Praha plná přírody I. (Havlíčkovy sady, Malostranský hřbitov, Prokopské údolí a údolí Dalejského potoka)

Do Prahy se odjakživa jezdí převážně za krásnými historickými památkami. Někteří volí i zajímavé výstavy, koncerty světových hvězd všech vážností či rozličná sportovní zápolení a jistě se najde také pár jednotlivců, kterým stačí prolézt nějaké to nákupní centrum nebo „jen“ navštívit příbuzné či přátele. Za krásami Matky Přírody sem asi zajíždí málokdo … a je to jistě škoda.

Při plánování našeho několikadenního červnového pobytu jsem se proto rozhodl smazat dlouholeté resty a pobýt mezi pražskými zelenými stromy, temnými skalami, barevnými květy i „modrými“ hladinami řek a jezírek co možná nejdéle. Na mnohá místa jsme zavítali vůbec poprvé, což platilo také pro několik – převážně sakrálních – památek i restauračních zařízení.

A hned na úvod se musím přiznat, že nám všechno klaplo, počasí vyšlo nad očekávání a v počtu viděných atraktivit jsme snad dokonce výrazně překročili původní plán. Navíc bez nějakého zbytečného honění a odpírání si. Prvních pět červnových dní se tak naším domovem stalo Podolí, odkud jsme denně vyráželi za poznáním. A pěší turistika to byla v pravém slova smyslu, protože jsme denní průměr (bez odjezdové neděle) měli kolem 25.000 kroků.

Vše začalo středou 1. června a výpravou do Havlíčkových sadů známých také jako Grébovka (abychom zachovali časovou posloupnost, tak jsme ještě předtím lehce „prošmejdili“ Jiráskovo i Palackého náměstí). Toto místo jsme si v rychlosti už jednou v zimě prohlédli, teď jsme to zkusili i na počátku meteorologického léta. Grébovka sice možná není veleslavnou záležitostí (což je jen a jen dobře), ale nabízí až neuvěřitelné množství atrakcí a atraktivit pocházejících převážně z konce 19. století (mj. luxusní vilu italského typu, pavilon s kuželnou, viniční altán nebo romantickou umělou grottu).

Někdejší „kuželkářský pavilon“ byl sice pronajat k nějaké soukromé – zřejmě vysokoškolské – akci, ale dvě velmi sympatické slečny nás nechaly dovnitř na chvíli nahlédnout a prostor zajímavého objektu si alespoň trošku užít (pravda, předtím nás z druhé strany jiné dvě – pochopitelně mnohem méně sympatické - slečny nevpustily ani na pozemek, ale znáte to – nepustí vás dveřmi, vlezete oknem). V altánu jsme si zase prohlédli výstavu současného umění (Slovák Paulo M. Artist je natolik současný, že se jeho abstraktní obraz, kterému vévodily modré a žluté křivky, nazýval Obrana Kyjeva), dali pivo a pokochali se výhledy.

Grébovka se prostě rychle stala naším oblíbeným místem, ale v nejlepším se má skončit. Takže následovala už jen procházka vinicemi, pozdní asijsko – nudlový oběd a přesun z Královských Vinohrad na „dělnický“ Smíchov. Právě tady se – tak trošku paradoxně – nachází tajemně krásný Malostranský hřbitov. Domov bezhlavých andělů a Svaté holčičky se dá navštívit nesčetněkrát a pořád bude zůstávat navždy magicky a nadmíru přitažlivý. Navíc se jedná o skutečnou učebnici funerální architektury i jistou oázu klidu. Do konce středy už nás pak čekala jen návštěva velmi zajímavé restaurace Zubajda a přesun na hotel v Podolí.   

Hned úvod druhého dne, tedy čtvrtku 2. června, pak stál za to. Vrátili jsme se totiž na Smíchov, konkrétně na autobusovou zastávku Na Knížecí. Vzhledem k tomu, že jsme se chystali kráčet Prokopským údolím „proti srsti“ (nebo alespoň naopak vůči číslování zastavení NS), začínali jsme u Hlubočepského viaduktu, který je součástí tzv. Pražského Semmeringu neboli jediné pražské horské železnice. A hned poté – i proto, že Skalničková zahrada otevírá své brány jen o víkendu – nás čekaly Hlubočepské plotny. Zajímavé skalní útvary a lezecké stěny rozhodně stojí za návštěvu. Už jen proto, že je můžeme označit i za něco mezi atraktivními filmovými kulisami a pozoruhodným vyhlídkovým místem. A potom už přišel na řadu pochod romantickým Prokopským údolím, které nás nakonec zavedlo až do pražských Řeporyjí.

Správně bychom ovšem měli hovořit o Prokopském údolí a údolí Dalajského potoka ... a v obou částech bylo rozhodně na co koukat. Některé úseky však přece jen zaujaly o něco více, takže zmínit musíme minimálně Jezírko (půvabné místo kudy nesměl v Pelíškách za žádnou cenu proklouznout ani pošťák), Tunel pod kostelíkem (někdejší dopravní štola z Prokopského vápencového lomu), někdejší Horův mlýn (tato kulturní památka je už spíše rozpadající se zříceninou), Červený lom (lehce evokující Provence) s Bojištěm Kurta Gebauera, lom Prastav (k tomu je ovšem nutno si kousek zajít) nebo Černý lom (také tady jsme na dně pravěkého moře a kousek zkamenělé lilijice jsme zde našli – a zanechali ležet – i my)

Některé úseky naopak vysloveně pobavily (např. Klukovický viadukt je železničním mostíkem, který by zapadl i do muzea miniatur, ale párkrát po něm přejel slavný „šumperský banán“, a vesele působí také Placatá skála), jiné lehce rozesmutnily (zcela zrušené Klukovické koupaliště, které ještě v 60. letech minulého století evokovalo Rozmarné léto) a některé potěšily (restaurace s pivovarem Prokopák, kde jsme „ztratili“ poměrně hodně času i peněz – ale nedej si klokana, ananasovici a třináctku Dívenku … což je pivo, přátelé). Zapomenout bychom neměli ani na Jaroslava Foglara, který je tu připomínán poměrně často, nebo na fakt, že nám nad hlavami neustále burácely jakési kovové létající stroje

A je docela neobvyklé, že po celou dobu nám v Prokopském údolí - i při cestě k němu - dělala společnost NS Údolím Dalejského potoka. Chvílemi člověk málem ani nevěděl, kde že to vlastně je … 

Díky jisté drobné zdravotní indispozici puchýřovitého typu nás po příchodu do Řeporyjí zaujala více varianta blížícího se odjezdu autobusu MHD než možnost návštěvy zdejšího petro – pavlovského svatostánku (byť se v základu jedná o románskou stavbu z 12. století). Večer pak byl víceméně zcela odpočinkový, protože kromě restauračního posezení s bratrancem (původně plánovaná „pivoloď“, bohužel, padla, protože nám ji zcela obsadili švýcarští fotbaloví fans) nás už čekala jen „procházka“ po Vyšehradském železničním mostu z roku 1872. A další den se měly naše řady zdvojnásobit …