Přes střední Čechy na Vysočinu - 14. den: Zhoř-vesnická památková zóna; Mladá Vožice-kaple Nanebevzetí P. Marie a křížová cesta, prohlídka města (kostel sv.Martina, zvonice, zámek, radnice); Vosná-pivovar Balík; Vyšetice-rodiště B. Říhy

V noci už nepršelo, teplota v autě klesla k 15 stupňům, spalo se perfektně. Vstáváme v půl 8, to už nám sluníčko auto zase ohřívá. Dnes má být chladněji než včera, ale moc tomu nevěříme. Ještě není 10, ve stínu je 26 stupňů, na sluníčku se nedá vydržet. Naštěstí turistický přístřešek poskytuje dostatek stínu.

Dnes nemusíme spěchat. Opět si dávám bylinky. Zdá se, že kašel snad ustupuje. Pak si ještě dávám kávu. Současně sušíme pláštěnky a vše ostatní, co nám večer v autě navlhlo. Jestli to dosušíme, nebude to asi na dlouho. Opět se zatahuje. Panice zatím nepodléháme. Uvidíme.

V klidu a pohodě odjíždíme, stále je zataženo, ale neprší. Jedeme dál na jih do obce Zhoř, kde byla r. 2005 vyhlášena vesnická památková zóna. Vesnice vznikla vypálením části hustého lesa na moravské straně historické zemské hranice Čech a Moravy. První písemná zmínka o ní je z r. 1339, ale pravděpodobně vznikla daleko dřív.

Parkujeme na návsi. Dominantou vsi je nedaleko stojící hřbitovní raně gotický bezvěžový kostel Nanebevzetí Panny Marie. První písemná zmínka o něm je z r. 1384. Vypadá to na původně pevnostní kostel. Dnešní podoba je z barokní přestavby r. 1735. Kostel by však potřeboval novou fasádu. Součástí hradební zdi hřbitova je zděná hranolová zvonice. Na hřbitov vede branka vedle zvonice a klasicistní brána v zadní části hřbitova. Ve zvonici je zvon z r. 1400, který patří k nejstarším na Vysočině a stále pravidelně svolává věřící k bohoslužbám. Ve vsi je řada starých, hezky opravených, štukem zdobených domů.

Jdeme se tady trochu projít, také proto, abychom našli dům č. 24, kde se narodil Saša Machov, vlastním jménem František Maťha, český tanečník, choreograf a režisér, který působil např. také v Osvobozeném divadle s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem. Na závěr se zastavujeme u ruiny pozdně barokní fary z konce 18. století.

 

U Zhoře je les Ochoza, kde v létě trávil svůj důchodový věk Oldřich Macháček (1902-1990), který byl ekonomickým náměstkem a krátce i generálním ředitelem Čs. státního filmu. Do domku, který stále ještě stojí (jen bohužel nevím, kde) za ním jezdili jeho přátelé František Halas, Josef Pleva, Vítězslav Nezval, ale také Jan Werich a Jiří Trnka.

Pokračujeme v naší cestě na západ. Ota má na večer málo piva. Plánujeme zastávku v obchodě v Mladé Vožici, třeba tam budou mít něco zajímavého. Cestou však naši pozornost upoutal kostel na kopečku. Zjistili jsme, že se jedná o poutní kostel, ke kterému vede křížová cesta.
Parkujeme pod kopcem v Sedláčkově ulici. Mraky zmizely, je horko. Křížová cesta vede ve svahu cik cak. Na východním svahu je vyhlídka, ke které vede červeně značená cesta od 1. zastavení křížové cesty. Tam jdeme nejdřív. Hlavní důvod je ten, že nás pak čeká prudké stoupání, které neradi chodíme v opačném směru. Při klesání nás oba bolí kolena. Ale na vyhlídku, tam přece musíme.

Zpočátku jdeme po rovině, okolo skalisek, ale pak náhle cesta klesá. Cestě z kopečka se Ota brání. Tvrdí, že na vyhlídku se z kopečka přece jít nedá. Také ho děsí následná cesta do kopečka. Poslala jsem ho zpátky s tím, že já pokračuji, protože jdu po správné cestě. Nedá mu to a jde se mnou. Pak je nadšený. Po cca 400 m přicházíme na skalku, kde na upravené rovince je vyhlídkový altánek. Cestou jsme viděli Podhradní rybník, teď vidíme Šelmberk, Velký Blaník a samozřejmě kus Mladé Vožice. Tady se nám líbí i proto, že je tu krásný klid.

Na rozcestí Vožický výhled opouštíme značenou cestu, která pokračuje dál na Šelmberk. My odbočujeme po neznačené cestě vlevo do prudkého, naštěstí krátkého kopce na vrchol Hradního vrchu. Jdeme okolo vodojemu až k poutní kapli Nanebevzetí Panny Marie.

Tady vlastně začala historie tohoto města. První obyvatelé se podle Bohuslava Balbína na území dnešního města usadili již v letech 711 – 796. Ale již r. 845 byla založena obec, protože to byla oblast, kde se těžilo stříbro a zlato. Aby bylo kde tyto cenné kovy uchovávat, dal kníže Spytihněv postavit hrad na tomto příkrém vrchu nad říčkou Blanice, kam jsme právě došli. Rozvoj hradu i města, které se rozrůstalo v podhradí, spolu úzce souvisely. O městečku se dvěma kostely je první písemná zmínka r. 1348. R. 1352 byl na hradě se svým dvorem ubytován i Karel IV.. Město dobyl Žižka za husitských válek a dokonce byl prý ubytován ve starobylé, pozdně gotické věži při kostelu sv. Martina, která původně sloužila za solnici. Po druhé byla Vožice dobyta r. 1425 a hrad byl zcela rozbořen. Poté již nebyl obnoven. R. 1646 byla na troskách bývalého královského hradu postavena tato raně barokní poutní kaple, ke které jsme právě došli. K její stavbě byl použit i materiál z hradu. R. 1827 byla kaple rozšířena o loď. Součástí areálu je kamenné přístupové schodiště a pozdně klasicistní křížová cesta se zděnými kapličkami s obrázky z 2. pol. 90. let 20. století a s Božím hrobem. Je tady také památník jako vzpomínka na 5. 4. 1420, kdy Žižka město dobyl.

Shora vidíme na centrum města, kde je několik zajímavých budov. Ota tvrdí, že vidí i starý zámecký pivovar. Klesáme podle kapliček křížové cesty. Místo k autu pokračujeme do města na Žižkovo náměstí. Tady naši pozornost nejdřív zaujal kostel sv. Martina. Na tomto místě je to v pořadí už 3. kostel. Ten nejstarší tady stál již r. 1348. V letech 1581 - 1582 byl na stejném místě postaven nový stále poměrně malý kostel. V zápisech z r. 1629, kdy město koupil nový majitel, je psáno, že v kostele se toho moc nenachází - jen několik starých lavic a otrhané ornamenty. I přes veškeré opravy kostel hlavně chátral. V letech 1794 - 1797 byl postaven nový barokní kostel, ten současný. Má dvě různě vysoké věže - na severní straně je vyšší věž s bicími hodinami. V menší věži na presbyteriem je malý zvonek. Uvnitř je kaple sv. Barbory, patronky horníků. Před kaplí je v dlažbě zapuštěný kámen, který kryje krypta. V ní jsou pohřbeni významní představitelé hornického stavu. Až do r. 1812 byl u kostela hřbitov, i když asi už od počátku 17. století se pohřbívalo jen na hřbitově u kostela sv. Mikuláše na západním okraji města. Toho roku ho tehdejší majitel panství zrušil, pozůstatky zemřelých byly uloženy do kostnice u kostela sv. Mikuláše. Hřbitovní zeď byla odstraněna až r. 1846. Kostel byl v průběhu let opravován. Při generální opravě báně věže r. 1957 byly nalezeny zápisy o místních poměrech a veřejném životě tehdejší doby a různé pamětihodnosti z r. 1890, kdy se konala předcházející oprava věže. Dokumenty byly doplněny o aktuální informace a opět uloženy.

Hned vedle kostela je zvonice, jinak také solná věž. Je to jedna z nejstarších staveb města. Byla postavena pravděpodobně hned r. 1425 po zboření hradu, kdy město už nemělo strážní místo, odkud by bylo varováno před blížícím se nebezpečím. Aby byl využit všechen prostor této věžovité stavby, bylo v přízemí skladiště soli. V patře byly upraveny místnosti pro radní síň a městské vězení. V nejvyšším patře byly místnosti pro strážce. Když zanikla nedaleká dřevěná zvonice byly do věže umístěny zvony. Později sklad soli nahradila požární zbrojnice, a to až do r. 1953, kdy se stěhovala do nové budovy. Když se radní r. 1872 přestěhovali do svého domu, tak se patro využívalo jako knihovna a šatna pro ochotníky. R. 1904 byla zvonice upravena novogoticky.

Kostel sousedí s Žižkovým náměstím a tam už vidíme zdejší zámek. Renesanční stavba byla stavěna v letech 1570 – 1603. Majitelé se střídali, ale od r. 1678 ho vlastnil rod Františka Ferdinanda Küenburga. Ten na přelomu 17. a 18. století udělal barokní přestavbu a r. 1764 vrcholně barokní přestavbu. V té době vznikla i terasovitá zahrada.

Na začátku 2. světové války se Jiří Küenburg přidal k německé NSDAP a ihned vyvěsil prapor s hákovým křížem. Ke konci války tušil, že tady nebude moct zůstat. Proto již v pol. března 1945 odjel do rakouského Salcburku, odkud se sem již nikdy nevrátil. Zámek byl r. 1945 znárodněn. Byl sem umístěn podnik KOH-I-NOOR, r. 1950 ho získal do vlastnictví. Větší část zahrady získalo město. Dnes je zámek ve vlastnictví firem PEZOS, s.r.o. a SKYWALKER, s.r.o. Objekt je nepřístupný, takže na nádvoří jsme se bohužel nedostali. Jinak však vypadá pěkně.

I když Ota shora viděl bývalý pivovar, v tom horku se mu k němu jít nechce. Kdyby tam vařili pivo, bylo by to asi jiné. Pivovar je severovýchodně od centra na náměstí Obětí nacismu. Původně byl v areálu zámku, ale to zámeckým pánům vadilo. Proto ho hrabě Küenburg postavil o trošku dál. Po válce se dostal pod národní správu, ale r. 1946 byl zrušen. V areálu byly pak sklady, automobilové opravny, garáže a kanceláře. Na poč. 21. století objekt získala firma COMETT PLUS, která celý objekt opravila. Mají autorizovaný servis nákladních vozidel Iveco a Tatra a autobusů SOR.

Proti zámku ještě v COOPu doplňujeme potraviny. Už nám to nějak ubývá.

K autu se vracíme trošku jinou cestou - okolo opět hezky opravené budovy městského úřadu. Tento dům patřil vždy mezi významné vožické domy, protože již v nejstarších zprávách je uvedeno, že tento dům je zděný. Vlastnili ho osoby rytířského stavu a kolem r. 1680 tu bydlel i zdejší farář, který se odtud stěhoval do nové fary. Od r. 1758 už sloužil pro potřeby radnice, i když se radní stále scházeli v bývalé solnici. Dům vlastnil sklář, který měl v domě svoji provozovnu. Také zde byl tzv. rathauský šenk, kde se čepovalo pivo, ale pouze z panského pivovaru. Po opravě v pol. 18. století zde bylo řeznictví a hospoda, kde se konaly taneční zábavy.

R. 1872 koupila dům Občanská záložna, měla zde kancelář, ale také se sem ze solnice přestěhovala radnice. Obec ale dům získala až po sedmi letech - r. 1879. Dala ho přestavět, v přízemí byla pošta. V 70. letech 20. století byla ve dvoře postavena nová budova radnice, v historickém domě byl zřízen Památník Mladovožicka, v přízemí je Česká spořitelna. Tam je i infocentrum, které jsme samozřejmě také navštívili.

Pokračujeme dál ulicí E. K. Rosola okolo opět hezky opraveného modrého domu - okolo restaurace U Zvonice. Původně měšťanský dům s mansardovou střechou a s původním barokním průčelím se štukovými prvky pochází z 2. pol. 18. století. Později v něm byl hotel. Od r. 1960 ho vlastní stát. Chátrající dům byl navržen na demolici, která naštěstí nebyla schválena. R. 1968 byl dům probourán - byl zřízen průchod pro pěší a v souvislosti s tím byla provedena rozsáhlá rekonstrukce, kdy byly zasypány sklepy a v domě zřízeny 4 byty. Při rekonstrukci r. 1999 byl průchod zrušen, mimo jiné byl zrestaurován historický kamenný portál. R. 2003 byla v domě otevřena restaurace U Zvonice.

Většina domů tady v centru je pěkně opravena. Na rohu je geologická expozice, kde jsou horniny z nedalekého okolí. Okolo této expozice se stáčíme do ulice Jana Jeníka z Bratřic, kde je dům naprosto chátrající. Do rohu je vsazena plastika Ant. Janů, pedagogického spisovatele, který se v tomto domě narodil a kde ve svých 47 letech také zemřel. Ta jediná je na domě udržovaná.

Za chvilku jsme u auta a odjíždíme. Teď, když to píšu, tak zjišťuju, jak si už nic nepamatujeme. Téměř stejnou trasu jsme ve městě prošli před 4 lety. Jen jsme nebyli na vyhlídce. Tehdy však byla zima a pršelo. Dnes jsme si to daleko víc užili. Jak říkám, asi už to lepší nebude.

Chtěli jsme zajet na parkoviště hradu Šelmberk udělat oběd, jenže Ota odbočku přejel a nelze se hned tak otočit. Oběd tedy zatím nebude. Zajedeme pro pivo do pivovaru do Louňovic pod Blaníkem. Cestou si Ota všimnul směrovky k pivovaru Balík ve Vosné. Tento malý rodinný pivovar byl založen r. 2022 a vaří převážně spodně kvašená piva. Dnešní sládek a majitel před tím patřil mezi domovarníky. To ještě studoval a kamarádům i spolužákům jeho pivo chutnalo. Studia na VŠCHT Praha - obor Technologie potravin po třech letech zanechal a přestoupil na SPŠ Podskalská, kde obor zaměřený na výrobu piva zakončil maturitou. To už byl rozhodnutý založit pivovar. K tomu účelu na jaře roku 2022 přestavěli stodolu. První várku uvařili r. 2023 a slavnostní otevření proběhlo 31.5. 2023. Na provozu pivovaru se podílí celá rodina.

Vrata jsou otevřená, vypadá to dobře. Ale to je tak vše. Pan Balík vychází, ale oznamuje nám, že lahve budou až po neděli. To je pro nás pozdě. Radost nám neudělal ani tím, že zítra večer ho bude točit na akci ve Zvěstově. Ale nakonec nás potěšil - v nedalekých Vyšeticích je hospoda a tam točí všechna jeho tři piva. Na cestu nás vybavil táckem a etiketami. Ota je spokojený, i když zatím nemá to nejdůležitější - pivo.

Jedeme tedy do Vyšetic, ještě se cestou zastavujeme u Nového rybníka udělat si oběd. Už je nejvyšší čas - máme skutečně už hlad. Dělám knedlíky s vajčkem, to je rychlé. Ještě jsme při tom stačili poslouchat přímý přenos na Radiožurnálu, jak náš kanoista Petr Fuksa získal zlatou medaili. To byla paráda.

V klidu jsme se najedli a odjeli do Vyšetic. Udělali jsme dobře, že jsme si šli uvařit oběd. Tady bychom zbytečně čekali. Jsou skoro 3 hodiny, v hospůdce otevírají za 5 minut. Mezitím jsme si všimli v trávě v malém parčíku dřevěného knihosloupu, jak jsem to nazvala. Správný název je dřevěná socha Knihy. Je to vzpomínka na spisovatele Bohumila Říhu, který se v této obci v zámeckém zahradním domku narodil dne 27. 2. 1907, jak jsme se o chvilku později dočetli na nedaleké kapličce.

Pak už jdeme pro pivo. Paní je milá, tři druhy piv nám točí do petek. Abychom tam nečinně nestáli, dali jsme si třetinku desítky. Ota jen ochutnal, ještě bude řídit. Já ještě vyškemrala do jedné petky vodu. Ať mám čerstvou na pití.

Tady a teď jsme se rozhodli dnešní program ukončit. Už těch zážitků bylo dost. Vracíme se - odbočku na parkoviště hradu Šelmberk jsme už trefili. Jsou 4 hodiny, procházku po naučné stezce Okolo hradu Šelmberk si necháme na zítra. Ve stínu je 27 stupňů, dnešní program nám stačí. Ota dává jednu včera koupenou půllitrovku, také má žízeň. Mně stačila v hospodě třetinka, další pivo zatím nechci.

Nakonec nám to nedalo a jdeme se podívat k Šelmberské myslivně, kde je i středověká bylinná zahrádka, a ke zřícenině hradu, která je volně přístupná. Jen věž bude otevřená až zítra. Je to jen 250 m, to ještě zvládneme. Můžeme se tam aspoň volně procházet a nikdo nás při tom nebude rušit. Tohle mám nejradši. Když fotím, lidi tam mít nemusím, což ne vždycky lze zařídit.

V pět hodin se vracíme k autu. Shodli jsme se na tom, že je opět hrozné dusno, zatahuje se, možná sprchne. Tady na parkovišti jsme už jednou spali, dnes si to zopakujeme. Náhle ve mne hrklo. Sedím v křesílku ve stínu za autem, když sem najednou jede policie. Dopadlo to dobře. Koukli se na mne, usmáli se a jedou dál. Určitě si museli všimnout v autě lůžkové úpravy, takže můžeme být v klidu.

Večeříme, jen nás překvapuje poměrně hodně aut, které tudy projíždí. Jsme na úzké silničce, až druhý den jsme zjistili, že tudy vede objížďka. Kupodivu se vyjasnilo, stále je teplo. Jen to začalo lehce profukovat. Vypadá to, že noc bude poměrně teplá. Dnes bychom vydrželi v křesílkách sedět dlouho, ale kvůli provozu na silnici sedíme raději v otevřeném autě. Okolo jedoucí řidiči na nás nějak zvědavě koukali. Bohužel žádná lavička tady není. Před 8. hodinou provoz utichl, ale my už v autě zůstáváme. Zvlněná krajina na východě nasvícená zapadajícím sluncem náš pohled neustále přitahuje.

Jdeme spát v půl desáté, stále je jasno, dnes dokonce kromě hvězdiček vidíme i malý srpeček měsíčku. V autě je 23,5 stupně. Necháváme dveře skoro otevřené a jdeme spát. Jinak bychom se v autě upekli.

Přes střední Čechy na Vysočinu - 14. den: Zhoř-vesnická památková zóna; Mladá Vožice-kaple Nanebevzetí P. Marie a křížová cesta, prohlídka města (kostel sv.Martina, zvonice, zámek, radnice); Vosná-pivovar Balík; Vyšetice-rodiště B. Říhy na mapě