedalo mi to a zeptala se na její vztah k Petře, když má její reklamu na autě. Paní byla překvapena a s trochou váhání přiznala, že je to její dcera. Nechtěli jsme moc zdržovat, ani se vnucovat, tak jsme jen prohodili, že i my v Plzni jí fandíme, že je šikovná, tak ať ji pozdravuje. Maminka byla zjevně potěšena, jen dodala, že taky holka tvrdě trénuje. Mrzí mne, že jsem si auto nevyfotila. Byl to prima zážitek. A když teď byly v televizi přenosy závodů, Petra dokonci vyhrála, nešlo si na tento zážitek nevzpomenout.

Mraky se převalují. My stále vyhlížíme vrchol Chopku. Jsme přesvědčeni, že víme, který to je, ale právě tento vrchol je mraky zahalený. Vždy vykoukne jen kousek.

Všimli jsme se, že občas někdo nese houby. Šli jsme se podívat, kam vede cesta, po které občas projedou auta a cestou zpátky zašli každý do jednoho malého lesíka. Za chvilku jsme ho prošli, ale každý jsme něco donesli - klouzky, pravý hřib, kozáky i křemenáče. Ota je hned očistil a nakrájel, já je podusila na cibulce a zítra bude smaženice. Dnes by to byla moc vydatná večeře, když jsme obědvali tak pozdě.

Dali jsme si jen kousek chleba, zapili pivem a poslechli si na zítra počasí. Zjistili jsme, že může být krásně, ale že také může vydatně pršet. Zítra se podíváme přímo na předpověď na Choč a podle toho se zařídíme. Máme i náhradní program.
Přemýšleli jsme, zda máme na noc přejet na parkoviště, ale nakonec jsme zde zůstali. Budeme ráno snídat v klidu. Dokonce i policajti jeli okolo, koukli na nás a jeli dál. Takže pohoda.

Jdeme spát v devět. Mraky se stále převalují, je teplo, v autě máme 19 stupňů, ale venku ještě zesílil již tak dost silný vítr. I do auta je slyšet ten hukot.

Poznáváme Slovensko – 18. den: Liptovský Mikuláš (původní Uherské královské gymnázium a vila Emila Stodolu) - Háje (747 m) – park, vyhlídka a areál Piety (památník a vojenský hřbitov z r. 1945) na mapě