Procházka Terezským údolím z Náměště na Hané do Laškova

Cestopisy

Připravit kratší odpolední výlet tak, aby člověk navštívil zajímavé místa a přitom nemusel jezdit daleko, není vůbec jednoduché. Přesto jsme jeden tip na pěknou procházku měli, ale téměř rok jsme hledali vhodný termín. A jak to někdy bývá, nakonec na projití Terezským údolím mezi Náměští na Hané a Laškovem došlo ze dne na den.

Tento výlet jsme si naplánovali dva dny předem na sobotu s tím, že celá rodina pojedeme autobusem do Laškova, projdeme Terezské údolí do Náměště na Hané a vlakem se vrátíme domů do Olomouce. Vše dopadlo tak, že jsme na výlet vyrazili jen ve dvou o den dříve, protože naše ratolesti s námi odmítli jít. A údolím jsme prošli opačným směrem, než jsme měli v úmyslu.

V pátek po poledni jsme tedy odešli na vlakovou zastávku v Hejčíně. Na tomto rozlehlém nádraží bez budovy, jsme pod přístřeškem otevřeného typu čekali, než se železný oř přiřítí. Stalo se tak s pouhým desetiminutovým zpožděním. Souprava Regionova před námi zastavila na jediné koleji zdejšího nádraží a my jsme se nechali pohltit zelenožlutou dvoučlennou housenkou. Naše velká skupina obsadila poslední volná místa ve vlaku, který se vzápětí dal do pohybu. Jeho bleskový rozjezd nám připomínal staré dobré nákladní vozy tatra, plně naložené pískem.

Okovaná barevná housenka se úspěšně vyplazila z Olomouce a přes několik obcí dorazila na nádraží do Náměště na Hané. Jako jediní jsme zde opustili její útroby a vzápětí také železniční zařízení. Za budovou, která by nutně potřebovala opravu jsme zkontrolovali rozcestník a po žluté značce jsme zamířili k zámku.

Prošli jsme okolo Božích muk a po chvilce jsme vstoupili do zámecké aleje. Namísto knížecích kočárů se zde proháněly vozy s naftovými, benzinovými a bůhvíjakými motory a jednomu z nich jsme museli uhnout na kraj dlážděné silnice. Stromy tvořící pěknou alej nás milosrdně chránily před slunečními paprsky, ale i tak byla teplota pro chůzi příjemná. Vpravo od nás se tyčila věž kostela sv. Kunhuty na Masarykově náměstí v centru obce, kam jsme ovšem neměli v úmyslu jít. A jako závistivý soused se nedaleko k nebi vypínal komín bývalé sladovny, marně se snažíce zakrýt stínem svého kostelního konkurenta.

Nechali jsme být oba velikány v jejich věčném soupeření a po pár minutách jsme došli na konec aleje. Před námi byl Horní zámek, který si nechal postavit hrabě Ferdinand Bonaventura z Harrachu v letech 1766 - 1769. Zatímco zámek má tvar čtvercový, park okolo něj tvoří kruh, který jsme částečně obkroužili i my. Kousek od nás jsme si všimli tabule prvního zastavení, kde jsou informace o délce a obsahu naučné stezky Terezským údolím. My jsme šli ale dál až jsme přišli k jedné ze zámeckých bran. A právě zde naproti vchodu do zámku u malého parkoviště stojí kaple Nejsvětější Trojice, jenž byla postavena v roce 1672 na místě staré hradní kaple. Chtěli jsme si ji alespoň zvenku prohlédnout, avšak byla zrovna oblečena do zelených síťovaných šatů, zpevněných železnými tyčemi. Zkrátka byla opravována a navíc nám ploty stavebníků znemožnily podívat se na nedalekou zříceninu středověkého hradu, který se nacházel na ostrohu nad pravým břehem potoka Šumice.

A protože jsme odolali lákadlům přilehlé zámecké hospůdky, která jako masožravá rostlina, lákající vůní a pěkným vzhledem, uvěznila šťastné hosty na své zahrádce, kráčeli jsme hned dál okolo zámeckého oplocení. Vykroužili jsme tak oblouk hodný zdatného krasobruslaře. Na jedné straně jsme míjeli zástavbu bývalých tkalcovských domků a na druhé jsme občas nahlédli přes plot na pěkně upravený zámecký park, až jsme u jedné ze čtyř bran zabočili Doprava. Stále jsme sledovali žlutou značku, která nás vedla jakýmsi pokračováním zámecké Lipové aleje.

Po několika desítkách metrů nás žlutá směrovka odklonila jako dopravní policista Dopravu dolů z prudkého kopce. Dle černých podlouhlých stop po pneumatikách zde mají auta co dělat, aby na asfaltu udrželi svá kola v točivém nikoli klouzavém pohybu vpřed. Naše obuv zde žádné čáry nezanechala, zřejmě jsme tedy měli ty správné boty pro naši procházku. V dolní části kopce jsme nalevo od nás uviděli amfiteátr a velké pódium, kryté polokruhovou střechou. V trávě před pódiem zarůstaly držáky laviček, na kterých před několika lety sedávali diváci a s nadšením poslouchali hudební výkony svých idolů. Konala se zde totiž slavná Zahrada, největší folk a country hudební festival v České Republice. Opuštěný areál nám však spíše připomínal pietní místo s náhrobky, pod kterými jsou pochovány lidové písně.

Naše žlutě značená značka však pokračovala dál a brzy jsme sestoupili do údolí říčky Šumice, která nás odtud provázela téměř po celý zbytek cesty. Nalevo od nás překvapilo velké prostranství, které zde vzniklo díky odtěžení části kopce. Kdysi se zde totiž dolovala břidlice, ale kamenolom byl už dávno opuštěný. Všimli jsme si, že příroda si prostřednictvím malých stromků a travin bere zpět to, co jí člověk kdysi vzal a milostivě rostlinstvem zakrývá obnažené stěny lomu.

Déle jsme se zde nezdržovali a přes mostek přešli na druhou stranu Šumice, která pod námi nabrala slušnou rychlost v úzkém korytu. Obutí jsme pokládali na asfaltový povrch silničky a přitom jsme napravo míjeli zahradní domky s jejich obyvateli. Někteří z nich seděli u odpolední kávy a četli noviny, jiní ještě pracovali na záhoncích nebo na úpravě zahrádek. Pestrobarevné květiny nebo obalené keře prozrazovaly, že svou péči floře věnovali již několik týdnů předtím. Jiné domečky ale ještě na své zahradníky čekali, i když páteční odpoledne bylo v plném proudu, stejně jako na druhé straně tekoucí říčka Šumice.

Brzy jsme narazili na druhé zastavení naučné stezky Terezským údolím, kde jsme se na tabuli dozvěděli informace o historie Náměště na Hané, která vznikla kolem roku 1141. Dočetli jsme se, že tehdy patřila k majetku olomouckého biskupa a roku 1319 byla povýšena na městečko s právem týdenního trhu. Přečetli jsme si také, že koncem 16. století byla Náměšť spojena s dnešní částí Biskupství, pojmenovanou podle původního biskupského statku.

Když jsme si tabuli přečetli, pokračovali jsme po asfaltce ke koupališti, které v této roční době zelo prázdnotou. Bazén byl bez vody, dno špinavé, stejně jako modré kostky na kraji nádrže, jen převlékací kabinky vzadu vypadaly jako připravené na návštěvníky, toužící po chladivé vodě v letním parnu. U plotu obíhající koupaliště stál zbytek kdysi mohutného stromu, asi jeden metr vysoký kmen. Při pohlednu na něj jsme si s troškou fantazie nahoře představili vysoký klobouk, zakrývající čelo až k očím, které smutně hleděly na zem pod hustým obočím. Jeho nos vypadal jako velká bambule a ústa se ztrácely v trávě. Možná jsme se setkali se skřítkem, jakýmsi strážníkem místního koupaliště, nebo jsme si třeba jen přáli, aby tomu tak bylo. Na rozcestníku jsme ještě zjistili, že nádraží v Náměšti je vzdálené dva kilometry, které jsme již úspěšně zdolali. Druhá tabulka o něco níže hlásala, že na autobus do Laškova musíme ujít ještě necelých pět kilometrů. Na nic jsme nečekali a začali z nich ukrajovat první metry.

Za koupalištěm se asfaltová silnice změnila ve zpevněnou cestu bez okolní zástavby. Napravo od nás se zvedal svah porostlým stromy a na levé straně tekla mírnější rychlostí Šumice. Vodní tok nás provázel po mnoho dalších kilometrů jako správný průvodce, občas se od nás vzdálil, jindy zase atakoval okraje cesty nebo se alespoň během dešťů rozlil po loukách či lesních mýtinách, čímž se Šumice vlastně stala jakýmsi komářím farmářem. A právě pár desítek metrů za koupalištěm se říčka od cesty odklonila na několik metrů a vytvořila tak prostor, který obsadilo vodomilné rostlinstvo, jenž v tomto pásu vypadalo jako zelený koberec. Stromy rostoucí v tomto koberci připomínaly zapíchnuté jehličky a ty popadané zase ležely jako pohozené hračky v dětském pokoji. Na okraji koberce se vinula cestička k říčce a tak jsme neodolali a šli se podívat, jak zde Šumice vypadá. Vodní tok v tomto místě zatáčel do mírného oblouku a jeho voda sebou přinesla zbytek kmene i s kořeny, který však zde kdysi zapomněla. Připlouvající další větve se na kořenu zachytily jako zvíře drápem, když šplhá na strom. Navíc vzniklé situace využila tráva, která této přírodní kompozici nasadila zelený klobouk a také mech, který postupně v budoucnu zakryje celý kmen a oblékne jej tak do zelených časů.

Po chvilce jsme se vrátili na cestu a pokračovali v našem putování. Na okraji onoho zeleného koberce jsme uviděli jakýsi kaz, poškozené vlákno. Byl to náhon se stavidlem, zřejmě již dlouho nesloužící svému účelu. Pravděpodobně se tudy voda přiváděla ke koupališti pro dychtivé plavce a rekreanty. Náhon byl nahrazen trubkou a voda zmizela nejen z povrchu země, ale také z náhonu a také toto drobné lidské dílo si příroda postupně bere zpět.

Po zpevněné cestě jsme přišli na křižovatku, na níž jsme opustili žlutou značku, která uhýbala Doprava a poutníky putující lesem bez civilizace dovede po sedmi kilometrech do obce Krakovec. My jsme však mířili do sousedního Laškova a tak jsme se napojili na značku naučné stezky. O pár metrů dál mezi stromy prosvítaly stěny Beňovské skály, čnící jako věž na druhé straně Šumice. O chvilku později jsme se na další tabuli naučné stezky dočetli, že se ke skále váže pověst o mladém myslivci sloužící u hraběte na zámku. Ten na ní často sedával a zpíval a jednoho dne ho tam našli mrtvého s prostřelenou hlavou a oblečeného do mnišské kutny.

Poté co jsme spatřili skálu jsme využili další cestičky k Šumici. Když jsme k ní přišli, naskytl se nám podobný obrázek jako o pár minut předtím. Jen koryto bylo o něco širší a naplaveniny uprostřed vypadaly jako ostrůvek, který chránily kameny jako hradební zdi. Dlouho jsme se zde nezdrželi, vrátili jsme se na cestu a brzy jsme přišli ke třetímu zastavení naučné stezky.

Na tabuli jsme si přečetli, že pokud bychom údolím kráčeli v noci, možná by nám na cestu svítil Fajermon, tajemná ohnivá postava na koni. Dozvěděli jsme se také, že údolí je pojmenováno po nešťastné dívce Terezce, jenž byla neprávem vězněna v panském Dolním zámku v Náměšti. Ten stával na místě dnešní sladovny, co má ten vysoký komín, soupeřící s kostelní věží. Nejvíce nás však zaujala pověst o mladém čeledínu Šmardovi, který sloužil v Růžovém mlýně. Tento mlýn stál přímo před námi na druhé straně Šumice. Než jsme se k němu vydali, dočetli jsme se, že mlýn přepadli jednoho dne loupežníci zrovna tehdy, když jej hlídal silák Šmarda. Loupežníci mlýn obklíčili, ale čeledín si věděl rady. Vylezl ven po mlýnském kole a přepadl jednoho loupežníka. Sebral mu pušku a udeřil jej tak silně, až ulomil pažbu. Ostatní se siláka lekli a utekli. Na závěr hororového příběhu přišlo zajímavé rozuzlení, protože když se po čase našla ve strouze pažba od flinty, bylo na ní vyryto jméno jednoho hostinského z okolí.

Když jsme dočetli zajímavé pověsti, vydali jsme se po upraveném chodníčku k dřevěné lávce přes Šumici, která zde tekla mírným proudem. Deset metrů od nás byl brod pro auta či dříve pro povozy, jezdící do mlýna. U brodu jsme si prohlédli ohradu s poníky a regulérně velkým koněm. Dle vytěženého dřeva je majitel zřejmě využívá k práci v lese, čemuž jsme se nedivili, protože u mlýna stávala pila a byla zde i hájovna. Pak jsme přišli blíže k budovám samotného mlýna po pěkně upravené cestě. Všimli jsme si, že dům je postaven většinou z cihel, které sem tam doplňoval kámen. Fasáda byla omítnutá na bílo a v kombinaci s červenou střechou a tmavým ostěním u oken a dveří, vypadala opravdu nádherně a romanticky. Na jedné čelní straně jsme viděli u zdi jakýsi žlab, možná pozůstatek mlýnského náhonu, který dnes slouží jako odtok dešťové vody ze střechy. Na druhé straně mlýna pak na nároží byly otevřené dveře na dvorek, které přiléhaly k druhé budově, stejně na bílo natřené. Možná tento druhý dům sloužil jako pila, protože byl o něco nižší než první budova mlýna. Blíže jsme se však nepodívali, protože zaštěkal pes, ke kterému se přidal druhý. A podle hlasu to nebyli žádní ratlíci, takže jsme nečekali než se objeví ve dveřích dvorku a pomalu jsme rychlým krokem přeběhli lávku, až se pod námi rozhoupala jako loď na moři. Teprve na cestě jsme se opět cítili bezpečně a vydali za dalšími zajímavostmi v Terezském údolí.

Kousek Za mlýnem nám Šumice opět poskytla krásné scenérie. Její rozlité vody spolu s tou dešťovou zalily okraj louky a část lesa. Ležely zde polámané větve a rostly bílé květy, doplněné zeleným rostlinstvem, vyrůstajícím přímo z vody. Nade vším se vypínaly Vysoké stromy, přičemž některé z nich neunesly tíhu věků či vlastní váhu a spadly na zem, čehož opět využil mech a kmen pokryl zeleným koberečkem.

Naši cestu stromy kryly i nadále, ale vlevo od nás najednou jakoby ustoupily, otevřela se před vedle nás obrovská podlouhlá louka, rovná jako zelená travnatá plotna plná květů různých barev. Šumice se od nás vzdálila nejdál z celého údolí a dala tak prostor louce k tomu, aby na své ploše hostila všelijaké teplomilné rostlinstvo, zatímco u vody zase kralovala vlhkomilná flora.

Netrvalo dlouho a přišli jsme k pěkně upravené studánce s posezením a zastavením naučné stezky číslo čtyři. Na tabuli jsme si přečetli, že mokřady, které jsme po cestě zatím viděli vytváří především říčka Šumice, i když z okolních svahů vytéká spousta pramenů. Dále jsme se dozvěděli, že v mokřadech hojně roste olše lepkavá a v jejím podrostu se vyskytují vlhkomilné rostliny jako potočník vzpřímený nebo řeřišnice hořká. Jeden z pramenů jsme měli před sebou a využili jsme jej k opláchnutí rukou. Pak jsme se lehce občerstvili, ale posezení jsme nevyužili. Nad pramenem jsme si všimli hrnečků a strašidýlek, kteří posedávali pod stříškou. Po pár minutách odpočinku jsme se vydali dál.

Stále jsme byli v podstatě na začátku louky, která celkem měřila asi kilometr a postupně se zužovala. Když jsme postupně údolím procházeli, uvědomili jsme si, že má tvar jako housenka. Široké údolí se nejednou zakroutilo nebo zúžilo a my jsme pak vždy vstoupili do jeho dalšího článku, které od sebe často předělovaly stromy. Na jedné straně jsme měli tedy louku v nejširším místě Terezského údolí, na druhé vybíhal svah do lesa, kde rostly ostrůvky pomněnek a v létě bychom zde určitě mohli trhat borůvky nebo maliny.

Za další zátočinou jsme dorazili k pátému zastavení a opět zde nechybělo posezení, poslední na naší trase. Tabule nás informovala právě o loukách v Terezském údolí, na kterých časně zjara roste ladoňka rakouské. Napadlo nás, že louky musí někdo kosit, jinak by již dávnou zarostly náletovými křovinami. Tato domněnka se nám potvrdila, neboť jsme si přečetli, že nejhezčí jsou louky před první senosečí, kdy kvetou Vysoké trávy ovsík vyvýšený a psárka luční, doplněné o tisíce kopretin, zvonků, kohoutků a dalších ozdobných druhů rostlin. Zjistili jsme, že ve stejnou dobu kvete i statná orchidej prstnatec pleťový a kosatec sibiřský. V létě luční porosty bychom zde viděli kvést bukvici lékařskou nebo svízel severní a na podzim ocún jesenní s růžovými květy. Okolo nás poletovaly babočky, okáči a několik druhů modrásků a ohniváčků.

Všechno jednou končí a tak i louka byla nemilosrdně uzavřena údolím a navíc ještě přehrazena stometrovým lesíkem. Zatímco ještě před chvílí jsme šli nejširším místem v údolí, najednou jsme se ocitli v jeho nejužší části. Aniž bychom to věděli, ve svahu nad námi se v lese nacházel malý rybník, přičemž Šumice tekla na druhé straně za hradbou stromů. Později jsme při pohledu na mapu zjistili, že rybník napájí náhon a než voda do něj vteče, urazí údolím cestu o délce 1,8 km. Zřejmě zde kdysi stával mlýn, jiný důvod pro výstavbu náhonu nás nenapadl. O mlýně jsme se však nedozvěděli vůbec nic. Překročil jsme mostek přes náhon, který o kousek dál ústil zpět do říčky Šumice a šli dál.

Zatímco mlýn už asi dlouho nikdo neviděl, obydlí nějakého bezdomovce, který si ve svahu vybudoval bunkr i s přístřeškem, musí vidět každý, kdo jde okolo. Raději jsme přidali do kroku a vyhnuli se nejen setkání s obyvatelem zemljanky, ale i srážky s traktorem, jehož řidič psal na svém telefonu za jízdy SMS. Pak jsme již prošli lesíkem a zblízka si prohlédli Šumici, která se rozhodla předvést své tentokrát kamenité korytu všem okolojdoucím. O kousek dál jsme narazili na šesté zastavení naučné stezky, ze které jsme se dozvěděli informace právě o zmíněném vodním toku.
Přečetli jsme si, že říčka Šumice pramení poblíž obce Luká, v horním úseku protéká zvlněnou zemědělskou krajinou, v okolí Krakovce se tok poprvé zařezává hluboko do šedočerných prvohorních břidlic, u Laškova se krajina kolem Šumice nakrátko otevírá, aby říčka záhy vstoupila do údolí Terezského. Dále jsme se dočetli, že v Náměšti na Hané definitivně opouští vrchovinu a protéká otevřenou krajinou Prostějovské pahorkatiny a pod Těšeticemi se stéká s Blatou, přičemž délka toku od pramene k ústí dosahuje 23 km.

Za šestým zastavením úzké místo v údolí vystřídal další článek pomyslné housenky a my jsme vstoupili do jeho další rozšířené části. Kráčeli jsme opět po louce, ovšem ne již tak široké, navíc poseté tu a tam stromy. Napravo do svahu zaříznutý mlýnský náhon naši cestu kopíroval až k osmému zastavení, kde svůj tok začínal oddělením se od Šumice. Nejdříve nás však čekalo sedmé zastavení a po cestě jsme si všimli zajímavé kupy dřeva. Nařezaná polínka, čili mrtvé dřevo zde bylo na louce evidentně uloženo již několik let. Namísto mechu či hub z něj však vyrůstaly nové zelené větévky, čemuž jsme se velmi podivili.

V této části se Terezské údolí kroutilo jako had v několika zátočinách. Louka se opět zúžila a ihned poté rozšířila. Vzápětí jsme narazili na sedmé zastavení naučné stezky. Ve svahu nad námi za neprostupnou hradbou stromů, se nacházelo místo zvané U zabitého. Cesta k němu vede úplně z jiné strany a z Terezského údolí se sem dostane pouze koza turistyczna čili kamzík, normální turista nikoli. Podle pověsti zde byl pod Vysokým dubem zabit sedlák, který jel do lesa pro dříví v neděli, přestože jej sousedi varovali, že v tento den se nepracuje. A zřejmě to byl pánbůh, kdo jej krutě potrestal, protože se přihnala bouře a nebohého sedláka zabil blesk. Tuto pověst jsme si přečetli již na tabuli třetího zastavení u Růžového mlýna, zatímco před nám byla cedule sedmého zastavení. Ta nám poskytla informace o tom, že lesy v Terezském údolí byly lesnickým hospodařením značně pozměněny a bohatství jejich rostlinných a živočišných obyvatel ochuzeno. Přesto zde zůstalo několik porostů s téměř přirozeným druhovým složením a s výskytem řady vzácných druhů. Dozvěděli jsme se, že se zde nacházejí dvě nejvýznamnější lokality , které se jmenují "Rmíz" a "Palazourek" a ve kterých roste několik vzácných druhů flory, například jeřáb břek a keře brslen bradavičnatý či skalník celokrajný.

Po přečtení informační tabule jsme šli dál po úzké louce, která byla poměrně podmáčená. Dokonce nám přes cestu tekl malý potůček, který jsme museli přeskočit. Voda tekla travinami okolo cesty a v této části údolí jsme často míjeli louže, zatímco jinde bylo sucho. Údolí se opět významně sevřelo, Šumice se hodně přiblížila a tak jsme kráčeli úzkým koridorem mezi stromy. Povrch stezky již dávno nebyl zpevněný, ale jednalo se o klasickou polní cestu.

Před další zátočinou jsme našli ceduli osmého zastavení naučné stezky. Ještě než jsme si ji přečetli, všimli jsme si, že zde odbočuje cesta do lesa. Později jsme si uvědomili, že kdybychom se po ní vydali, došli bychom na bývalé opevněné hradiště. Místo toho jsme se podívali na tabuli a dočetli se, že se v oblasti Terezského údolí kdysi rozkládaly souvislé lesy, které člověk začal mýtit a jejich rozloha se zmenšovala na úkor pastvin, polí, luk a sídel, takže původní ráz zdejší přírody pozvolna zanikl.

Po chvilce strávené u osmého zastavení jsme se vydali dál a za další zátočinou nás čekalo pod stromy ukryté deváté zastavení, věnované již zmíněnému hradišti, které se nacházelo vysoko na kopci nad námi. Z tabule jsme se dozvěděli, že bylo vybudováno na skalnatém ostrohu Rmíz v dávných dobách eneolitu. Přečetli jsme si také, že se jednalo o sídliště lidí kultury nálevkovitých pohárů opevněné třemi valy. Z první poloviny 1. tisíciletí př. n. l., jsou zde k vidění zbytky čtvrté linie opevnění a byla zde nalezena keramika, zdobená geometrickými ornamenty po kultuře lidí popelnicových polí.

Po polní cestě jsme kráčeli i nadále, ale o pár desítek metrů dál se nám do cesty postavila hradba Vysokých stromů. Cesta vbíhala mezi dřevěné strážce, kteří tu pěkných pár desetiletí hlídají vstup i výstup z Terezského údolí. Podařilo se nám mezi nimi úspěšně projít a za sebou jsme tak nechali krásnou přírodu, klidná místa a kouzelné zátiší. Napravo i nalevo jsme již spatřili obdělávané pole, neklamné známky toho, že se blížíme k civilizaci.

I když jsme opustili divokou krajinu a přiblížili se místům patřící již člověku, vyplatilo se nám dávat pozor. Zejména na to, kam jsme pokládali svou Turistickou obuv. Nechybělo mnoho, aby něžnější polovina naší výpravy šlápla na hada. No, spíše na beznohou ještěrku, nicméně se jednalo hned o dva slepýše, plazící se přímo na polní cestě. Když jsme se vzpamatovali z leknutí, sklonili jsme se blíže k plazům a pozorovali je v činnosti. Jeden slepýš byl menší než ten druhý a překvapivě právě David se snažil spolknout Goliáše. Uběhlo pár minut a situace se nijak nezměnila. Nechali jsme tedy ještěrky svému osudu a šli dál.

Říčka Šumice se jako již poněkolikáté přiblížila přímo k naší cestě, ale zároveň jsme si všimli jiného, menšího toku, který lemovaly stromy až k jakémusi stavení. O kousek dál jsme dorazili na odbočku, která vedla právě k onomu domku. My jsme ale stoupali po naší naučné stezce do mírného kopce a po pravé straně se nám otevřel pohled na široké lány polí. Byla to pro nás velká změna po těch kilometrech, strávených v Terezském údolí.

Když jsme stanuli na vrcholu stoupání, dole nalevo pod námi jsme uviděli střechu již zmíněného stavení. A protože jsme věděli, že se jedná o budovu bývalého Dolního mlýna u Laškova, vydali jsme se k němu po sotva znatelné cestičce na poli. Ta nás dovedla k domu, na kterém jsme našli zbytky černého nápisu. Přečetli jsme ale pouze zbytek slova lýn, což nám ale stačilo k poznání, že se opravdu jedná o vodní mlýn. Napravo od nás jsme slyšeli charakteristický zvuk padající vody. Vstoupili jsme do jakési prohlubně, která na jedné straně byla ohraničena kamennou hradbou a šli za zvukem. Vylezli jsme na zídku, která nám připomínala stavidlo a dole pod námi jsme uviděli asi dvoumetrový vodopád. Životodárná tekutina padala do koryta a tekla bez užitku dál, ale zbytky kovového soukolí, jehož hřídel trčela z dřevěné stodoly, svědčily o tom, že v dřívějších dobách voda poháněla nějaké stroje. Mlýn to však nebyl, k tomu jsme se vrátili a potkali zde jeho podivného obyvatele. Byl to syn mlynáře Huberta Sloupského, kterému mlýn patřil již roku 1930. V době naší návštěvy byl již po smrti a jeho syn v nás svým vzhledem vůbec nebudil důvěru, dokonce z něj šel trochu strach. Když jsme poněkolikáté řekli dobrý den, ledy nedůvěry se prolomily a mlynářův syn nám ochotně vyprávěl co kde bylo. Historii mlýna si už nepamatoval, ale i tak nám sdělil, že ta prohlubeň byl rybník, z něhož přes dvorek tekla voda náhonem do zadní části budovy, kde byla mlýnice. Dozvěděli jsme se, že v roce 1930 měl mlýn dvě kola na vrchní vodu o výkonu 13 koní. V přední části se bydlelo, uprostřed byla zřejmě kuchyně. Voda opodál padající kdysi roztáčela pilu a katr, který byl v již zmíněné stodole. Mlýnský náhon prý bral vodu z rybníku nad návsí u zámku v Laškově a také z pramene v lese nedaleko říčky Šumice. Za cestou, kde jsme viděli pole, byly prý před rokem 1948 zahrady a sady. On sám si už mletí nepamatoval, z čehož jsme usoudili, že tak jako jiné mlýny ukončil svou činnost s kolektivizací zemědělství v padesátých letech 20.století. Věděl ale, že za války se mlít nesmělo a k dobru přidal historku, jak se roku 1945 v Laškově střílelo na německé vojáky. Někteří z nich snad byli zastřeleni, takže se dala čekat odplata němců. Trestné komando prý do Laškova přijelo a vesnice měla být podobně jako Javoříčko vypálena. Naštěstí k tomu nedošlo, snad hrozbu pomohl odvrátit i nějaký německý obyvatel.

To bylo vše, co jsme se od našeho průvodce dozvěděli. Když se řeč stočila na současnou i nedávnou politickou situaci, chtěli jsme odejít. Po drahné chvíli se nám podařilo s bodrým synem mlynáře rozloučit a pak jsme rychle zamířili do Laškova. Polní cestu nahradila asfaltová silnice, vzápětí jsme minuli značku Laškov a po kraji cesty jsme kráčeli obcí. Na pravé straně jsme uviděli desáté zastavení a tak jsme se k němu vydali. Na tabuli jsme si přečetli, že nejstarší písemná zmínka o Laškově pochází z roku 1349 a jeho prvním vlastníkem byl rod z Opatovic. Nepřekvapilo nás, že následně panství vystřídalo několik majitelů. Vedle zastavení jsme si prohlédli mohutný dřevěný kříž s Kristem a šli jsme dál.

Po silnici jsme mezi domy po chvilce přišli na náves. Na autobusové zastávce jsme si ověřili, v kolik hodin nám jede bus do Olomouce. Zjistili jsme, že máme ještě čtyřicet minut čas a tak jsme si šli prohlédnout další zajímavosti Laškova. Na návsi jsme se chvíli zastavili v kruhovém altánku, v jehož středu jsme si opláchli ruce díky vodě, tekoucí z pítka. Opodál jsme spatřili pár obrovských medvědů, kteří nám však nemohli ublížit, protože byli dřevění. Navíc nám méďové nevěnovali pozornost, protože buď spolu tančili nebo se přetahovali o rybu.

Pak jsme se vydali k nedalekému zámku, před nímž jsme narazili na první zastavení naučné stezky. Panel se nacházel na břehu rybníka a my jsme byli rádi, že dva vodníci zrovna stáli na druhém břehu. Vůbec jsme se zde nezdrželi a šli k zámku, okolo kterého panoval čilý ruch. Nebylo zde však žádné panstvo nebo pobíhající služebnictvo. Jen dva lidé středního věku se psem si zde vyměňovali informace, tedy ten pes jen seděl a mluvili ti dva. Několik dalších lidí vcházelo na nádvoří zejména kvůli tomu, že se uvnitř zámku nacházela pošta. Na nádvoří jsme se vydali i my a prohlédli jsme si zde pamětní desku na významnou událost z roku 1887, kdy zde přenocoval sám rakousko-uherský císař František Josef I. se svou družinou. Ještě jsme se dozvěděli, že zámek byl do barokní podoby přestavěn za panství preláta Ambrože Engelmanna roku 1693 a pak jsme se krátce prošli zámeckým parkem, kde jsme viděli zajímavé dřeviny liliovník tulipánokvětý a dřezovec trojtrnný.

Budovu zámku jsme obešli kolem dokola a okolo pomníku vojáků, kteří padli v obou světových válkách, jsme se úzkou uličkou vydali ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který nechal ze svých peněz a ze sbírek v roce 1612 vystavět Bohuš starší Kokorský z Kokor. Opět jsme jej obešli a prohlédli si jej. Na budově kostela nás nejvíce zaujala soška Panny Marie s děťátkem ve výklenku boční kaple.

Od kostela jsme se vydali zpět na autobusovou zastávku na návsi. Měli jsme v nohách necelých osm kilometrů a tak jsme netrpělivě vyhlíželi nás dopravní prostředek. Po deseti minutách čekání autobus přijel a za dalších 45 minut nás dovezl do Olomouce. Zde jsme u hřbitova v Neředíně vystoupili a pěšky vyrazili okolo Globusu do Hejčína. V hospodě u Kapličky jsme si dali jedno orosené pivo a pak jsme již šli domů.

Procházka Terezským údolím byla opravdu nádherná, plná zajímavostí a nenáročná, takže ji mohu opravdu doporučit každému. Z vlakového nádraží v Náměšti na Hané do Laškova jsme urazili pěšky 7,2 km. Dalších 2,7 km jsme ušli v Olomouci z Neředína do Hejčína a už se těšíme na další putování po české krajině.

Poslední aktualizace: 20.5.2015

Procházka Terezským údolím z Náměště na Hané do Laškova na mapě