Přes Pastviny a PR Franz-Franz k rozhledně nad Novou Vsí u Rýmařova

Cestopisy

Fotografie (92) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (92 fotografií)

z Janovic nahoru na pastviny

Vstoupit do fotogalerie (92 fotografií)

Tak... Prohlídku zámeckého areálu v Janovicích si jako splněnou položku můžeme odškrtnout a nyní se vydáváme z civilizace do lůna přírody. Do KRAJINY neobyčejně zajímavé a rozmanité, ale nevede do ní žádná turistická značka. Do KRAJINY plné pastvin a ohraničené takovým množstvím elektrických ohradníků, že místy musím oprášit vzpomínky na základní vojenskou službu a pohybovat se směrem vpřed plazením jak při hodinách nenáviděné Taktiky... (A jak přes ně přeleze moje Jana? No, jí přece stačí dát do ruky pořádnou haluz, aby elektrický drát směrem k zemi poklonit se donutila.)

Cesta do kraje, v němž kromě sporadicky pasoucího se dobytka můžeme potkat už jen tu příslovečnou lištičku. A naučit ji, jak se správně mává dvounožcům na pozdrav...

Ptáte se - proč... proč takové útrapy??

Protože je okolí Rýmařova strašně krásné!!

Na severozápad od města se vypínají poslední svahy Hrubého Jeseníku, jihovýchod vyplňuje členitá Hraběšická vrchovina a zbytek patří táhlým pláním a vrchům Nízkého Jeseníku. Výsledkem je natolik půvabný „miš maš", že se z němu každému romantikovi radostně zatetelí srdéčko a zamotá šiška. A je úplně jedno, na kterou stranu se nad Rýmařov vydáte...

Já ale po studiu map zvolil směr z Janovic na Pastviny a k přírodní rezervaci Franz-Franz, neboť kartografové zde byli pilní jak včeličky a do map vyznačili množství ikonek, označujících skalní útvary.

(No vidíte – a to sa přitom říká, že je po všeckém hovno... enem po včelách med!)

Od zastávky busu a zvoničky na Opavské ulici stoupáme severním směrem po jakési komunikaci. Protáhne se mezi domy, a pak už pokračuje jako polní cesta až k vzdálenému horizontu. To vše pod tak nádherně fotogenickými mraky, jaké jsme při našich cestách snad ještě neviděli. Pravda – i když svítí slunce, je poměrně chladno a chvílemi fučí i pěkný severák. Ale aspoň se nezpotíme...

S přibývajícími výškovými metry se krajina za námi rozevře dokořán a nabídne pohled nejen na rýmařovské městské části, utopené v údolí, ale i na protější lučinatý hřeben nad Edrovicemi a zalesněné vrcholy Kamenné hory a Návrší. Ale není třeba se pořád jak vrtule otáčet, celý kraj kolem (a hlavně ten před námi) má též své nesmírné kouzlo. Všechny Pastviny jsou zdobeny úžasnými pásy hájků a remízků. Jsou jakoby nakašírované pro potěchu nejen oka, ale i duše.

A do všech těch remízků jsou na mapě vsazeny ikonky skal, ale při pohledu zblízka bohužel v porostu nic takového nevidět!

(Nejspíš tam jsou, ale lze je spatřit, jen když opadá ze stromů listí...a pokud ano, zřejmě se jedná jen o balvany či skalky... jenže kvůli těm ohradníkům člověka na průzkum přejde chuť.)

V místě, kde se pasou kravičky, prochází napříč další polní cesta. Vede ale jiným směrem, než chceme, a proto po podlezení drátů pokračujeme po lučině vzhůru do bezejmenného kopce.

Z jeho temene se otevírá krásný zpětný pohled na Rýmařovsko. Před námi se nabízí zase něco jiného: pohled na utěšeně krásnou - a nebýt těch pastvin s ohradníky a občasným dobytkem - panensky přírodní krajinu! Jak se tak člověk kochá pohledy, chvilku tam a pak zase jinam, zalituje, že nevlastní ještě alespoň jeden pár očí. Ideální by byl takový, umístěný na tykadlech vzadu na temeni hlavy...

Další pouť oživí bezejmenný zalesněný vrchol vlevo a půvabný remízek po pravici. Po překonání dalšího horizontu procházíme okolo rozsáhlého močálu. A pak už se před námi objeví cíl naší cesty - Zadní pole pod zalesněným hřebenem Pastvin (790 m), který okolní krajině dodává téměř snovou horskou domenzi.

I když jsem se na objevování nových skal nesmírně těšil, po několika marných odskocích do houštin se soustředil už jen na zalesněný podvrchol Pastvin, kde se nad lukama vypínala dlouhá zalesněná hradba. V její spodní části se dokonce do lesa objevil i jakýs průchod a já tak mohl prozkoumat alespoň spodní lesnatý hrb. Na množství skalek a na jednu skálu jsem tu opravdu narazil. Ale do těch (na mapě avízovaných o výšce 12 -18 m) měla tato nejvýše sedmimetrová skalka hodně daleko!

Je dost možné, že se větší skaliska nacházejí v těžko prostupném terénu na hřebeni o něco výš, ale kvůli nedostatku času jsem to musel zabalit. Když člověk nejde sám, musí kromě hledání neznámých skalních útvarů hlídat i manželku, aby se mu někam nezatoulala.

A tož nezbylo, než se naposledy potěšit pohledem na ukázkové vrásy fylitového kamení, a pak už pospíchat za ženou, jejíž silueta užuž mizela za horizontem...

Jak tak spěchám za ní, najednou mi cestu zkříží skutečná kmotra liška! Chvátá z louky do lesa a je to velmi nevychované zvíře – nejenže neumí pozdravit, ale vypadá i strašně naštvaně. Když pohlédnu do jejích oranžových očí, jako bych v nich četl němou vyčítku: „A ty tady děláš co, vetřelče? Nevidíš jaký mám hlad? Tos mne přišel do mého revíru připravit i o ten poslední zbytek bídně živených myší?!?“

Pokračuji zrychlenou chůzí za chotí, ale na předělu se musím zastavit, neboť jsem se ocitl v samotné pohádce. Velkou výšeninou Pastviny totiž končí markrabství Nízkého Jeseníku a mně se odtud otevřel pohled na čarokrásné království Hrubého Jeseníku anebo (chcete-li) - na Říši Děda Praděda!

V tomto případě samozřejmě jen o část malou: za sedlem, od něhož pastviska klesají na jedné straně k rýmařovským Janovicím a na straně druhé k Nové vsi a Dolní Moravici, se nad obzor vypíná toliko mohutná hmota Velké Máje a Vysoké Hole. Praděd odsud nevidět, ale i to „málo" k mimořádnému vizuálnímu zážitku naprosto stačí.

Zajímavý je i ten velice estetický alejový a remízkový porost, který zdobí podhorské stráně vlevo od Nové vsi. On je vůbec ten okolní kraj tak poetický a jaksi nádherně a drsně krásný...

Doháním Janu a ta se mi chválí: „Představ si, že mi dvakrát cestu zkřížila liška! Když jsem viděla, jak se po mně zle dívá, měla jsem takový strach, že jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Leda jí tak hodit řízek, aby mne nepokousala!“

Vyloudil jsem na tváři úsměv, poplácal ženušku po rameni a natočil ji směrem našeho dalšího pochodu. A já si odskočil do lesních houštin po mé pravici, abych se pokusil nalézt přírodní rezervaci Franz-Franz.

Jako bych na tvářích viděl ten váš pobavený úsměv – přírodní rezervace a s takovým směšným jménem! Ale nevím, čemu se smějete... Nacházíme se v Sudetech a ten německý Franz-Franz (Franta Franta) byl nejspíš nějaký havíř (anebo předák), který zde v potu tváře dobýval železnou rudu.

Hlavním předmětem ochrany přírodní rezervace je sice podhorský smíšený les s dominantním jesenickým modřínem opadavým (stáří porostu dosahuje 150 let), ale pod korunami stromů se ve skalnatém terénu ukrývají vchody do velmi rozsáhlého a starého důlního díla. Tak starého, že se objevilo už v roce 1625 na Komenského Mapě Moravy. Kutat se tu samozřejmě začalo už dlouho předtím a dílo se jmenovalo St.Veit-Kotzian. Dnes v opuštěných štolách nalezlo svůj domov mnoho druhů netopýrů. Z roztomilých myši, kterým díky evoluci narostla křídla, se zvláštní pozornosti těši vrápenec malý a netopýr brvitý. A právě jejich kolonie jsou v rezervaci Franz-Franz páté největší v republice.

Přímo do přírodní rezervace nevede žádná cesta, natož turistická trasa. PR zaujímá vrchol a severní a západní svahy zalesněné kóty (774 m). Já si udělal odskok přibližně do její střední části. Lesní svahy jsou místy zarostlé tak, že jsou až neprůchodné, ale právě tady jsem narazil na část starého důlního díla.

Kdo umí dobře číst v terénu, ihned pochopí, že ty propadliny a příkopy zde nevznikly náhodou, což mi vzápětí potvrdily dva nezajištěné vstupy do podzemí. Jak už jsem se zmínil, rezervace se rozkládá ve skalnatém terénu a já se tu potěšil i pohledem na větší, nejméně deset metrů vysoké rulové skalisko, které už tak tajemné lokalitě dodává ještě tajemnější nádech.

Po návratu za manželkou se společně těšíme další mimořádně hezkou vyhlídkou. Vyhlídkou na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, jemuž v této výseči pohoří dominuje se svými 1384 metry Velký Máj. Mohutná hora ale není tím jediným, co nás v krajině zaujme.

Zajímavý je též závěr údolí Moravického potoka, v němž se okolo silničky, šplhající v mnoha serpentinách na návrší zvané Vyhlídka (stojí zde známá chata a nová rozhledna), rozkládají převážně rekreační objekty osady Nová Ves. A velmi působivé jsou i ty pásy větrolamů a aleje ovocných stromů na lučinatých kopcích pod zalesněným masívem hor, které jsou dokladem úžasné symbiózy přírody a činnosti lidského ducha. Musíme si ale uvědomit, že tento estetický cit byl projevem původních obyvatel (sudetských Němců), a že se zdejší půvabná krajina zachovala jen díky tomu, že se v této nadmořské výšce už nedaly pěstovat žádné „užitečné" plodiny!

(V opačném případě by se dnes poutník mohl „kochat" pohledem toliko na bývalé družstevní lány...)

Vyhlídkových míst je tu víc. Celá krajina se mění před očima, jak lučinami scházíme až dolů k hlavní silnici. A díky fotoaparátu s větším zoomem (či dalekohledu) nabídne i přiblížení horního konce Nové vsi s kaplí svaté Anny. Nižší rozložitý zalesněný vrcholu vlevo nad rozhlednou už patří „tisícovce" Soukenná (1026 m).

A pak už jsme na cestě a spolu s ní se šplháme serpentinami do prudkého kopce. Okolo ní jsou sporadicky rozhozena stavení, která se ve velké většině změnila na rekreační chalupy. Od posledních dvou zákrut se do kraje otvírá další, velmi utěšený výhled. Pod jednou zatáčkou se nachází svatoanenská kaple, která vznikla v roce 1922 v místech původního dřevěného kostelíka. Nová sakrální stavba dostala historizující novogotický styl, který byl použit jak v jejím exteriéru, tak i vevnitř, ale tam se bohužel nedostaneme - je zavřeno. Z info tabule se dozvíme, že interiér novogoticky také „ladí, a že se v něm nachází dřevěný oltář s vyobrazením vyučující Panny Marie, obrazy křížové cesty a dřevěné lavice. Namísto varhan má kaple harmonium a to je unikát, neboť jej dodala firma Peloubet, Pelton a Company až z dalekého „Nového Yorku."

Ale vraťme se zpět k vyhlídce. Z té vyšší serpentiny nad kaplí se otvírá půvabný půlkruhový rozhled na podhůří Hrubého Jeseníku, tvořené lesy a pastvinami a na táhlé horizonty vrchů Nízkého Jeseníku, jimž vévodí sopka Velký Roudný.

Bohužel, tyhle pohledy jsou dneska ty poslední, protože jen co začneme po silnici stoupat výš, nebe se pro zbytek dne zatáhne černými mraky. A v jejich objetí nás přivítají i dvě stavení. Stojí na rozhraní horského hvozdu a pastvin, obě slouží cestovnímu ruchu a staly se ozdobou celého návrší. Nacházíme se v nadmořské výšce přes 840 m na horním konci dědiny a od prvního domu Nové vsi jsme překonali převýšení asi 150 m.

Stavení od sebe neodděluje jen vzdálenost sta metrů, ale také propast času, hluboká až 300 let!

U parkoviště stojí to novější - štíhlá věž, připomínající dřevěnou hradní hlásku. Krytá vyhlídková plošina, vypínající se bezmála 30 m nad zemí, začala psát svou historii v květnu roku 2014 a od té doby už se o ni otřely podrážky tisíců spokojených návštěvníků. Při pohledu na rozhlednu zvenčí vidíme jen dřevo (modřínové desky, kterými byla celá obložena), ale ve skutečnosti tvoří její jádro železobetenový tubus s ocelovým schodištěm. A kromě toho, k čemu byla postavena - tedy dalekým výhledům - je zde návštěvníkům k dispozici také Infocentrum, WC, dětský koutek a úschovna kol a lyží.

A jaký že je je z nové rozhledny výhled? To vám bohužel nemohu říct, neboť když jsme se po serpentinách s manželkou nahoru do kopčiska vyplazili, jak na potvoru se nebe zatáhlo barvou tiskařské černi a my museli vyhledat azyl v blízké turistické chatě.

(Ale věřím, že jsou z ní výhledy velmi slušné, neboť my jsme se cestou nahoru mohli pokochat mnoha skvělými vyhlídkami - mimo jiné na Rýmařovsko, Bruntálsko a na sopku Velký Roudný nad přehradou Slezská Harta. Hladina vodní nádrže ale vidět nebyla. Tento pohled už díky převýšení z nové rozhledny snad spatřit lze. Stejně jako hradbu hlavního hřebene Hrubého Jeseníku.)

Ale podívejme se nyní na chviličku do interiéru turistické chaty a restaurace Na Vyhlídce. Díky kachlovým kamnům a mnoha vkusně umístěným starožitnostem pod starým trámovým stropem zde slovo „útulnost" není prázdným pojmem a vaše líce se rozzáří. A při pohledu na dřevěnou sochu okloboukované mořské panny s bujnými ňadry, stojící venku před chatou, si pánové radostný úsměv jistě ještě jednou rádi zopakují...

Jak už jsem se zmínil, stáří starého "Gasthausu" na vyhlídce je sice odhadováno až na 300 let, ale v roce 2007 prošla chata a resturace generální rekonstrukcí.

Dnes je tu sice hodně narváno, ale jakési to místečko se i pro nás našlo. Horší už to bylo s občerstvením: obsluhujícím personálem nám bylo smutně řečeno, že se restaurace za hodinku zavírá a k mání už jsou jen poslední porce jídla. Jana si tedy dává filé, já chtěl vrabce (ale došel), a tak jsem se musel spokojit jen s pivem. A zatímco se žena radostně láduje, dopíjím rychle pivo a informuji ji, že si ještě udělám krátký odskok k blízké skále.

(Ve skutečnosti je z toho málem čtyřkilometrová okružní jízda!)

Po žluté mířím ke skalnatému vrcholu Sutí (851 m), který v podobě asi 200 m dlouhého hrbu mírně převyšuje okolní plochý zalesněný terén poblíž křižovatky lesních asfaltek. Na turistických mapách je k ikonce skály přiřazeno numero 12, označující její výši. Ve skutečnosti je tím nejspíš míněna výška od úpatí po skalnatý vrchol, vlastní skalní stěny jsou o dost menší. Jediným objektem, kterému bychom mohli s lehkým přimhouřením oka tuto kótu přidělit, je oddělené skalisko na úpatí skalního ostrohu. Všechny ostatní skály jsou totiž víceméně jen mrazovými sruby, zdobícími v podobě půlvěnce srázy nejvzdálenějšího vrcholku Sutí.

Na vlastním temeni nacházím jen nevysoké skalky a balvany. Stěna nejvyššího skalního útvaru je ve spodní části členěna do vějířovitého tvaru horniny. Rula to není - stěny jsou tvořeny deskami a plotnami (typické fylitové vrásy na nich také chybí) a tudíž tuto horninu můžeme zařadit mezi kvarcity. Ostatně - podobné složení devonských hornin vrbenských vrstev, skládající se buď z chloriticko-sericitických břidlic s deskovými kvarcity anebo z grafitických fylitů, se vyskytuje i na nedalekém bývalém důlním díle Boží dar a František, kde se rudné žíly těžily až do šedesátých let minulého století.

Původně jsem k němu po spleti asfaltových lesních cest zamířil, ale pohled na mobil zvěstoval, že je bohužel čas ke slíbenému návratu. A tož, jak to v takových případech chodí – návštěva je zase odložena „na jindy“...

Jana už mne čeká venku před chatou, neboť mezitím byla restaurace uzavřena a hosté vyexpedováni ven a sděluje mi ohromující novinu: začlo jí tak stávkovat koleno, že už prý už neudělá ani krok!

No, původně jsem chtěl odsud sejít po žluté na bus ve Starí Vsi, ale zdá se, že tentokrát nezbývá jiná možnost, jak si zavolat taxi.

Sympatický pán přijíždí už za čtvrt hodiny, jízda přes ty okolní kotáry k našemu penzionu Mary je parádním zážitkem a nakonec to ani tolik nestojí...

Když se dáme na pokoji a v koupelně trochu do rychtiku, scházíme na večeři do restaurace o patro níž. Starý pán (majitel) je i skvělý kuchař, a tak si záhy pochutnáváme nejen na pivečku (obsluhuje nás sympatická štíhlá černovláska), ale i na segedínském guláši a španělském ptákovi.

Majitelé nemají jen psa - malého pudlíka, ale také kočku Micinku. A je nám řečeno, že tohle zvířátko neomylně vycítí, jaké má člověk zdravotní problémy, neboť si neomylně lehne a zahřívá místo, které ho bolí...

(No a mně ta Micina hned skočila do klína!)

Poslední aktualizace: 14.3.2016

Přes Pastviny a PR Franz-Franz k rozhledně nad Novou Vsí u Rýmařova na mapě