Přes Polsko, Litvu a Lotyšsko až do Estonska 1/5

Název Pobaltí pod sebou ukrývá tři samostatné státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Všechny tři se osamostatnily od Sovětského svazu přibližně ve stejnou dobu, tedy v roce 1991. Do té doby se většinou nacházely v područí některé z okolních velmocí (Ruska, Polska, Německa, Švédka). Všechny tři státy jsou členy EU. Všechny také mají rovinatý povrch a přístup k moři.

Litva je největším a nejjižněji položeným státem z těchto tří pobaltských republik. Jejím hlavním městem je Vilnius, nacházející se v JV části země. Sousedí s Běloruskem, Polskem, Lotyšskem a Kaliningradskou oblastí Ruska. Litevskou měnou je litas a národním jazykem litevština. Na území Litvy se nachází několik památek zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO – historické centrum Vilniusu, Kurská kosa, Kernavé, Struveho geodetický oblouk.

Lotyšsko je prostřední zemí pobaltských států, jeho hlavním městem je Riga, nacházející se na pobřeží Rižského zálivu. Lotyšsko sousedí s Litvou, Běloruskem, Ruskem a Estonskem. Lotyšskou měnou je lat a národním jazykem lotyština. Památkami UNESCO na území Lotyšska jsou – historické centrum Rigy, Struveho geodetický oblouk. V Lotyšsku se nachází největší NP na území Pobaltí, je jím NP Gauja.

Estonsko je nejsevernější z pobaltských republik. Jedná se o přímořský stát jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře, dále pak sousedí s Lotyšskem a Ruskem (značná část této hranice prochází Čudským jezerem). Hlavním městem Estonska je Tallinn, nacházející se na severním pobřeží. Od roku 2011 se v Estonsku platí eurem a národním jazykem je estonština. Estonskými památkami zapsanými na seznam UNESCO jsou – staré město Tallinnu, Struveho geodetický oblouk.

S výletem do oblasti Pobaltí jsme začaly laškovat už při cestě do Nizozemska, kdy nás na sebe upozornila Riga, nacházející se na dvojstránce vedle Rotterdamu. A letos konečně vyrážíme směr sever. Pobaltí – v Čechách jednotný název pro tři samostatné státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko, přesto je mnoho lidí ani nedokáže vyjmenovat, natož správně přiřadit hlavní města. Je to ale ohromná škoda, jelikož po těch třech týdnech strávených v těchto neobjevených končinách, už nikdy nehodím tyty tři státy do stejného pytle. Každý je úplně jiný a každý nabízí mnoho zajímavého. Jedno je ale jisté, nejen, že překonaly mé velké očekávání, ale zařadily se až na samý vrcholek pomyslného žebříčku. Tedy hlavně ta nejsevernější z nich...=)

Před cestou

Sehnat informace o Litvě, Lotyšsku a Estonsku není na internetu žádný problém, ovšem sehnat kvalitního a hlavně přehledného průvodce se zdá jako pěkně tvrdý oříšek. Náš oblíbený Společník cestovatele zatím není přeložen do češtiny a ty, které jsou česky, jsou neskutečné bichle s hromadou textu a žádnými obrázky nebo mapkami, o uspořádání informací ani nemluvě. Nakonec volím tenkou knížečku Turistický průvodce Pobaltí od českého autory Josefa Miškovského z roku 2005. No hned po druhém otevření se z něj začínají sypat listy, angličtina by byla asi lepší volba..=)

Mapu ale seženeme krásnou pro celé Pobaltí i s mapkami většiny větších měst. Samozřejmě nezapomenout mapu Polska, páč značná část cesty vede právě přes tuto zemi. A všichni nás varují před úrovní cest a hlavně před úrovní Dopravy. No tak uvidíme..

Středa 4.7. – Cesta přes Polsko, Treblinka

Sraz máme v půl osmé před naším domem a čeká nás opět první zásadní zkouška – vejdou se všechna naše zavazadla nebo nevejdou? A znovu mě naše Fábka překvapuje, naloženo, usazeno, můžeme vyrazit vstříc novým zážitkům.

Praha – Brno – Olomouc – Ostrava, kupodivu cesta po D1 bez problémů, tedy až na ten pekelný povrch.. Hned za hraničním přechodem je dálnice uzavřena a jsme nuceny zakusit místní okresky. Vážně nic moc, navíc ještě trošku bloudíme, ale nakonec se napojíme na úplně novou, úžasnou třípruhovou dálnici A1. A po té to jede skoro samo, hmmm, až na to, že je čas vzít benzín. No jo, dálnice sice nově otevřená a krásná, ale pumpy ještě evidentně nestihly dokončit..=) Stavíme tedy na odpočívadle na oběd a ptáme se Poláka na nejbližší pumpu. Pán mluví sice jen polsky, ale naštěstí je to podobný jazyk a pumpu zdárně nalezneme..=)

Musím také říct, že se nám povedlo povýšit objíždění kruhového objezdu na vyšší level. Podařilo se nám sjet špatným sjezdem a napojit se na jinou rychlostní silnici, což by nebylo vůbec dobré. Jenže Poláci mají naštěstí sjezdový a nájezdový pruh v jednom. Takže v tu chvíli nám na navigaci svítil krásný modrý čtyrlístek. =) Jo, není nad to si pořádně zakroužit. =)

Dalším zpestřením naší cesty přes Polsko se stává bílá dodávka se značkou LT. Pořád na nás něco gestikuluje z okýnka, asi jde o světlo, ale kdo ví. Raději ho předjedeme a bude klid. No jo, ale za chvilku už je zase před námi, sakra, tak to ne. Po chvilce se z toho stává poměrně zábavná hra, která nás vytrhne ze stereotypu polských silnic. =) Jedeme tak snad dvě hodiny, pak na nás mává, že zastavíme. No proč ne.. =) Ukáže se, že se nejedná o Litevce, ale Bělorusa Kamila, který nám kupuje zmrzku a podivnou směsí jazyků chvilku povídáme. Ukáže se, že máme ještě kus cesty společný, což nás pravděpodobně zachránilo. Jelikož Varšava je pekelná. Normálně to asi tak šílené není, ale v současné době je asi polovina města uzavřená a rozkopaná. Navigace vůbec nestíhá, a tak se jen držím v závěsu za Kamilem. Ten si ještě v centru potřebuje něco vyřídit, a tak stavíme nedaleko Paláce kultury, který byl darem Sovětů. Ještě chvilku nás Kamil provádí Varšavou až nakonec zastavuje, že odtud už musí jiným směrem. Podrobně nám popíše kudy z Varšavy a loučíme se, vřelé díky!=) No ale to bychom nebyly my, neuplyne ani moc dlouhá doba, a jsme ztraceny ve Varšavě..=) Ale naštěstí stačí jen jedno zeptání na cestu a jsme z toho venku, uff...

Cíl naší dnešní cesty už není daleko za Varšavou, jedná se o koncentrační tábor Treblinka, nebo spíše o památník, který jej připomíná. Už cesta k táboru je jako cesta na konec světa, původní silnici z betonových panelů.. Na parkoviště přijíždíme poměrně pozdě, pomalu se začíná stmívat, přesto nejsme jediní návštěvníci.

V roce 1941 byl nacisty založen vyhlazovací tábor Treblinka I a o rok později Treblinka II, v němž posílali převážně Židy do plynových komor hned z vlaků bez jakékoli registrace. Uvádí se, že zde smrt našlo přibližně 800 000 lidí. V roce 1943 proběhla v Treblince vzpoura, po jejímž potlačení byl tento koncentrační tábor zničen. V roce 1964 byly na jeho místě odhaleny dva památníky.

Je poměrně pozdě a po prohlídce už se nám nechce nikam přejíždět, proto se nakonec shodneme, že přespíme na parkovišti u koncentračního tábora. Vyndaváme náš hořáček a k večeři vaříme párky, sledovány značným množstvím kamer, pak ještě přecházíme k tradičnímu večernímu pivu s chipsy, jen se zdá, že se cosi žene. Tak se raději přesouváme do auta a máme to jen tak tak, zavřeme dveře a už leje jako z konve.

Čtvrtek 5.7. – Příjezd do Litvy

Vážně nesnáším spaní v autě, ten volant tam vysloveně překáží..=) Nicméně ráno už na parkovišti teče voda a pán nám přichází otevřít záchodky..=) Balení je jednoduché, a tak můžeme brzy vyrazit směr Litva. Koupačku cestou žádnou bohužel nepotkáváme, je pekelné vedro, a tak projíždíme přes Suwalki a státní hranici a jsme v Litvě! =) Hraniční přechod je samozřejmě bez hraničářů, a tak jen okoukneme ceduli s předepsanými rychlostmi a míříme do kempu v Prienai. Najít ho nám dává ale poměrně zabrat, v Prienai se ptáme na cestu, kemp je evidentně pár km za městem. A tady se setkáváme s úžasným fenoménem, obrátkami na čtyřproudé silnici. Pěkně si najet do rychlejšího pruhu, tam úplně zabrzdit, dát přednost protijedoucím a najet do rychlejšího pruhu v protějším směru. Nejdřív jsme na to koukaly opravdu vyjeveně, ale Litevci to používají i na dálnicích, takže.. =) No nakonec ještě štěstí, že tam ty obrátky byly, páč trefit správnou odbočku ke kempu nás stálo hned několik obrátek..=)

Příjezd do kempu vzbudil až neuvěřitelný rozruch, koukali na nás, jak kdyby tam nikdy žádného hosta neměli..=) Opět podivnou směsicí jazyků, všichni tu mluví jen litevsky a rusky, jsme se shodly na placení v Eurech, ještě nemáme vyměněno, a vyrazily stavět stan. Asi po 20 minutách už na nás naštěstí nikdo nezíral a nesnažil se radit, kde je nejméně komárů..=)

Vybavení kempu super, krásné sprchy a stoly s lavicemi. Čípak je asi ten druhý stan v kempu, děláme si srandu, že je to jen atrapa a nakonec se ukáže, že máme pravdu..=) Asi v devět hodin se kemp zaplňuje přijíždějícími dělníky, kteří jsou ubytováni v ubytovně patřící ke kempu. Anglicky mluví jen jeden a hned nás zve, ať s nimi jdeme pít..=) My už máme ale naše jedno pivko skoro vypité a o panáky malý zájem, takže bohužel... =) raději se učíme první litevská slovíčka – laba diena, duona, vanduo a ačiú. =)

Pátek 6.7. – skanzen v Rumšiškés, Kernavé, kemp Trakai

Snídáme, balíme, dělníci už jsou dávno v práci, a v devět hodin našeho času (ještě jsme se nepřeorientovaly =)) vyrážíme vstříc prvnímu poznávání Litvy. Je to krásná země, všude pasoucí se krávy a koně a všechny zahrádky nádherně upravené.

První zastávkou je skanzen tradiční litevské architektury v Rumšiškés. Problém nastává hned z počátku, pořád nemáme žádné litase a tady se evidentně jinak platit nedá. A nejbližší směnárna je v Kaunasu, no sakryš. Nakonec se nás ale místním zželí a vymění nám 10 Euro na litase! =) Je to trošku horší kurz, ale to nám teď vůbec nevadí. Kupujeme tři studentské a vyrážíme na prohlídku. Celý skanzen je rozdělen do pěti vesniček, z nichž každá zastává určitý region a tradiční architekturu. Hned na úvod navštěvujeme tu centrální, která se ukáže nejmodernější a nejbarevnější, s krásným kostelem. V každém domku se nachází nějaký tradiční obchod v němž je možné zakoupit si suvenýr. V dalších vesnicích už to tak není, dál už najdeme jen tradiční vybavení. Nejzajímavější se ukáže návštěva jurty, kde pani zapáleně vypráví o životě v jurtě, jen my nerozumíme ani slovo. Hned jak to ale zjistí, zkouší to rusky a nakonec přece jen něco pochopíme, její rodiče byli deportováni na Sibiř, ukazuje nám obrázky a vypráví o té době. Nakonec nám dává napít litevské minerální vody, prý v takovém vedru nemá cenu pít normální vodu. =) Úžasná pani.

Druhou zastávkou je bývalé centrum Litvy - Kernavé, jehož archeologické naleziště bylo roku 2004 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Chytneme zde zrovna trhy, bože, to je nádhera, hlavně ty náušnice.. Jenže my nemáme dostatek litasů, ach jo.. Míříme tedy do muzea, kde se ptáme na směnárnu nebo na bankomat, nic takového tu zjevně nemají. Platíme tedy tím, co ještě máme a za 3 Lt vstupujeme do muzea. Je tu mnoho vykopávek dobových nástrojů a předmětů a pouštějí zde několik videí o tehdejším životě. Navíc tu mají interaktivní panely s různými hrami a testy..=)

Samotné archeologické naleziště se rozkládá za kostelem, jedná se o několik pahorků, na nichž původně byly postaveny opevněné osady. Je to příjemné místo, jen nebýt toho pekelného vedra. Přesto si vyšlápneme na jeden z kopců a chvilku se kocháme výhledem do údolí řeky Neris. Pak raději vybíráme místo ve stínu a zažíváme. =) Cestou k autu se stavujeme v místních potravinách, kde se dá platit kartou, a kupujeme chlazený dvouapůllitr limonády a zmrzliny.

Sedáme do totálně rozpáleného auta a jedeme do městečka Trakai. Informační středisko má v pátek jen do tří, stejně tak i banky. Nicméně mají tu bankomat a my máme konečně litase...=) Ubytováváme se v kempu u jezera, který je o něco dražší, ale tady to asi ani jinak být nemohlo. Využíváme skvělé polohy kempu a jdeme se koupat do jezera. A jsou v něm raci..=)

Sobota 7.7. – vodní hrad Trakai, Vilnius

Trochu brzy nás budí pálící sluníčko, a tak balíme a vyrážíme na vodní hrad Trakai, který je od kempu už jen kousek. Jsme tu ale poněkud brzy, otevírají až v 10 hodin místního času. Obejdeme tedy hrad okolo a fotíme, odmítáme plavbu loďkou a v deset se mezi prvními hrneme k hradu. Vstupné 6 Lt pro studenty a samostatná prohlídka může začít. Největší atrakcí je pranýř na hlavním nádvoří. =) V samotném hradu jsou vystaveny archeologické nálezy, nábytek, dobové oblečení,.. Před hradem jsou stánky se suvenýry, neodoláme a jdeme okukovat, ani neuběhne moc času a už máme s Elkou typický jantarový suvenýr..=)

Přesouváme se do nedalekého Vilniusu, kde nejprve parkujeme za 3 Lt na hodinu a jdeme se ptát do informačního střediska. Pani, jako téměř všichni další, s kterými jsme se setkali, je velmi milá a snaží se poradit. Nakonec známe hlavní památky Vilniusu, kde zaparkovat zadarmo, i kam zajít na nejlepší cepelíny. =) Doporučené místo na přeparkování se nachází, dle našeho průvodce, v romantické čtvrti Užupis. Doporučené parkoviště se nám zdá až poněkud moc prázdné, tak naší Fábku raději necháváme stát o kousek blíž mezi „místňáky“ a vyrážíme do centra. Jelikož je až neskutečné horko, shodujeme se na tom, že začneme obědem. Usedáme tedy do doporučené restaurace Dvaras v ulici Pilies a nemůžeme se dočkat vyhlášené litevské speciality. Holky si dávají k pití chlazené pivko a já zkouším místní nápoj z kvašeného chleba... Brrr.... po pár locích raději taky objednávám pivo. =) Z nepřeberné nabídky možností jsme zvolily tradiční cepelíny, tedy něco jako naše chlupaté knedlíky do tvaru vzducholodě plněné mletým masem a zalité smetanou a smaženou cibulkou. Každá dostaneme na talíři dva a máme co dělat, abychom je do sebe nasoukaly, ale jsou vynikající!=)

Abychom trošku vypotily oběd, vyrážíme na Gediminasův vrch, kde se nacházel Horní hrad, z něhož se zde do dnešní doby zachovala Gediminasova věž. Legenda vypráví, že Vilnius vznikl ve 14. století, když velkokníže Gediminas měl sen o železném vlku, který vyl právě na tomto kopci. Vytí Gediminasovi napovědělo, že zde jednou vznikne významné město, a proto se rozhodl zahájit jeho výstavbu.

Z Gediminasova vrchu se naskýtají krásné výhledy na celý Vilnius a na protější kopec Tří křížů. Tam také pokračuje naše prohlídka. Přes park vystoupáme až na vršek kopce, kde se od roku 1989 nacházejí nové tři bílé kříže. Podle pověsti zde bylo zabito sedm mnichů, kteří chtěli místní obyvatele přímět, aby přijali křesťanskou víru. Čtyři z nich byli svrženi do řeky, zatímco zbylí tři byli na tomto vrchu pohřbeni. Na jejich památku zde byly v 17. století vztyčeny tři kříže, které za Stalinovy vlády byly zničeny. Nové kříže jsou jednou z dominant Vilniusu.

Pod Gediminasovým vrchem nejdeme trochu chládku v nejvýznamnější památce Vilniusu – v Katedrále. Hned vedle této stavby z roku 1419 se nachází zvonice, v níž jsou uloženy zvony z různých kostelů v Litvě. Na Katedrálním náměstí se také nachází socha velkoknížete Gediminase z roku 1996.

Další zastávkou je Prezidentský palác ze 14. století na Daukantasově náměstí. Starým městem projdeme až na ulici Vokiečiu, kde doplníme zásoby tekutin a chvilku z lavičky pozorujeme místní život. Okolo židovské synagogy, původního opevnění a kostela Archanděla Michaela zpět k autu. Už ve městě jsme potkaly mnoho svateb a jedno focení probíhá i v blízkosti našeho auta. No jo, pěkné datum. =)

Vilnius se nám moc líbil, je to klidné a neskutečně zelené město, škoda toho šíleného vedra. Opouštíme tedy hlavní litevské město a míříme na sever do Europos Parkas. Konečně setkání s první pekelnou silnicí, samá díra. Rozbalujeme náš bivak u odbočky na Europos Parkas a stavíme stan hned u cesty. =)

Neděle 8.7. – Europos parkas, střed Evropy, Hora křížů

Ráno to zas máme o fous, koukáme, že se blíží černo, tak raději upřednostňujeme balení před snídaní. A ukázalo se, že to byla správná volba, jen co uklidíme sbalený stan do kufru, spouští se slejvák, uff..=) Posnídáme v autě a přijde nás pozdravit nějaký litevský děda. Počkáme až přestane pršet a zamíříme do Europos parkas, což je park moderních skulptur, založený v roce 1991 mladým umělcem Gintarasem Karosasem. Zaplatíme 61 Lt a popojedeme na parkoviště uvnitř parku. Hned u kasy dostáváme ručně kreslenou mapku, v níž nám pani vyznačí sochy českého umělce Aleše Veselého. Na 55 ha je rozmístěno okolo 100 moderních soch od umělců z 32 zemí. Nejznámější z nich, zapsanou v knize rekordů, je bludiště ze starých televizorů. My si nejvíce užijeme na zajímavém „dětském hřišti“ a jeho dvojkole. =)

U rybníčku se značným množstvím žab ještě posvačíme a můžeme se pomalu přesunout na nedaleký Geografický střed Evropy. Vyfotíme se u památníku z roku 2004, prohlédneme si vlajky členských zemí EU, zapíšeme do návštěvní knihy a raději frčíme dál. Přece jen, na Horu křížů je to pěkný kus cesty. Navíc opět potkáme super silnice, to by člověk nevěřil, co se dá vydávat za silnici I. třídy..=)

Jedná se o největší atrakci Litvy, která se nachází jen pár km od města Šiauliai. To množství křížů, které jsou umístěny na malém vršku je až neskutečné. O množství turistů asi ani nemá smysl mluvit. Většina si koupí v nedalekých suvenýrech svůj kříž a přidá ho někam mezi stávající. Nás to nějak neláká.. Je to tu taková masová atrakce. Přesto chvilku posedíme a necháváme na sebe působit místní atmosféru a zvuk křížů ve větru.

Zaplatíme parking a vyrážíme hledat doporučený kemp Andělé, či co. Kemp najdeme ale nikde není ani noha, tak nevím. Chvilku to zkoušíme a obíháme každou stavbu, která se na pozemku nachází, ale nakonec to balíme a přejíždíme jinam. Adresu jsem si našla ještě před odjezdem a ukáže se, že to byla dobrá volba. Zaplatíme 19 Euro, postavíme stan a ještě vyrážíme do Maximy (našeho oblíbeného obchodního domu) dokoupit zásoby. Od pani domácí dostáváme za 2 Eura velké množství domácích jahod, mňam..=) Už jen umýt, navečeřet a můžeme si připíjet Plzní. =)

Přes Polsko, Litvu a Lotyšsko až do Estonska 2/5

Více cestopisů na http://svetybezhranic.webnode.cz/