Procházka Fulnekem
Pár hodin po poledni se loučíme s městem Odry a odjíždíme busem do 8 km vzdáleného Fulneku. Díky probíhajícímu babímu létu je krajina až do těch nejmenších detailů prozářená sluncem a i ty vzdálené horizonty jsou velmi dobře viditelné a smoguprosté. Nechápu, jak jsem kdysi mohl Oderskými vrchy opovrhovat – vždyť je tu přece všude tak krásně! No, to jsem byl ještě mladý a hloupý, kdežto teď jsem nejen mnohem starší, ale občas možná i chytřejší.
Ve městě, kam máme namířeno, jsem byl jen jednou jedinkrát. Už je tomu hezká řádka let a ani se mi to nechce počítat. Bylo mi sladkých sedmnáct, vraceli jsme se tehdy v pozdním odpoledni z třídenního zájezdu ROH do východního Německa a Fulnek se stal zastávkou k doplnění PHM do našich žaludků. Mezácký autobusek zaparkoval na náměstí obklopeném historickými domy a ještě než jsme se vřítili do hospody, abychom ji celou vyjedli, někteří z nás ocenili i to skvělé panoráma hradozámku, vypínajícího se vysoko nad rynkem. Už sytým jedincům se po opuštění krčmy tenhle pohled jevil ještě úžasnějším a některým z nás (např. mně) se do paměti vtiskl jak zarámovaný obraz, na který bylo možno kdykoliv nakouknout a v duchu se jím znovu a znovu pokochat.
Díky fantastickému osvětlení nás panoráma náměstí, kostela a zámku nezklame ani dnes, po tolika letech. Dlužno dodat, že od té doby všechny památné fasády díky opravám ještě víc prokoukly a historické jádro Fulneku patří k tomu nejhezčímu, co je v tomto koutě naší vlasti k vidění.
Vemte si už to zvláštní náměstí, jehož tři strany jsou obklopeny starými měšťanskými domy (vesměs s empírovou fasádou) a Radnicí se starobylou vysokou věží!
Poslední čtvrtá strana je nezastavěná, zato je svah nad rynkem ozdoben honosnou barokní masou chrámu Nejsvětější Trojice (roku 1760 dílo Štěpána Thalherta), k němuž z náměstí stoupá stejně honosné schodiště. Vlevo od něj se na úpatí kopce krčí překrásný palác, zvaný Knurrův dům, sousedící s budovou Bratrského sboru. V ní se nachází Památník Učiteli národů – Janu Ámosi Komenskému, který prý tady ve Fulneku prožil nejkrásnější léta svého života.
No a ten vršek nad městem je korunován rozsáhlým zámeckým komplexem, dosud bohužel veřejnosti nepřístupným. Ve skutečnosti jsou to zámky dva. „Horní“ byl vystavěn na základech gotického hradu, měl renesanční podobu a po požáru v roce 1801 z něj zůstalo stát jen severní křídlo s vysokou věží. „Dolní“ zámek je protáhlý jako čínská zeď, vypadá tak trochu nedokončeně a byl vystavěn ve slohu barokním.
Ještě než se vydáme na prohlídku náměstí, zalovím v paměti, co jsem se dočetl o historii města a poučím manželku, že má dnes téměř šest tisícovek obyvatel (skoro jako můj rodný Brumov s Bylnicí), že bylo založeno za Lichtenberků už v roce 1293 a spolu s celým fulneckým panstvím patřilo k Opavskému knížectví. A že se v něm pak často střídali vlastnící a chvilku před koncem patnáctého století se jakýmisi podivnými čachry započítalo k Moravě, takže fulnecký výběžek ke zlosti jiných mocipánů drze vybíhal do Slezska!
Musím svůj výklad notně zestručnit, protože Jana rozčileně mává fotoaparátem, aby se užuž vrhla lovit záběry památného rynku.
Ano, je opravdu krásný. Aby byl ještě hezčí, tak si jej v dávné minulosti konšelé nechali od sochaře Stumera vyzdobit i nádherným barokním sloupem, sousoším sv.Jana Nepomuckého a kašnou zasvěcenou Janu Sarkanderovi. Ta se mi líbí snad nejvíc, ale nemám rád, když jsem při obdivování a focení památek rušen jakýmkoli kraválem. Tady je jeho původcem diskriminovaná menšina, procházející se za radostného halekání semo tamo náměstím (navíc ještě s kočárkem se řvoucím miminkem), díky absenci jiných domorodců se ale jeví většinou a diskriminováni si připadáme spíše my dva.
Po prohlídce hlučného rynku z něj zamíříme směrem k protějšímu návrší, dasažitelnému přes „kaňon“ se silnicí visutou lávkou. Trochu nás zarazí fronta paneláků hned za náměstím, přes jejichž obludné kulisy se směrem k hradozámku otevírá poněkud nezvyklý pohled. No, čemu se divit – za druhé světové války byla velká část městského centra srovnána se zemí, za nového režimu se stavilo, jak se stavilo... a můžeme být rádi, že se z památkového centra zachovalo aspoň to, co v něm nyní je.
Cestička ve svahu kopce nás přivede k ohradní zdi bývalého hřbitova a v něm nás čeká nejen barokní skvost – kruhová kaple sv.Rocha a Šebestiána, ale i několik soch v parčíkovém okolí a hlavně skvělý pohled na střed města a jeho zámeckou dominantu.
Jen o kousek dál míjíme půvabné secesní stavení – vilu Loretu, ve kterém se dnes nachází dětský domov, a pak přicházíme ke komplexu bývalého kapucínského kláštera. Jeho čelní stranu vyplňuje nádherný kostel sv.Josefa, jehož interiéry jsou v současnosti využívány ke kulturním a společenským akcím.
Naposledy se pokocháme výhledem na hradozámek a scházíme dolů k hlavní silnici, abychom ji o kus dál u supermarketu konečně bez ztráty na životech překonali a mnohem klidnější Masarykovou ulicí se vrátili na Komenského náměstí. Nyní nás čeká prohlídka stejnojmenného Památníku - ale co to? No, kruciš, dnes je jak na potvoru zavřeno!
A tak můžeme jen fotoaparáty prostrčit mříží a díky zoomu zachytit do jejich paměti pár obrázků stavení bývalé modlitebny Jednoty bratrské a špitálu. A také sochu J.A.Komenského, který zde býval v letech 1618 až 1623 správcem a než odešel do exilu, stačil ve Fulneku napsat několik význačných děl.
Poslední naší akcí se stává prohlídka chrámu Nejsvětější Trojice, k němuž vystoupáme po tom honosném schodišti. Interiéry jsou bohužel nepřístupné, ale aspoň je odsud seshora na střed města (a hlavně na náměstí) hezký výhled.
Poněvadž nám do odjezdu busu zbývá asi půl hodina, rozhodnu se, že ještě vyklušu nahoru k zámku a pokochám se pohledem na město z pohledu vysoko letícího ptáka. Jana pochopitelně není blázen a zůstane mne raději čekat dole.
Ach jo, nadarmo už sám Jan Ámos netvrdil, že VŠELIKÉ TO KVALTOVÁNÍ TOLIKO PRO HOVADA DOBRÉ JEST!
Jen co kopčiskem vyfuním k první zámecké bráně, střihnu pár obrázků a kouknu na mobil, vidím, že se nahoru do zámeckého parku a vyhlídce už dneska nedostanu, neboť autobus nepočká!
A tož se slovy „šak příště“, pádím z kopce zas dolů, ještě jednou poobdivují vysokou věž zvonice, stojící stranou chrámu (prý se jí kvůli tmavým taškám na střeše říkalo Černá věž) a o chvíli později se objevím před Janou, která už mne netrpělivě vyhlíží.
Nazpět do Nového Jičína, kde jsme ubytováni, se vracíme dálkařem. Průjezd přes Kunín a pohled na mihnuvší se zámek dá tip k dalšímu výletu, ale letos už to nebude.
Dnes jsme rádi, že od busového nádraží dopajdáme na hlavní novojičínský rynek. A protože nás zítra čeká již poslední výlet a odpoledne odjíždíme k domovu, stavíme se v jedné hospůdce na žejdlík piva a sklenku vína a na venkovní zahrádce relaxujeme pozorováním cvrkotu na jednom z nejhezčích moravských náměstí.