Poznáváme Slovensko – 9. den: Divín – zřícenina hradu a kostel Všech svatých; Tomášovce - pivovar Huncút; Rožňava - pivovar Kaltenecker; Slovenský kras: Hrhov - Veľké jazero, dřevěná rozhledna (ptačí pozorovatelna) a také vichřice

Na velkém parkovišti vodní nádrže Môťová se spalo tak dobře, že se budíme až před devátou. Možná i proto, že teplota v autě konečně klesla na necelých 18 stupňů. Aspoň jsme se konečně pořádně vyspali. V noci pršelo, ráno je zataženo, občas poprchává.

Podle předpovědi má být dnes bez deště, jen se má nepatrně ochladit. Podle toho, co vidíme, to na to nevypadá. V tomhle počasí plavky sotva usušíme, zvlášť když jsem je sušila v noci venku na dešti.

Ota má dnes šťastný den. Ve čtvrtek večer si někam dal plastové průsvitné pouzdro na čtecí brýle. Od pátku ho hledá. Už se s ním skoro rozloučil. Dnes ho konečně objevil. Zapadlo mezi karimatky a když je průsvitné, je vlastně neviditelné. Jak málo stačí k radosti.

Odjíždíme v půl 11, venku je 18 stupňů a stále drobně prší. Po horkém a dusném včerejšku nás dnes čeká skoro 200 km dlouhý přejezd ještě dál na východ. Je fajn, že na cestu nebudeme mít v autě k padnutí. A tomu dešti snad ujedeme. Zrovna si říkám, že se nám to počasí pořád nelíbí. Když byla vedra, nelíbilo se nám to. Nadšeni nejsme ani když prší. Člověk je prostě tvor pořád nespokojený. Ale počasí ovlivnit neumí.

Když projíždíme obcí Zvolenská Slatina, zahlédl Ota ceduli Řemeslný pivovar. Překvapil mne – nevrací se. Na trase bychom měli mít dnes dva pivovary, tak snad to vyjde. Když jsem později hledala, jaký a kde je tady ten pivovar, tak jsem nic nenašla. Jen zmínku o Prvém zvolenském pivovaru Vŕšky, který je však ve Zvolenu (jenže tam jsme o něm nevěděli), ale dřív snad tady ve Slatině byl, aspoň podle etikety, kterou jsem čistě náhodou našla na aukru. Moc jsem to však nezjišťovala. Ono to už bylo stejně jedno.

Najednou vidíme, že vedle silnice staví vysokánské sloupy – vzápětí nám dochází, že tady staví dálnici, zatím spíš rychlostní silnici R2, která překlene údolí, kterým vede silnice. Však jí prý říkají silnice v korunách stromů. Někde nemají sloupy ještě postavené do plné výšky, někde už mají položenou mostovku. Končí to na již hotové silnici kousek před obcí Mýtna. Stavba je dlouhá nějakých snad 10 km. Bude to prý nejdelší slovenská estakáda s mnoha mosty. Je zajímavé na to koukat.

Stavba tady končí a my po chvíli odbočujeme do poměrně malé obce Divín. Podle mapy tam má být pítko. I když jsem včera v bistru vyškemrala 2 l, máme jí tak sotva na dnešek. Vystupujeme na parkovišti a k našemu překvapení zjišťujeme, že už neprší. Nejdřív vidíme nad obcí rozsáhlou zříceninu hradu. Gotický hrad byl postaven někdy na přelomu 13. a 14. století. I když v pol. 16. století bylo vybudováno nové předhradí s bastiony a dvěma nárožními bašty, proti Turkům to nestačilo. Ti hrad dobyli po dlouhém obléhání r. 1575 a obývali ho až do r. 1593, kdy ho zpět dobylo královské vojsko a na hradě se usadilo. Začalo podnikat loupežné výpravy do okolí, až ho r. 1683 dobyla císařská vojska a hrad vypálila. Zřícenina je veliká, vypadá zajímavě, docela bych se tam šla podívat. Jenže by to bylo minimálně na hodinu. Tolik času nemáme. Takových a podobných zajímavostí je na trase hodně. To bychom tím Slovenskem za 4 týdny neprojeli.

Pítko jsme našli u zajímavého opevněného kostela Všech svatých. Tento kostel byl postaven krátce po vybudování hradu. O hradu jsou první písemné z r. 1329, o kostele a faře až z r. 1393. Těžce poškozený byl r. 1554. Když se Turkům nepovedlo dobýt hrad, tak zničili a vypálili osadu i s kostelem. Kostel byl střídavě opravován a ničen. Až r. 1657 nechal hradní pán kostel zvětšit a opevnit vysokou zdí s nárožními baštami. V celé zdi byly štěrbinové střílny. Další výrazná oprava byla po požáru r. 1722. Kostel byl i později opravován a přestavován, ale zeď s baštami se zachovala. Vypadá to zajímavě.

Všechno tu vypadá zajímavě, až na to pítko. To je na pohled také pěkné, jenže je rozbité. Chybí tam to, co se mačká. Zkoušíme ten zbytek zmáčknout šroubovákem, ale ani to nejde. Zklamaní odjíždíme – bez vody.

Další plánovanou zastávku máme v Tomášovcích, kde je pivovar Huncút. Založili ho dva učitelé (Tomáš Pivarči a Stanislav Šipkovsky) s pestrou pivovarnickou minulostí. Oba začínali vařit pivo doma. Tomáš již od roku 2010. Když jeho pivo získalo pěkné ohodnocení v domovarské soutěži Bílá Vrána 2016, začal se víc vzdělávat v tomto oboru s tím, že by se chtěl pivovarnictví věnovat naplno. A když Stano se během covidu rozhodl ukončit svoji podnikatelskou činnost, bylo rozhodnuto. Teď mají společný pivovar.

Víme, že přímo v pivovaře pivo nekoupíme, přesto tam zajíždíme, ať vidíme, kde to pivo vzniká. Jenže na Slovensku asi není povinností sídlo firmy označit. Vidíme tedy jen rodinný domek. Možná jsme mohli zazvonit, ale věřili jsme, že pivo koupíme ve městě v Partyzánské ulici v prodejně Květy. To jsme zjistili při mailové korespondenci s pivovarem. Prodejnu jsme našli snadno, jen mají polední pauzu - od 11 do 14 hodin, takže nyní je zavřeno a ještě víc jak 2 hodiny bude. To máme za to, že jsme se ve Zvolenské Slatině nevrátili. Ale dopoledne bychom tam možná dopadli stejně. Zase to tak moc nevadí, Ota si večer zvládl koupit pár plechovek.

Víc nás trápí, že máme málo vody. Další pítko, dokonce 2 by měly být v Lučenci. Zajíždíme do centra. Buď tu jsou placená parkoviště nebo zákaz stání. Na zákazu parkujeme. Raději vždy budeme jeden autě. Já jdu s jednou lahví na průzkum. Naštěstí to není daleko a voda teče proudem, na jedno zmačknutí je lahev plná. Radostně se vracím. Teď vyráží Ota s kanystry, já zatím připravuji do tašek prázdné lahve. Máme posledních 6 l vody. Takže tohle bylo skutečně na poslední chvíli. Ota si dává ještě jedno kolečko. Než by šel 2x, tak se raději sedře. Ale zvládl to. Vše dopadlo dobře. Ani nás tady policajti nevyháněli.

Řádně zatíženi vodou odjíždíme. Zase začíná poprchávat. Tak i tohle nám vyšlo. Je zataženo, kam se podíváme. Těžko přestane. Na velkém odstavném parkovišti za obcí Rimavská Sobota - Bakta zastavujeme udělat si oběd. Je tu sice přístřešek, ale tam si jídlo chystá řidič kamionu. My to musíme zvládnout pod zadními zvedacími dveřmi. Máme však vařeno rychle. Ohřívám jen zavařenou zabijačkovou polévku, k té jsme si vzali kus chleba a jsme najedeni. Přitom zjišťujeme, že i ten nám nějak ubývá. Ale to by neměl být problém.

Jedeme až do Rožňavy, kde mimo jiné aspoň vrátíme plechovky. Včera jsme je zapomněli v autě. Ještě kupuji rajčata a papriky. Jsou pěkné a dokonce levnější než u nás.

Tady na jihovýchodním okraji má být ten druhý pivovar - pivovar Kaltenecker. Podle mých informací mají otevřeno do 16 hodin, to krásně stíháme. Dokonce na vratech mají ceduli, že prodejna je otevřená až do 19 hodin.

Společnost, která pivovar provozuje, byla založena 22. února 2005. Navázala tak na společnost, která tady provozovala pivovar již od r. 1997, ale prý také na starší tradici rožňavského pivovarnictví. Hned u vchodu inzerují novinku Session IPA, samozřejmě se na ni hned těším, ale v lahvi ji nemají. Kupujeme 4 skleněné půllitrovky. Jen je problém, že je nemají vychlazené. Do lednice se nám už vejdou, tam se to cestou pěkně nachladilo, tak se určitě vychladí.

Do cíle dnešního dne nám zbývá už jen 20 km. Zatím stále, i když s malými přestávkami poprchává. Už před chvílí jsme projížděli Slovenským krasem, jen město je mimo toto pohoří. Zajímavé je (a nejen tady), že hranice národního parku je vždy uvnitř pohoří. To nám teď vyhovuje. Zítra chceme vyrazit do kopců, takže spát budeme sice ve Slovenském krasu, ale mimo národní park.

Pokračujeme do obce Hrhov, kde odbočujeme k Veľkému jazeru. Tam je rozhledna a zdá se, že bychom tam snad mohli přespat. Je to v údolí obklopeném kopci, ale není to v národním parku. Vypadá to tu docela dobře. Jen je tu mokrá tráva nebo dráty elektrického vedení. Nakonec jsme šikovné rovné místečko přece jen našli.

Nejdřív se jdeme trochu projít. Dnes moc pohybu nebylo. Teď zrovna neprší a je 20 stupňů, dokonce na chvilku vylezlo i sluníčko. Hned je skoro horko. Dlouho však nesvítilo, opět se zatáhlo, k tomu se zvedl silný vítr.

Začínáme samozřejmě rozhlednou, je to spíš dřevěná ptačí pozorovatelna, která byla postavena r. 2019 na břehu Veľkého jazera, jednoho z Hrhovských rybníků. Ty byly vybudovány v 50. letech 20. století na místě rozsáhlých původních rašelinných mokřadů. Vede na ni 30 schodů. Kromě ptáků na vodní ploše lze pozorovat zajímavou krajinu Slovenského krasu.

Pak jdeme na procházku. Pokračujeme po cyklotrase. Měli jsme v plánu se zajít podívat na protější břeh rybníka, kde je 2. ptačí pozorovatelna, trochu vyšší, na kterou vede 45 schodů Ještě nejsou 4 hodiny, do půl šesté bychom mohli být zpátky.

Jenže zdá se, že tady lilo hodně, cesta je rozblácená a rozježděná. I teď sem občas přijede auto, jenže dál je zákaz vjezdu, tak se otáčí a jede zpátky. Ani na rozhlednu nikdo nejde.

Když jsme došli k odbočce podle rybníka, tak tam se jít už vůbec nedalo. Vracíme se, vítr sílí. To už se nám nelíbí ani ty sloupy el. vedení. Vadí nám i ta auta.

Ota se jde podívat na druhou stranu silnice. Vede tam silnička a je tam i docela dost cestiček. Tam se mu to líbí víc. Málem ho to však při zpáteční cestě odfouklo.

Přejíždíme tam. První výhoda je ta, že je tu pevný podklad, ze kterého voda stéká – je tam tedy relativně sucho. Nejsou tu vysoké stromy a sloupy el. vedení jsou daleko. Od silnice jsme ukryti pásmem křovisek, auta sem nejezdí. Je tu tedy klid. Jen ten vítr tu je taky silný, snad je to dokonce vichřice.

Večeříme, nesmíme mít však současně otevřené boční a zadní dveře. Jen jsem to na chvilku otevřela a už vylétl ručník. Takhle bychom to tady všechno poztráceli.

Je to docela hrůza. Auto se houpe, jsme tu jak na lodi. Chytili jsme počasí Košického okresu, zítra má být 22 stupňů, pršet nemá, snad jen místy malé přeháňky. Deštivé počasí jsme tedy zvládli při přejezdu. O vichřici neříkají nic, tak to snad přestane. Zatím to vypadá dost hrůzostrašně. Snad v noci nedostaneme mořskou nemoc.

Je 8 hodin, vítr neslábne. Když potřebuji ven, zápasím s dveřmi, když se vracím, peru se s nimi zas. Mám strach, aby mi dveře nepřerazily nohy, než nastoupím. A to poryvy větru chvílemi ještě sílí. Do toho občas spadne pár kapek a silně se ochlazuje Už je jen 16 stupňů. Jen si nedovedu představit, jak v tomto počasí budeme stěhovat lednici a ostatní věci zezadu na sedadla. Ota pořád doufá, že to do tmy přestane. Je pravda, že u nás se zpravidla vítr na noc uklidní, ale tady a teď to tak nevypadá. Mraky mají zajímavou černočervenou barvu. Také jsme viděli, že pod rozhlednou, kde jsme odpoledne byli, parkuje podobná dodávka. Nejspíš tam také chtějí spát. Aspoň si tam nepřekážíme.

Je 9 hodin. Začínáme mít pocit, že vichr snad slábne. Občas se zdá, že to už jen lehce fouká, ale ještě to střídají prudké poryvy. Začínáme být optimisté. Kupodivu už se neochlazuje. V autě si čekání zpříjemňujeme posloucháním scének Wericha a Horníčka, co jsme si doma nahráli na MP3.

Je 10 hodin, vichr částečně zeslábl, jen občas se nápor vichřice ještě objeví. Je to o to zrádnější, že je to nečekané. Opatrně vše stěhujeme. Snad nám nic neuletělo. Jen spací ponožky o chvíli později nemohu najít. Ale ty snad neuletěly. Vždy je někam zastrčím, tak se snad objeví.

Jeden poryv byl tak nečekaný, že mne málem porazil. Dnes se ani nemyjeme, vlhké utěrky dnes musí stačit. Konečně jsme zavřeni v autě, kde se převlékáme. Zvenku slyšíme, jak tam vítr hvízdá, ale autem už nekymácí. V autě je 16 stupňů, Ota vytahuje peřinu. Mně se to zdá zbytečné.
O půlnoci mu dávám za pravdu a beru si ji také. To už venku svítí hvězdičky a vítr podstatně zeslábl.

Poznáváme Slovensko – 9. den: Divín – zřícenina hradu a kostel Všech svatých; Tomášovce - pivovar Huncút; Rožňava - pivovar Kaltenecker; Slovenský kras: Hrhov - Veľké jazero, dřevěná rozhledna (ptačí pozorovatelna) a také vichřice na mapě