Přes Komonec a skály Tři sestry ke Starému Světlovu

Krásné březnové slunečné dny pokračují dál a já se v sobotu rozhodl dokončit to, co jsem před dvěma týdny započal – kompletní návštěvu Provodovska. Tentokrát ale z opačné strany, od zastávky busu Hájenka nad Horní Lhotou, kam mne brzy ráno dopravil autobus.

Modrá barva je prý „dobrá“, ale jí značená tur.trasa vedoucí z Tutkovského sedla ke zřícenině Engelsberka (Sehradu) jako by se na začátku zbláznila: neprve mne vedla oklikou do lesa a pak dlouhým obloukem asi po 400 m doklesala nazpět k hlavní silnici, kde se teprve napojila na zpevněnou lesní cestu - kdybych šel až sem po silnici, udělal bych líp!

Cesta stále mírně stoupala a vlnila se pod svahy jako had. Je trošku dusno a proto jsem uvítal nabídku kvalitní H2O ze studánky nad cestou kousek pod hřebenem. Pak už přišel poslední výšvih a já se ocitl u rozcestí s Info tabulí poblíž Vodnického jezírka.

 

Jeho vodní hladinu jsem spatřil vzápětí a byl překvapen nad jeho proměnou: severní břeh dosud částečně kryje rákos, ale zbylé svahy, ještě před nedávnem odlesněné, už rychle rostoucí houština mladých listnáčů.

Dnes kupodivu poklidnou vodní plochu brázdil zamilovaný párek divokých kachen… a já se velmi podivil, na jakých výšinách už si tito vodní ptáci hledají nerušený azyl!

 

V minulosti tu takový klídek rozhodně nebyl: řádil zde totiž zvrhlý vodník, který kradl divokým sviním selata a poté je házel do jezírka. Což by mohl dosvědčit (kdyby v dnešní době ještě žil) jeden starý uhlíř živící se pálením dřevěného uhlí v milířích, který to prý viděl na vlastní oči!

 

Na blízké ruiny Egelsberka se mi dneska moc nechce – vždyť jsem tam byl posledně… a navíc tam toho k vidění moc není.

 

Hrad založený osvíceným olomouckým biskupem Brunem ze Šaumburka se původně skládal z dřevěného podhradí a vlastního kamenného jádra, chráněného od hřebenové šíje nevídaným množstvím za sebou vyskládaných příkopů a valů.

Byl opuštěn již v šestnáctém století a obyvatelům okolních dědin se jej poté podařilo tak dokonale rozebrat (posloužil jako levný stavební materiál), že z něj v terénu zůstaly celé jen již zmíněné příkopy a valy. Na místě hradního jádra pak pahorek, kde stávala věž... a jinak už jen prohlubně, z nichž místy vystupují skromné a nizoučké zbytky zdiva.

 

Raději jsem po modré vedoucí tady pořádný kus po hřebeni, vyrazil k jednomu z nejvýznamnějších kopců Vizovických vrchů – 672 metrů vysokému Komonci, jehož témě mne už na dálku radostně zdravilo. (Podle pověsti prý kopec nese jméno po uprchlících z Komně, kteří se na něm skrývali za tureckého vpádu roku 1663.)

 

Jenže abych si jeho vrcholek po dlouhé době prohlédl zase hezky zblízka, k tomu mi chyběly ještě asi dva kilometry. Ten první k rozcestí pod Slavickým kopcem vedl po rovině a uběhl rychle. Při stoupání na Komonec se mi otevřel zpětný poněkud nevábný pohled na kuželovitý vrchol Slavického kopce: les kryjící jeho svahy notně prořídl, neboť se tu těží stromy zasažené kůrovcem.

 

To ale nebylo nic proti severnímu srázu Komonce, na němž se „díky“ kůrovci nyní nacházela tak rozlehlá paseka, až mi při pohledu na ní málem povylézly oči z důlků!

 

Dříve svahem vedla „rovno hore“ tur.trasa, před lety ale byla přeložena na úbočí a boční hřeben, kde stojí telekomunikační stožár.

Já se vydal jak za starých časů přímo vzhůru svahem, co chvíli se otočil, abych si do paměti vtiskl ten dosud nevídaný rozhled na celé okolí… bohužel marná sláva - „středobodem“ všeho byla ta naprosto nepatřičná a ohromná mýtina, k níž mé zraky neustále klouzaly.

Byl to opravdu smutný pohled a to si Komonec své užil už před tím rozežraným broukem: roku 1992 tady řádil velký požár, který zlikvidoval 23 ha lesa a teprve později holé plochy skryla nová výsadbu.

 

Nahoře jsem narazil na turistický rozcestník, odpočívadlo s ohništěm, mariánský obrázek s křížem, vrcholovou knihu, dřevěnou houpačku, budku se skulpturou sovy a plápolající českou vlajku. Jen ta půvabná světlinka obklopená stinným hvozdem byla již dávnou minulostí… a znavený pocestný se odtud bude muset za horkých letních dnů kvůli pálícímu slunci rychle zdekovat, neboť by se při delším odpočinku na lavičkách upekl.

 

Zajímavostí je, že vrchol Komonce patřil k význačným bodům I.řádu geodetických základů České republiky. Trigonometrické body u nás byly zřizovány již za Rakousko – Uherska mezi léty 1821 – 1864, do konce století byla zbudována přesnější trigonometrická síť a po vzniku samostatného Československa bylo vše dokončeno. Na našem území tak vzniklo 181 trigonometrických bodů I.řádu a na 75 tisíc bodů II. až V.řádu.

 

Po modré jsem pokračoval z Komonce dál nejprve prudkým sestupem k další „vyhlídkové“ pasece, (opět na vině kůrovec), minul na stromě zavěšený svatý obrázek a příjemným úsekem sestoupil pod naprosto vyrubaným vrcholkem Baby (636 m) k tur.rozcestí pod zříceninou Starého Světlova.

 

Hrad jsem si nechal „na potom“ a nejprve se vydal po trase Naučné stezky Ekopark Starý Světlov dolů do kotlinky pod skalní amfiteátr Tří Sester se – ke studánce Sojsínce.

 

Nacházel se zde plácek se zastřešeným turistickým odpočívadlem, lavičky, Info panely o NS Ekopark Starý Světlov a Sojsínce, malá dřevěná plastika divočáka od řezbáře Martina Bořuty z Podkopné Lhoty, nějaké ty prolézačky pro děti… a pochopitelně i vlastní studánka.

 

Skrývala se pod romantickým kamenným obloukem, ale přístup k vodě moc romantický není: ze studánky nevedl žádný trubkový vývod, člověk chtějící se napít musí pokleknout (což moje koleno nedalo) a navíc tu chyběly hrníčky.

 

Takže svědectví, jaká je je její voda chuti, bohužel nemohu poskytnout, ale zase můžu čtenářům (vlastními slovy a rád) přetlumočit pověst, kterak studánka obdržela své jméno.

 

No, ona má ta pověst vlastně dvě verze…

 

Na blízkém Starém Světlově měl hradní pán velice pěknou dceru. Jenže chudák holka byla náměsíčná a za úplňků trajdávala po střechách hradu a též na nich tancovala.

Jednou v noci okolo procházel mladý uhlíř, a když viděl, jak baletí na samém krajíčku střechy, křikl na ni: „Hej – co to tam vyvádíš?!“

Děvče procitlo, hrozně se leklo a jak zralá hruška spadlo ze střechy dolů. Naštěstí ne až na zem (to by se zabilo), její košile se při pádu zachytila o křoví a uhlíř jí z něho pomohl sestoupit.

Jakmile se pak ti dva za svitu luny bledé zahleděli sobě navzájem do očí, okamžitě věděli, že jsou ztraceni, neboť je právě postihla ta - v románech tolik opěvovaná - láska na první pohled. (V tomto případě i na ten dotek…)

Mladík měl víc rozumu, a proto milou nabádal, aby doma rodičům o jejich setkání nic neprozrazovala: on že je pouze obyčejný uhlíř, ona komteskou… prý by to špatně dopadlo!

Jenže dívka doma nevydržela v sobě to sladké tajemství dusit a ze samého štěstí vše vycvrlikala matičce.

Ta bohužel neměla pro dceru pražádného pochopení, rozpálila se vztekem do běla a vykřikla: „toho uhlíře necháš být – ty hloupá sojko!“

V ten moment se zablesklo, komteska se proměnila v uřvaného opeřence a ten vylétl z komnaty oknem ven. Přeletěl hrad, prolétl lesem a usedl na větev dubu nad blízkou studánkou.

Zrovna šel kolem panský myslivec s flintičkou. Uviděl sojku, i strhl pušku z ramene, zamířil a zmáčkl spoušť.

Nebohá, smrtelně raněná sojka spadla dolů přímo do studánky… a ta se od těch časů nazývá Sojsínkou.

 

Ve druhé verzi pověsti se hradní slečna jmenovala Světlana, uhlíř Janek… no a ten zbytek dopadl rovněž tragicky:

 

Jen co se hradní pantatík dozvěděl, kdo mu brousí za dcerou, rozhodl se neurozeného viníka potrestat ztrátou hrdla. Světlanka vyběhnuvší tryskem z hradu byla o něco rychlejší než zbrojnoši a stačila milého varovat. Oba se chytli za ruce a dali se na útěk lesem, jenže poblíž studánky se probořili do bezedné bažiny a zmizeli navěky ze světa…

 

Tolik tedy o studánce… ale teď rychle do svahu pod skalní amfiteátr Tří sester, jejíž skalní výchozy se na mne už nedočkavě šklebí a skoro se mi zdá, jako by mi telepaticky vyčítaly: „No to je dosť, že sas na nás po dlúhéj době došél zaséjc podívat! Napřed nás „objevíš“ a potem po tobě není skoro deset roků ani čuchu…“

 

Od Sojsínky je to k nim asi sto metrů. Ve stejné délce tady ze svahů tří klesajících hřebínků, připomínajících jakési skalnaté splazy, vystupují vlastní útvary. Navzájem od sebe oddělené dolíky s balvany a vysoko napadaným starým listím. Ty dolíky jsou zrádné: já při chůzi do jednoho zapadl a ruka držící fotoaparát jej naštěstí stačila při pádu odhodit vedle do listí, jinak by se objektiv střetl s trčícím balvanem a měl bych dofocené!

 

Naraženou ruku stačilo trochu pofoukat a mohlo se jít dál...

 

První Sestra (zcela vpravo) je pouze větším mrazovým srubem, ale zbylé dvě sourozenkyně jsou tvořeny až osm metrů vysokými, divoce rozeklanými útesy, které jsou členěny římsami, spárami a četnými svislými puklinami.

Nejzajímavější „švýcou“ je až ta třetí (zcela vlevo), jejíž bizarní vrcholek při správném úhlu pohledu navodí představu hlavy jakési babice čarodějnice… a z boku pak nestvůry, která kdyby obživla, mohla by zdárně konkurovat i slavnému filmovému Vetřelci.

 

Souskalí Tří sester se pyšní zářivě teplým okrovým zbarvením a jako ostatní okolní skalní útvary je tvořeno luhačovickými vrstvami (hrubozrnné arkózové a drobové pískovce s drobnozrnnými slepenci) zlínského souvrství, přináležícího do račanské jednotky magurského flyšového pásma.

 

Po rozloučení se skalními kráskami jsem po naučném chodníku namířil nahoru k sedlu a ku hradu, ale stačil jeden pohled vlevo… a vše bylo na chvilku zase jinak:

Můj slábnoucí zrak se stal na pár vteřin bystřejším, neboť v prudkém srázu pod zříceninou mezi kmeny zatím neozeleněných listnáčů zahlédl něco, co se podobalo další velké skále!

Příkaz mozku stočil chod nohou směrem vlevo (vůbec mu nevadilo, že to bylo strmým lesním svahem a přes četné nesympatické roklinky téměř půl kilometru daleko) a já se nakonec úmorně doplahočil až k viděnému objektu.

Nutno přiznat, že tato skála pod zříceninou byla docela velkým „mackem“, o němž jsem dosud neměl ani tušení. Nebyl tu sám: v abnormálně strmém srázu se táhl několik desítek metrů dlouhý pás skalních výchozů. Jejich nejdominantnější součástí ale byl mohutný a rozložitý mrazový srub se stěnou dosahující výše aspoň sedmi metrů. Dole pod ním a pod srázem byla vidět kotlinka s močálem.

Poznávacím znamením skaliska je krom nápadného žlutooranžového zbarvení absence jakýchkoliv viditelných forem selektivního zvětrávání pískovců… což přeloženo do češtiny znamená, že vykazovalo jen velmi malou členitost.

Vzhůru srázem by ke zřícenině Starého Světlova odtud lezl asi jen magor anebo blbec... ale zvládl jsem to!