Přehradní nádrž Fláje – Puklá skála - Český Jiřetín – Flájský kanál

Při našem putování podhůřím Krušných hor jsme zajeli do nitra Krušných hor – k vodní nádrži Fláje, kde je náš nejstarší plavební Flájský kanál a kde jsme si naplánovali asi 15 km dlouhý okružní výlet. Převýšení cca 250 km není nic hrozného. Tuto oblast vůbec neznáme, tak se na ni těšíme. Je sice horko, ale převážně bychom měli jít lesem, takže ve stínu.

Začínáme na velkém parkovišti, kam jsme přijeli z Litvínova přes Klíny. Vyrážíme k přehradě. Tam právě dodělávají nové informační středisko. Za pár dnů se má otevírat. V nabídce bude mít celoročně i prohlídku útrob přehrady s průvodci. Bude to tu vypadat pěkně, ale my máme smůlu. I když možná i štěstí. Pak tady bude určitě daleko více lidí.

Nejdřív se jdeme podívat vlevo na hráz přehrady. Tato vodní nádrž je jedinou pilířovou přehradní nádrží u nás, to znamená, že hráz je proti tlaku vody podpírána pilíři. Další taková hráz je ve Švýcarsku. Byla postavena v letech 1951–1964 na Flájském potoce a slouží hlavně jako zásobárna pitné vody pro severočeské hnědouhelné oblasti, také k hydroenergetickým účelům (součástí je malá vodní elektrárna) a ochraně území pod hrází před povodněmi. Tento vodní zdroj je zařazen do pásma hygienické ochrany 1. stupně, proto je k ní přístup zakázán. Dalším unikátem této přehrady je její dutá konstrukce. Proto byla zařazena mezi kulturní památky České republiky. Hráz je 50 m vysoká, 6 m široká, a 459 m dlouhá. Svůj název dostala po obci, která byla zatopena. V této obci, o níž je první písemná zmínka z r. 1346, stál dřevěný roubený kostel sv. Jana Křtitele na kamenné podezdívce, o kterém bude zmínka ještě na trase, protože byl přestěhován do Českého Jiřetína.

Hráz nepřecházíme, vracíme se a zatáčíme po zelené po silnici okolo přehrady. Za jediným zde stojícím domem je studánka s pitnou vodou. Alespoň tak usuzujeme podle připravených hrnečků. První zhruba 2 km se jde po silnici. Provoz je minimální. V celém úseku je zákaz zastavení, pravděpodobně z důvodu ochrany vodního zdroje. Zpočátku jdeme blízko přehrady, mezi stromy ji však zahlédneme jen občas.

Cestou jsou informační tabule naučné stezky se skutečně zajímavými místními informacemi. Další tabule má být na rozcestí Fláje - hájovna. Nejdřív však vidíme červenou odbočku vlevo (víme, že po ní máme odbočit), ale rozcestník marně hledáme. Jsme trpěliví a hlavně zvědaví na další informace. Proto jsme pokračovali, až jsme to našli. Po prostudování informací o bývalé obci Fláje se kousek vracíme na červenou a zpočátku stoupáme. Po jarních polomech se stále ještě odklízí z lesa dřevo, cesty jsou rozježděné, ale nejsou ani moc blátivé. Ještěže už pár dnů nepršelo.

Jdeme lesem, občas zahlédneme pěkné lesní palouky. Zhruba v polovině této lesní cesty má být asi 8 metrů vysoká skalní vyhlídka Puklá skála. Na všech letácích o ní píšou, jaká je z ní pěkná vyhlídka na vodní nádrž. Jenže ze značené cesty k ní odbočka vyznačená není. Kdybychom si mezi stromy nevšimli nejdřív nějakých kamenů a později i vysoké skály, měli bychom smůlu. Po chvíli tím směrem odbočuje do kopečka poměrně široká cesta. Že by cesta vedla tudy? Ota vyráží jako průzkumník, protože se nevrací, následuju ho. To už je Ota nahoře a naviguje mne, kudy je nejlepší jít. Na cestě jsou tři spadlé stromy. Není to zrovna nejjednodušší. Na závěr je nutno šplhat po skalisku. Cestou odkládám nejdřív hůlky, pak i batůžek. Když se konečně dostanu také nahoru, mám toho ažaž. Docela se klepu. Výšky ráda nemám, výhledy ano. Což není dobrá kombinace. Ty výhledy však za to stojí. Je vidět na východ a jih, nejen na přehradu, ale také na Loučnou (956 m) – nejvyšší hora Mostecka.

Když se pokocháme a já si odpočinu, vydáváme se na cestu zpátky. Dolů je to snad ještě horší. Šoupáním po zadku to však zvládám dobře. Hlavní je, že si umím poradit. Cestou sbírám odložené vybavení, na cestě pod kopcem dáváme jablíčko. Je tu hezky, sice horko, ale naštěstí to trochu profukuje, tak to tak hrozné není.

Pokračujeme lesní cestou mírně z kopečka až k Horní Vsi. Na jejím okraji je silný pramen. Je vyveden do úzké nerezové trubky. Ota, který si pití většinou nenosí, spoléhá na hospodu, příp. na prameny. Proto se hned zmocnil hrnečku a chtěl si vodu natočit. Nejdřív ho to osprchovalo a když se chtěl napít, zjistil, že má hrnek stále prázdný. Voda mu hrnek pěkně propláchla, ale zase vystříkla. Docela jsem se zasmála, jak udiveně koukal, kam mu voda zmizela.

Prošli jsme okolo domků, chatek, stále skoro po rovině a za chvíli jsme byli u chaty Barbora, kde točí dokonce našeho oblíbeného Bernarda. Ještěže jsme sem nešli včera. Pondělí a úterý mají zavírací den. Je 13 hodin, dáváme oběd. K autu to máme ještě daleko. Najedli jsme se perfektně, ale ceny odpovídají spíš německým hostům, kteří tu převládají. Však taky na nás po příchodu spustili německy. Ale i za 150,- Kč se nechá najíst.

Kdybychom nechtěli jít hledat dřevěný kostelík ze zatopených Flájí, měli bychom to k autu asi 6 km. Jenže my k tomu kostelíku chceme. Máme tedy před sebou cca 1,5 poměrně prudkého klesání do Českého Jiřetína, horské příhraniční obce. Navíc po rozpáleném asfaltu. Trochu ho hledáme, málem jsme došli do Německa. Až cestou od hranic jsme si všimli šipky ke kostelu sv. Křtitele — cesta opět vedla do kopce. Protože jsem netušila, jak je to daleko a zda je to skutečně ten dřevěný, odmítla jsem pokračovat a sedla si snad do jediného stínu pod kopcem. Za chvilku mi Ota volal, že už je u něj a že těch 100 metrů určitě zvládnu. Je to poměrně velký dřevěný kostel s věžičkou. Zajímavá je historie jeho záchrany. Takto o tom vypráví jeden ze zúčastněných: Již se napouštěla přehrada, všichni lidé se již odstěhovali, jen ten kostelík s nádherným kazetovým stropem s lidovými malbami z 2. pol. 17. století tam ještě stál. Snad na poslední chvíli bylo rozhodnuto ho zachránit a přestěhovat. V té době se chystalo stěhování kostela v Mostě, tak proč by se nemohl přestěhovat tento kostel také. Vybralo se současné místo, úmyslně trošku na samotě na konci vsi. Celé akce se ujalo družstvo z Rožnova pod Radhoštěm, všechno zaměřili, popsali, rozebrali, naložili a začali stavět. To bylo po r. 1968. V této době normalizace bylo družstvo zlikvidováno. Stavbu zakonzervovali, ostatní díly vč. stropu pečlivě zakryli …. a dlouho se nic nedělo. Tedy aspoň ve prospěch kostela. Zakrytý materiál vč. cenných stropních kazet postupně mizel, do kostelíka zatékalo. Ministerstvo tehdy sice slibovalo pomoc, ale u toho to skončilo. Dlouho se vedla diskuse o tom, co s kostelem dál. To už prý ani nedoufal, že kostel bude zachráněn. Až prý v 90. letech se zajel podívat a byl šťastný, že kostel stojí a je funkční. Až r. 1996 byl znovu vysvěcen.

Když jsme konečně našli to, co jsme hledali, museli jsme po rozpáleném asfaltu zase zpátky - samozřejmě do kopečka, a to skoro kilometr. Jenže kdybych věděla, co nás čeká, ještě bych si to užívala. Když jsme došli na odbočující zeleně značenou cestu, čekalo nás snad 0,5 km stoupání zhruba 45 stupňů. Naštěstí lesem a ve stínu. Přesto jsem ještě asi 5x zastavila a vzpamatovávala se.

Na kopci jsme se napojili na zleva přicházející naučnou stezku Flájský kanál a po ní a současně i po zelené jsme pokračovali. Celá tato stezka je dlouhá 21,5 km, začíná u vodní nádrže Fláje a vede přes státní hranici do obce Clausnitz. Nás nyní čekala zhruba 3,5 km dlouhá příjemná skoro rovinka podle Flájského kanálu, nejstaršího plavebního kanálu u nás. Byl postaven v letech 1624–1629 a používal se až do r. 1872 (1874). Je o více než 160 let starší než známé plavební kanály na Šumavě. Nedochoval se v celé své délce, jen jeho části. Procházka po jeho břehu je však zajímavá a hlavně vede lesem. Kromě informačních tabulí naučné stezky, kde jsme se dozvěděli např. i o problémech při stavbě kanálu v příkrém a skalnatém úbočí, jsou na trase ještě informace o jednotlivých výpustích a dalších zajímavostech. Zpočátku, ale i na konci naší cesty byl kanál bez vody, uprostřed v něm voda tekla. Moc se nám tu líbilo.

Zpočátku jsme v dálce zaslechli hromy, ale nad námi bylo jasno, tak jsme se tím ani nezabývali. Jen těch 3,5 km se zdálo dlouhé. Možná to bylo i tím, že jsme stále častěji přelézali popadané stromy.

Za víc jak polovinou cesty podle kanálu je přístřešek. K odpočinku lákal, ráda bych se na chvilku posadila, ale počasí nás stále strašilo. Představa, že nás v lese ta bouřka dostihne, pro mne nebyla příjemná. Raději jsem se přinutila k rychlejší chůzi. Udělala jsem dobře. Po čase se bouřka přibližovala a nad námi se to začalo černat. To už jsme naštěstí pod námi zahlédli silnici. Ještě skoro kilometr jsme po silnici upalovali do kopce. Už jsme chtěli být z lesa pryč. K autu jsme došli za sílícího větru, ale stále ještě nepršelo a bouřka ještě nebyla přímo nad námi.

Výlet to byl bezvadný, snad o to lepší, že s výjimkou Českého Jiřetína jsme na trase nepotkali ani živáčka. Zda to bylo tím horkem, že se nikomu nikam jít nechtělo, těžko říct. Možná i termín uprostřed červnového týdne udělal své.

Přehradní nádrž Fláje – Puklá skála - Český Jiřetín – Flájský kanál na mapě