Procházka probouzející se přírodou.

Sobotní den 7.3.2015 se vyklubal do plné krásy. Slunce svítilo, jak jen v toto předjarní období mohlo, teplota byla též přijatelná, až to vytáhlo i drobné tvorečky v podobě pavouků, včel a jiných druhů hmyzu. Na svět se vyklubaly i sněženky, či podběl. Sedět tedy doma a koukat se na tu krásu zpoza okna nepřicházelo vůbec v úvahu, toto počasí doslova vybízelo k tomu, abych šel rozhýbat své přes zimu ztuhlé tělo do probouzející se přírody.

V Českém středohoří jsou stále vrchy, na kterých má noha nespočinula, i když je znám, vím, kde leží, ale…. Jedním z těch vrchů je Lhota (571 m.n.m.), kterou jsem se v tento sobotní den rozhodl navštívit. Nachází se západně od vrchu Ostrý u Milešova (553 m.n.m.). Jsou to dva vrchy, které jsou hned vedle sebe, respektive naproti sobě, dělí je akorát místní silnice a nové ovocné sady.

Hned po ránu jsem vyrazil a to přímou trasou na Ostrý, nechtělo se mi zacházet do Března, odkud vede oficiální turistická trasa, tak jsem to vzal tou nejkratší variantou- loukami a lesy. Po nějakém čase jsem dorazil na vrchol Ostrého, na němž se nachází zřícenina stejnojmenného hrádku. Na Ostrém už jsem byl několikrát, takže jsem se zde moc nezdržoval, návštěvu tohoto místa jsem považoval jako zahřívací výstup. Mým hlavním cílem byla protější již zmíněná Lhota. Po zápisu do knihy návštěv na Ostrém jsem tedy razil za novými objevy.

Dolů z Ostrého jsem to vzal svižným krokem, protože jsem měl obavy z toho, aby slunce nezakryla přicházející vysoká oblačnost, naštěstí to ale nakonec nebylo tak hrozné. Přešel jsem místní silničku a začal jsem se po levém okraji nového ovocného sadu šplhat ke Lhotě. To, co mě ale čekalo na jejím okraji, mně málem vyrazilo dech. Na okraji lesa jsem zahlédl něco bílého, říkám si, to bude asi nějaká stavba od myslivců, jenže po udělání pár kroků v před sem zůstal udiveně stát a chvíli mi trvalo, než mi vůbec pořádně došlo, co vidím, přede mnou totiž stál bílý daněk, neboli, jak se odborně nazývá, albín. Do této chvíle by mě vůbec nenapadlo, že něco takového vůbec někdy takto volně v přírodě potkám, jenže jak se ukázalo, potkal jsem a to mně udělalo opravdu velikou radost. Snažil jsem se toho bílého daňka v rámci možností vyfotit, výsledek není nic extra, ale není to zas tak špatné. Snažil jsem se přiblížit, co nejvíc to šlo, ovšem louka dělící mě a okraj lesa mi moc ,,manévrovacích“ možností nenaskytovala, takže, jak mě daňkové i s tím bílým členem jejich stáda uviděli, v momentě utekli, no a já jsem mohl dál pokračovat vzhůru na vrchol Lhoty.

Zvolil jsem výstup na tento kopec východní stranou, protože ta se ukázala jako nejschůdnější, ono totiž na vrchol Lhoty nevede žádná cesta. Při stoupání jsem dokonce narážel na zbytky sněhu. Když to shrnu, po opatrném výstupu jsem úspěšně dorazil na vrchol zkoumaného kopce. Rozhlížel jsem se, zda-li nespatřím nějaké výhledy do kraje. Naštěstí, i když omezeně jsem něco viděl, zejména jihovýchodním směrem, skrze stromy jsem na mě vykukoval Lovoš, Ovčín, Boreč, či Sutomský vrch, trochu byl vidět i protější Ostrý. Obavy, že bych nenarazil na žádné výhledy, se tedy naštěstí nepotvrdily.

Další etapou byl samotný průzkum vrcholu Lhoty, mým zvykem je, že když navštívím nějaký kopec, či horu, hledám vrcholový bot, ten jsem v tomto případě k mé radosti objevil. Dále jsem pokračoval stále západním směrem s domněním, že už budu klesat dolů, ale pořád nic, ukázalo se totiž, že Lhota je pěkně dlouhá na svém vrcholu. Ovšem vše má konec, též i vrchol tohoto kopce. Začal jsem klesat jižním směrem dolů s myšlenkou, že by se někde tady mělo nacházet takzvané kamenné moře, koukal jsem totiž před samotným výletem na leteckou mapu a něco takového jsem na ní viděl. Naštěstí i to se potvrdilo a k ,,moři“ jsem dorazil, ovšem v tomto bych si moc nezaplaval, to je ale stejně jedno, moje plavecké umění se rovná pověstné zednické třísce, takže bych to tak jako tak nezkoušel.

Délka tohoto kamenného moře mě fascinovala, jak je dlouhé, vám neřeknu, to si netroufnu tipnout. Naskýtají se odtud další krásné výhledy jižním směrem. Po pokochání se tímto místem a výhledy jsem pokračoval dolů. Myslel jsem, že dorazím do vsi Kocourov, ovšem jak se ukázalo, trefil jsem se o dva kilometry vedle do Medvědic, no co, neviděl jsem v tom vůbec žádný problém, tuto ,,procházku“ jsem stejně pojal jako volnější výlet tím mým rodným Českým středohořím.

Prohlédl jsem si vesnici i se zdejším kostelem uprostřed návsi. Jen taková malá informace, Medvědice i dva kilometry vzdálený Kocourov spadají už pod město Třebenice. Po prohlídce jsem razil dále do dva kilometry vzdáleného Kocourova, kam jsem původně chtěl dorazit. Cesta vede stále po silničce a červené turistické značce a po pravé ruce se naskýtají další krásné pohledy na jižní část Českého středohoří. V Kocourově jsem pobil jen chvíli, jedná se jen o malou vesničku, kde stojí za zhlédnutí kaplička a žlutě lemovaný domek vedle ní.

Více jsem toho už při tomto výletě neměl v plánu, takže jsem to opět přes Ostrý vzal domů do Velemína. Tak jako tak jsem se ale ještě znova zastavil na samotném vrcholu Ostrého, protože jsem chtěl pořídit lepší snímky krajiny východním směrem, po ránu mi totiž tyto záběry omezovalo slunce.

A zase něco málo na závěr, první vycházka do přírody roku 2015 se vydařila parádně, počasí přálo, pro mě ale stejně je velkým zážitkem ten bílý daněk, na to budu vzpomínat ještě hodně dlouho, to mi věřte.