Předjarní Petrovské studánky v barvě modrožluté

Poslední odpoledne první poloviny měsíce, který je současně posledním zimním i prvním jarním, jsme se rozhodli, že lenošení už bylo letos dost a že nastal nejvyšší čas vyrazit někam do přírody. Počasí nám bylo nakloněno více než příznivě a navíc se nám zdálo docela pravděpodobné, že v době nákupního šílenství a hrůzy ze zákeřného viru pro nás bude neděle trávená na čerstvém vzduchu podstatně příjemnějším dnem než pro ty, kteří se jen zoufale proplétali mezi nákupními košíky a poloprázdnými regály. Sice jsme se jen těžce smiřovali se zrušenými zahraničními aktivitami, ale jak se říká, krásně je všude, kde si to dokážeme krásné udělat.

Na úvod snad ještě alespoň několik základních vysvětlení. Petrovské studánky jsou stále ještě poměrně novou (i když neoficiálně už se tato trasa objevuje někdy v roce 2007 nebo 2008) naučnou stezkou (v nejklasičtější verzi je to nějakých 10 km a 9 zastavení), která vede po polních i lesních cestách a pěšinách nad obcí Petrov nad Desnou, ležící v údolí řeky Desné a nedaleko Šumperka. Ta modrožlutá pak odkazuje nejen ke zbarvení TZ, které nám cestou „dělaly společnost“, ale také k barvě oblohy a slunečního kotouče nad našimi hlavami.

O NS Petrovské studánky existuje na internetu informací relativně hodně, ale jsou většinou velmi stručné a ne všechny patří mezi ty nejpřesnější. Zvolíme-li variantu od železniční stanice, čeká nás převýšení nějakých 300 metrů a vzdálenost přibližně 9 km. A právě tuto – oproti maximu, které je určeno snad jen notorickým návštěvníkům všech IC a občanům sousední obce, o téměř 3 km kratší – verzi jsme si vybrali my. Naším cílem totiž nebyla ani tak snaha o prostudování informačních tabulí na všech zastaveních NS (a o kvetoucích orchidejích jsme si v březnu stejně mohli nechat jen zdát), ale právě ta potřeba pohybu na čerstvém vzduchu. Já osobně se ale těšil hlavně na jeden panoramatický výhled a pár dalších výhledů na pohoří Jeseníků i Kralického Sněžníku. A jako nepsanou povinnost jsem bral – virus nevirus - ochutnání vody ze všech čtyř studánek …   

Na cestu jsme vyrazili v neděli hodinu před polednem a – všichni bezpohlavní snad prominou – byli jsme tři, a proto genderově nevyváženi (tentokrát ve prospěch pohlaví něžnějšího). Vzdali jsme úvod naučné stezky u rapotínského infocentra nebo u petrovské školy (zastavení č. 1) a začali rovnou u petrovského vlakového nádraží, kde jsme také odstavili auto. Pokračovali jsme po značení NS a současně i po modré TZ. A od počátku jsme stále výškově stoupali. Nejprve kolem ekofarmy s rančem (zastavení č. 2), u které nás nadšeně přivítali její dva chlupatí hlídači. Nechyběli ani dvojnozí obyvatelé a nějací ti koňové či tuři.

Poté jsme již vstoupili do lesa. Přibylo bláta i stupňů sklonu svahu. Kolem krmelce a orchidejí (zastavení č. 3) jsme se - po překonání potůčku – pomalu blížili k první studánce. Ta se jmenuje Petrovská (zastavení č. 4) a stoupání k ní je již přece jen náročnější. K samotné studánce s „dřevěnou boudou“ se z trasy musí sejít kousek pod cestu. Po krátkém osvěžení pokračujeme dále.

V této části trasy pořád stoupáme a vzhledem k okolnímu lesu si neužijeme ani žádných výhledů. Vše se změní ve chvíli, kdy dorazíme na plácek zv. Točna s Pernatcem horským (což je kapradina a zastavení č. 5). Odsud nás čeká klesání po příjemné zpevněné cestě (spojené ovšem s neoblíbenou ztrátou nastoupaných metrů) a také se můžeme těšit na první slušné výhledy.

Po čase dorazíme na „křižovatku“, která je jedním z nejvýznamnějších míst celé NS. Jednak se zde „smyčkují“ žlutá a modrá TZ, jednak se tady nachází Prstnatec Fuchsův (orchidej a zastavení č. 6). A právě pod tímto zastavením je „k dispozici“ onen panoramatický výhled s posezením (těch je cestou povícero) a malým ohništěm. Tudy ale ještě jednou projdeme, takže žádné velké zdržování, protože máme za sebou teprve o něco více než čtvrtinu trasy (a paradoxně už 2/3 zastavení).

I nadále pak klesáme a po chvíli nás čeká dokonce dvojstudánka. Ta nad cestou se nazývá U kaliště, ta pod ní Srnčí (zastavení č. 7). Má dcera je naprosto nadšena. Již několik dní je zoufalá z uzavírajících se diskoték, barů i restaurací … a teď najednou nachází místo, kde se kalí pořád. Ihned se z ní stává zakládající členka fanklubu tohoto místa. A ani ji nevadí, že okolí studánky rozryli úplně jiní kaliči, kterým je zde evidentně často předkládána zejména kukuřice. Obě studánky jsou stejné jako ta Petrovská, což znamená dřevěnou budku a trubku, z které vytéká dobrá pitná voda.

Pokračujeme dál po příjemné šotolinové cestě a modré TZ. Po čase nás modrá nasměruje doprava a moje krásky poslušně odbočí. Ke své smůle málo. Tady se totiž nepokračuje po široké cestě, ale otáčí se o téměř 180 stupňů zpět (mnozí to jistě přehlédnou). Nechám je ujít jen pár metrů a potom velím k obratu. Začíná další stoupání, které vede ke studánce nejznámější, historické.

Anenská studánka (zastavení č. 8) se nachází v nadmořské výšce téměř 600 m a jméno sv. Anny nese snad „od nepaměti" (obnoven byl ale roku 1874. Již vedlejší přástřešek a „počet míst pro sedící diváky“ dává jasně najevo, že se jedná skutečně o studánku významnou a historickou (koneckonců jsou studánky obdobou posvátných Studní, které byly svého času součástí všech významných gotických chrámů). Voda zde vytéká z kamenné zídky, ozdobené deskou s německým nápisem (vždyť se nacházíme v Sudetech, že ano).

Následuje závěrečné pěšinové stoupání k Možnostem návratu (zastavení č. 9), což je nejvyšší bod cesty (650 m.n.m.), poslední informační tabule a dovršení první poloviny naší trasy. Skutečně, od této chvíle již budeme – tentokrát ovšem po žluté TZ - pouze klesat a nic nového si nikde nepřečteme. Cesta bude ovšem poměrně pohodlná a nabídne nám mj. pár menších skalek a několik ne zcela plnohodnotných výhledů na Kralický Sněžník, který jako jediný pokrývá souvislá vrstva sněhu.  

Po čase dorazíme opět na již popsanou „křižovatku“ nad panoramatickým výhledem. Pár dalších fotografií a následně přes pastvinu dolů až k Petrovské vyhlídce. Tady si na informační tabuli pohledem zkontrolujeme, cože to vlastně všechno vidíme (rozhodně toho není málo), podebatujeme s jedním z nadšenců, kteří mají vznik této NS „na triku“ a poté pokračujeme stále dolů. Nejprve kolem dlouhé řady včelínů s jejich bzučícími obyvatelkami a později kolem – převážně se povalujících – býčků, kraviček a telátek.

Na úplný závěr nás čekají už jen koleje, petrovské nádraží, zaparkované auto a bezproblémový dojezd do Šumperka (přesto, že jsem požil vodu ze všech čtyř studánek a nádob u nich umístěných, jsem se nepo … nic se mi nestalo – a nejvíce mi chutnala voda z té od kaliště). Klasická „návratová tiskovka“ proběhla z důvodu koronaviru jen u nás doma, ale shodli jsme se na tom, že tato NS možná není dalším divem světa, ale možností, jak velmi příjemně prožít část dne, určitě ano. A to snad není zase až tak málo …