Praha je opravdu tak krásná....

Naši slavnou, Matičku naši stověžatou, jsem nenavštívil dobře dvanáct let. Ne že bych na ní přímo zanevřel, ale spíše jsem se nedokázal vyrovnat s tou její novou tváří. Vždy jsem obdivoval její slavnostní háv, do kterého se halila v každou roční dobu, miloval jsem tiché, tajuplné, staroměstské uličky, pohled na Vltavu a majestátně vzhlížející Hradčany a když jsem zavítal do Zlaté uličky, srdce mě jihlo dojetím a já si připadal, jako bych se mávnutím čarovného proutku přenesl někam do 16.století.

To všechno ale patří dávné minulosti. Přišla toužebně očekávaná revoluce, padla vláda jedné strany a naše Matička PrahA hrdě vstoupila do Evropy. Samozřejmě, tento rozhodující krok nemohla učinit jen tak. Bylo nutné odložit starý oděv, v kterém sice vzhlížela hrdě a majestátně, ale rozhodně by se před ostatními evropskými metropolemi musela takto stydět. A také otevřela svou náruč všem dokořán a nezapoměla přitom jaksepatří nastavit ruku.

A tak jsem tedy raději oželel krásu jejich památek a hledal uspokojení v hlubinách tichých lesů, u bublajících potůčků a z dalekých výhledů z vrcholků hor. Přesto jsem se nechal rodinkou umluvit, naimpregnoval jsem si patřičně své nervy, do peněženky vložil nějakou tu ušetřenou korunku,- neboť jak se říká ,- "v Praze je draze" a vsedli jsme do autobusu, který nás měl dopravit do našeho hlavního města.

K návštěvě nás vedly vlastně dva důvody: - za prvé jsme se chtěli podívat na výstavu korunovačních klenotů, které udělal tak extravagantní reklamu náš pan prezident a pak jsme chtěli navštívit naši dceru Janu, která vyměnila zaměstnání v známém hotelu v Peci pod Sněžkou, za luxusnější hotel v centru Prahy. Proti výstavě jsem ostře protestoval, nechtělo se mně stát tři hodině ve frontě, ale nakonec jsem to nechal osudu.

Na autobusové nádraží v Holešovicích jsme dojeli za jasného slunečního počasí a po předešlých deštivých dnech, jsem tuto změnu přijal s povděkem. Metrem jsme dojeli až k Národnímu muzeu. Chvíli jsem se kochal pohledem na rozlehlé Václavské náměstí s monumentálním sousoší, kterému vévodí náš patron, sv. Václav. - Tak, Matičko,- tady mě zase máš a promiň, že jsem na tebe zanevřel.- omlouval jsem se vduchu. Náměstí jsme prošli po levé straně a pak jsme na Příkopech narazil na první zátaras. Zjistil jsem, že jsem nezvolil zrovna tu nejvhodnější dobu. V centru Prahy zrovna probíhal Volkswagen Maraton, který sem přitáhl nejenom tisíce zájemců o tento sport z celého světa, ale hlavně značně zkomplikoval Dopravu v centru města. Zdolali jsme tedy zátaras, propasírovali se Železnou ulicí, přes Havelské náměstí,Melantrichovou na Staroměstské náměstí.

Když jsme s Janou dělali plán, které prážské pamětihodnosti si nesmíme nechat ujít, prvý přišel na řadu Staroměstský orloj. Ovšem i tudy vedla trasa Maratonu. Zlomyslní pořadatelé vytvořili přes tuto historickou památku nepropustný koridor zátarasů, přes zátarasy soustavu můstků a obchvatů, kde davy turistů ucpávali nepropustně umělé uličky pomalu na každém kroku. Rozjaření japonští turisté neúnavně cvakali svými fotoaparáty, ve snaze zachytit pro ně tak neznámou tvář Prahy.

Z posledních sil jsme našli volnou lavičku, dokonce v kousku zeleně a pojedli něco ze svých přinesených zásob, abychom tak trošku obalili rozjitřené nervy a pak jsme se zase nechali odnést davem před Orloj. Namačkaní jak sardinky v krabičce, sevřeni ze všech stran zhlukem turistů brebentících snad všemi světovými jazyky, jsme se nakonec dočkali i kýženého pohybu dřevěných apoštolů na světoznámém Orloji. S úlevou jsem opustil namačkané náměstí a ohlušující řev sportovních komentátorů a jali jsme se proplétat kdysi magickými zákoutími Karlovy uličky.

Tudy jsem kdysi také chodíval rád, tady na člověka opravdu dýchala historie na každém kroku, obdivoval jsem staré krámky se starožitnostmi a antikvariáty, kdysi se tu vcelku levně dali sehnat staleté knihy i kresby takových velikánů jako byl Aleš, Mánes, nebo Švabinský.Dnes tu na každém kroku narážíte na kýčovité dárky všeho možného druhu a oči vás tak akorád přecházejí z těch neuvěřitelných cen. Nakonec jsem toho měl tak akorád dost a uhnul jsem k Josefovu, k bývalému Židovskému městu.

I u Synagog to ale bylo obdobné. Davy turistů, nehorázné ceny a stánky s předraženým zbožím. Zamířil jsem tedy k nábřeží. U Mánesa jsme opět zdolali další zátaras a konečně se mně naskytl obdivuhodný pohled na známé panoráma Hradčan nad Vltavou a na starobylý Karlův most. Prošli jsme se po náplavce, pozorovali množství rejdících parníků a parníčků přeplněných turisty a pak jsme konečně vstoupili na Karlův most. Všude plno malířů a portrétistů, k tomu nezbytní potulní muzikanti a kejklíři, navíc zde lehce spatřit i pár žebráků, skrývající svou mladou,vycyhtralou tvář v kapucích značkových oděvů. Na konci mostu jsme chvilku obdivovali sochu Bruncvíka se lvem, alias rytíře Rolanda a pak jsme sestoupili dolů na Kampu. Zde bylo alespoň méně hluku i lidí, v parčíku byl až božský klid. Potřebovali jsme si oddechnout a načerpat sil a tak jsme usedli v zahrádce restaurantu nad poklidnou hladinou Čertovky.

Už to vypadalo, že na nás personál zapoměl, nejspíš proto, že jsme tu jediní mluvili česky, ale nakonec jsme se kýženého občerstvení dočkali. Mně sice lahodná plzeň trochu víc zhořkla, když jsem zjistil její cenu, ale zase prostředí bylo velice příjemné a tak jsme mohli pokračovat v další pouti. Posléze jsme došli na Malostranské náměstí, pak okolo Valdštejnského paláce k Starým Zámeckým schodům. Ty nás nakonec dovedli zadní vstup na Hradčany. Nedalo nám to a šli jsme se podívat do zahrady Na Valech, v jakém stavu je fronta na korunovační klenoty. Odhadl jsem jí tak na hodinu a protože čas značně pokročil a navíc se začaly honit těžké černé mraky, usoudili jsme společně, že výstavu oželíme.

A tak jsme došli Jiřskou uličkou před stejnojmenný kostel a bývalý klášter, zanadávali si, že i před vstupem do Zlaté uličky umístnili pražští zlatokopové turnikety a vyžadují za vstupné zlodějské částky. Když jsme došli na rozlehlé třetí nádvoří začalo krápat, před katedrálou svatého Víta počalo pršet a na druhém nádvoří nás zkropil prudký liják. Než jsme proběhli Nerudovkou, byli jsme promočeni skrz naskrz. Vrátili jsme se zpět na stanici metra Malostranská a když jsme vystoupili na I.P.Pavlova už zase svítilo sluníčko.

Nezvykle ochotný domorodec nám ukázal cestu k hotelu Clarion, kde měla pracovat naše Jana. Hotel i Janu jsme nakonec našli a pár minut jsme tedy strávili zabalení do hotelových dek a tu tam jsme měli i čas prohodit i pár slov s naší zatoulanou ratolestí. Pak jsme se rozloučili a spěchali zase na autobus, který nás zavezl k našemu domovu.

V srdci jsem měl rozporuplné pocity. Na jedné straně to bylo uspokojení, že mně bylo dáno opět po dlouhé době spatřit a pokochat se krásami Prahy, na drahou stranu se jen utvrdilo mé zklamání z toho, kam dnešní PrahA spěje. Tu naši cudnou krásku jsme ustrojily do hanebného roucha prostitutky a její dávnou historicky slavnou tradici zaprodali za hrst eura. Takže, milá Praho, budou-li mně za deset let ještě sloužit nohy,- snad zase na shledanou !