Přes Kasárne a Velký Javorník do sedla Gežov

V pátek 12.srpna loňského roku jsem uskutečnil dlouho vysněný pochoďáček po hlavním hřebeni Javorníků a při návratu domů, šťastný jak starý blešák v novém psím kožíšku, mohl jen konstatovat, že tentokrát mi vše až neskutečně vyšlo – počasí, skvělé vyhlídky z horských vrcholů, ba i ty obrázky, jichž jsem si vezl zaznamený do paměťové karty mého fotoaparátu pořádný přehršel.

 

Teď už ale k vlastnímu popisu putování, rozdělenému kvůli délce textu (i obrázkům) na dvě části:

 

Ráno jsem vstával stejně jako do práce, neboť bus na Vsetín mi ze Zlína odjížděl už v půl šesté. Tady po hodince cesty následoval bleskurychlý přestup na spoj do Velkých Karlovic, ale musím říct, že ve mně při vjezdu do údolí Horní Bečvy pěkně hrklo! Dolina byla totiž celá zahalena hustou neprůhlednou mlhou a při představě, že bude taková i nahoře na hřebenech, se mi dělalo až mdlo. Naštěstí se mlžisko kousek za Halenkovem jak otočením kouzelného Arabelina prstýnku naráz rozpustilo a nadšeným očím se představila okolní valašská krajina v celé své kráse.

Ve středu Velkých Karlovic mne čekal poslední přestup a po nějaké té chvilce už se mnou autobusek dokodrcal na točnu Světlá v horní části doliny Podťatého, odkud nahoru na Kasárne sice silnička (doprovázená modrou tur.značkou) dál prudkým stoupáním pokračovala, ale ta už byla určena jen osobním vozidlům.

 

Po výstupu mne venku přivítal křišťálově čistý horský vzduch, křoví u potoka decentně skrylo vykonání malé potřeby (však už bylo, kruciš, načase – myslel jsem, že mi močák každou chvilku praskne!), no a pak už jsem okolo rybníčka a pěkné dřevěnice vystoupal k rovněž roubené kapličce Panny Marie, jejíž podoba navodila myšlenku, zdali také nevyšla z pera arch.Samuela Jurkoviče.

 

Nad kapličkou turistický chodník krátce protnul les a napojil se na silnici stoupající k horskému rekreačnímu areálu. Předtím, než ji na dlouhý čas „zastřešily“ koruny stromů lemující ji z obou stran, poskytla výhled na protější svah, jehož úbočí až dolů k potoku pokrývala řada stavení osady u Štúralů.

 

Následovala bezmála čtyřkilometrová anabáze „furt“ do kopce, bezcelní překročení státní hranice a po zdolání prudkého srázu po tur.pěšině (zkracujícího zákrutu silnice) už jsem stanul na okraji známého lyžařského areálu Kasárne.

Jeho areál i se sjezdovkami se rozprostírá na ploše padesáti hektarů v nadm.výši od 905 m do 1070 metrů na severozápadních svazích nejvyšší kóty pohoří – 1072 m vysokého Velkého Javorníku. Jak jsem pak po letech mohl osvěžit svou zrádnou zapomětlivou paměť - dodnes jej obklopuje překrásná horská příroda - a za takového fajnového počasí, jaké panovalo dnes, se mi z horní části silničky procházející už pod sjezdovkami, přes koruny smrků otevřel fantastický výhled na hradbu Vsetínských vrchů i na vzdálenější, zato ale mohutnější masívy Moravskoslezských Beskyd.

 

Já Kasárne navštívil zhruba před 35 lety, jenže vzpomínky mám z té doby poněkud mlhavé. Ale vím jistě, že se mi nelíbily tak jako při této mé letošní návštěvě, přičemž na vině rozhodně nebylo počasí. I tehdy sice byly osvíceny slunečními paprsky, ale styl objektů Kasární byl takový jen ten normální, „socialistický,“ kdežto dnes jsou převážně zrekonstruované (přibyla i nová zástavba), a i když je nedokážu označit za krásné, jsou alespoň velmi zajímavé.

Přímo parádní je chata s restaurací zvaná Bačkárna a do hezčí podoby je předěláván i horský hotel Hájenka. Výš ve svahu u sjezdovek se vypíná horský hotel Fran a na konci vlastního areálu u cesty stojí turistická chata LKJ Zlín.

Připomínku bych měl snad jen k prastarým dřevěným objektům původních „kasární,“ jež by si též už nutně zasloužily rekonstrukci a k 600 m vzdálenému areálu Butorek (součást Kasární), kde je budován komplex zděných budov… ale věřím, že ty budou po dokončení obloženy dřevem.

 

Jak jsem pak viděl, dříve sem nahoru bylo možné přijet jen po silničce z moravské strany z velkokarlovického údolí Podťaté, dnes už vede k Butorkám nová komunikace i ze Slovenska.

Kasárne (Kasárňa) jsou v Javornících jednou z nejhezčích rekreačních osad a k jejich zajímavosti přispívá i fakt, že ačkoliv leží pod vrcholem hory na moravské straně, přesto se už nacházejí na území Slovenska. Což není jev zcela obvyklý, protože státní hranice většinou prochází po hřebenech hor.

 

Proč tomu tak je, napoví náhled do historie:

 

O zdejší „čáru“ se vedly spory už v šestnáctém století. Rozpínavý rod Podmanických, jehož členové zřejmě trpěli „putinovským komplexem“, si tuze přál hranici Uher posunout až dolů ku Vsetínské Bečvě, jenže tady tvrdě narazil.

Mezi Valachy a uherskými poddanými poté docházelo nejen k únosům dobytčat a vypalování chalup, ale i k mnoha řežbám, při nichž dost horkých hlav navěky vychladlo. Někteří účastníci těchto „mini“ bitev totiž přišli o to nejcennější co měli – o vlastní život!

Od roku 1734 vznikla dohoda, podle níž se území pod hřebenem na moravské straně nacházelo v délce několika kilometrů už v Uhrách. Za protektorátu vedla státní hranice dočasně po hřebeni, ale po skončení druhé světové války se vrátila do předchozího stavu.

 

Nový návrh na úpravu hranice, se kterým v roce 1993 kvůli většinovým moravským vlastníkům nemovitostí přišla naše republika, bohužel slovenská vláda odmítla akceptovat. A zbudovala sem z Makova novou horskou silnici, vedoucí přes osadu Kopanice do sedla Pindula u Butorek. Moravští vlastnící si ale mohli nemovitosti ponechat a mají sem stále přístup z moravské strany.

Na Kasárňách se lyžovalo už za první republiky. Přitom byla většina chat, hotelů a vleků zbudována až po 2.světové válce a jejich vlastnící pocházeli ze Vsetína, Zlína a Otrokovic.

 

A proč se vlastně zdejší rekreační areál jmenuje Kasárne (Kasárňa)?

 

Ty staré dřevěné (a opravdické) tady byly roku 1833 vystavěny jako ubikace pro vojáky, mající střežit neprostupnost hranice, neboť v Uhrách tehdy zle řádila cholera.

 

Po přímo excelentních zorech na moravská pohoří od Kasáren jsem už obrátil zraky před sebe na silnici a pokračoval po ní k rozcestníku Kasárne – chaty, kde moje modrá značka končila. Dál vedly na hlavní javornický hřeben dvě turistické trasy. Pohodlnější žlutá míří přes NPR Velký Javorník do sedla Gežov, ale bohužel ne přes vrchol Velkého Javorníka, a tak jsem si vybral okliku po zeleně značené trase, která po silnici nejprve vedla k areálu Butorek.

Odtud krátce vystoupala do sedla Pindula, kde se u odpočívadla s dřevěnými vyřezanými dravci křížila s červenou tur.trasou. Na ni zde bylo nutno „přestoupit“, no a pak už mne čekal trochu prudší výšvih na severovýchodní odnož nejvyšší javornické hory. A také první nádherné výhledy z pasek.

 

Ty první nabídly nejprve pohled dolů na Butorky, další už i na Vsetínské vrchy a Beskydy. „Spejšl“ bonusem pak byla dvě místa, která mým vykuleným očiskám díky průhledům mezi stromy vyjevila vzdálenou a rozeklanou kulisu Malé Fatry... a napravo i plošší temena Lúčanské Fatry.

Je pravdou, že v dopoledních hodinách jsem z nich viděl toliko siluety, neboť jsem na ně čučel proti slunci směrem k východu. Odpoledne by bylo pozorování pochopitelně lepší, jenže to bych musel pro přechod hlavního javornického hřebene zvolit opačný směr, což jsem už doma při plánování zavrhl.

 

Červeně značený tur.chodník se poté vyhoupnul na dlouhé severovýchodní temeno hory a brzy jsem dorazil nad horní konce kasárenských sjezdovek, tvořených dvěma enklávami luk vybíhajících nahoru až pod samotný hřeben. Díky nim se mi z těchto míst otevřela skvělá výhledová panorámata a já se mohl kochat nejen pohledem na hlavní hřeben Vsetínských „Beskyd“ – Vsetínských vrchů s dominující Vysokou, ale také na mnohem vyšší temena hor za nimi, patřícím již Moravskoslezským Beskydům. V plné kráse se mi zde - zleva doprava - představil vrchol Velkého Javorníka u Frenštátu, mohutná masa Radhoště, Kněhyně, Smrku, Lysé hory a Trávného.

Hned za vrcholem druhé sjezdovky jsem vkročil do lesa a o pár desítek metrů dál už červená a žlutá tur.trasa procházela NPR Velký Javorník, v níž mne zaujaly především všelijak pokroucené bizarní kmeny stromů, čelící zde drsným životním podmínkám.

 

Tato rezervace se rozkládá na ploše 14 hektarů v podvrcholovém svahu nejvyšší kóty pohoří Javorníky ve výškovém rozmezí od 970 do 1070 m. Chráněné území dosahuje délky 700 m, největší šířky 400 m a v podstatě sahá až pod samotný vrcholový hřeben. NPR byla vyhlášena v dubnu 1967, tedy ještě před vznikem CHKO Kysuce, jejíž historie se odvíjí až od roku 1984.

Hlavním předmětem ochrany se staly zbytky původních karpatských porostů, tvořeného v tomto případě jedlovou bučinou s příměsí smrku a cenným bylinným patrem. Na západní straně horský prales pozvolna přechází do horských luk, spadajících od hřebene na moravskou stranu a táhnoucích se až po Stratenec.

 

Minul jsem sedélko Štiavnik, odkud odbočovala dolů z hřebene žlutá trasa a k dosažení temene Velkého Javorníku zbývalo dostoupat posledních dvacet výškových metrů. Musím přiznat, že jsem to převýšení téměř nepostřehl: očiska rejdila po obou stranách chodníku po pitoreskních stromech, a když rezervace skončila, došel jsem na palouk, odkud už byl vidět vrchol.

 

Ačkoliv je nejvyšším Topem pohoří rozprostírajícího se převážně na území sousedního státu, kupodivu nedosahuje mezi turisty takového věhlasu, jakým se pyšní jeho jmenovec vypínající se nad Frenštátem pod Radhoštěm. Tento Velký Javorník, vysoký „jen“ 918 m, je totiž králem Veřovických vrchů a jeho témě je ozdobeno tur.chatou s proslavenou hospůdkou a 26 m vysokou a volně přístupnou dřevěnou rozhlednou. Nachází se zde i místo startu pro paraglining a rampa umožňující odlet rogalistům.

 

Tohle vše na mohutnějším slovenském Velkém Javorníku (1072 m) chybí a navíc nevytváří na hlavním málo členitém hřebeni Javorníků žádnou výraznější kulisu. Vždyť je to - při pohledu ze Vsetínských vrchů anebo z rozhledny Miloňová nad Leskovým - jen takový menší hrb, vystupující napravo nad rekreačně lyžařským areálem Kasární. Přesto je ale horou nádhernou.

 

Z vlastního vrcholu je výhled omezen jen směrem od západu k severu, ale kromě pohledu na Vsetínské vrchy (od Cábu po Tanečnici) a nejvyšší svahokupy Beskyd nabídne bonus v podobě jedné z nejkrásnějších horských luk u nás, vystupující nad sedlem Gežov z hlavního javornického hřebene.

Tyhle lučiny krášlené solitéry smrků se od nejvyššího bodu Javorníků táhnou až ke Stratenci a ačkoliv z hřebene spadají na moravskou stranu, jsou už součástí Slovenska, neboť státní hranice prochází od sedla pod Lemešnou až po „náš“ Malý Javorník (1019 m) přibližně 0.5 km pod hřebenem.

 

Horská louka začíná hned za NPR Velký Javorník a červená tur.trasa mne záhy přivedla na travnaté témě nejvyšší javornické hory, kde jsem narazil na lavičku s odpočívajícím trampem (zřejmě zde minulou noc spal), vrcholovou knihu, ohniště a dřevěný dvouramenný kříž.

 

Takovýto krucifix začali používat již byzantští císaři a řecká církev... a s dvouramenným křížem v rukou započali své putování po území Velké Moravy i sv.Cyril s Metodějem. Později jej začali používat také uherští panovníci (proto se mu říká i kříž uherský) a najdeme jej ve státním znaku Maďarska a Slovenska.

 

Na vrcholu Velkého Javorníka je sice třeba se spokojit s občerstvením z vlastních zásob, ale já se zde přesto cítil jak v ráji a návštěvou místa byl více jak nadšen!

 

Teprve když se mé zraky dosyta popásly na líbezném panorámatu a dalekých výhledech (a můj fotoaparát doskučel od rozkoše), vydal jsem se chodníkem dolů do dobře viditelného sedla Gežov. Bylo sice vzdáleno pouhých 600 metrů, ale díky focení okolní nádherné horské krajiny mi to k němu trvalo snad i více jak půl hodiny. Ale nebylo čeho litovat – zrovna takové naprosto optimální počasí s dalekými výhledy jsem si několik týdnů před touto túrou vysnil, no a že tomu nakonec bylo i v reálu, mne vůbec nepřekvapilo – vždyť člověk sem tam k životu potřebuje i kousek toho „pokakaného“ štěstíčka, jinak by to naše žití nebylo k žití!

 

V sedle Gežov (910 m) jsem u okraje lesa nalezl krytý dřevěný přístřešek s Info cedulí, ohništěm a tur.rozcestníkem. Stinný přístřešek byl vhodným místem ke krátkému odpočinku a konzumaci svačiny. Poté jsem vylezl ven, abych si po dobré baště i zapálil. Brzy nato jsem se pozdravil s několika procházejícími slovenskými i českými turisty, přečetl si informace z tabulí a potěšil se pohledem na protější moravské a slezské modravé hory. A také samozřejmě i na tu nádhernou svažitou a členitou horskou louku, z níž se k nebesům vypínalo množství „exotických“ jehličnatých solitérů.