Čechy pod Kosířem – největší smuteční kočár světa (muzeum kočárů)

Na svátek sv. Václava v loňském roce proběhla v Čechách pod Kosířem velká sláva. Místní „svatý“ Václav, tedy majitel Muzea kočárů Václav Obr totiž v předstihu slavnostně otevřel nový depozitář muzea a odhalil veřejnosti největší smuteční – nebo chcete-li pohřební - kočár světa. Jedná se o skutečný skvost; mistrovské dílo pocházející z dílny plzeňského stavitele kočárů – kupodivu také Václava – Brožíka, který dodával kočáry na královské dvory i perskému šáhovi. Václav Obr tak opět dokázal, že je nejen zručným řemeslníkem a úspěšným podnikatelem, ale i velkým „hercem“, který dokáže prostý lid nadchnout působivým divadlem. Ale jak sám říká, tímto způsobem se pokouší lidem „zvěstovat poselství o víře, naději a lásce, stejně jako úctu k myšlenkám i dílu našich předků“.

Za otevřením depozitáře Muzea historických kočárů s monumentálním smutečním kočárem stojí velká skupina řemeslníků z nejrůznějších koutů republiky, z nichž někteří při práci na kočáru v muzeu i přespávali. Vždyť jen kozlík se údajně skládá z neuvěřitelných 1200 částí. Obrova skupina kočár opravovala podle jediné fotky, kterou měla k dispozici. Kočár je výjimečný nejen svou velikosí, ale i tím, že byl elektrifikován. Na přibližně 110 let starý kočár (byl vyroben na přelomu 19. a 20. století, ale je možné, že pochází již z roku 1890) musely být rovněž nově vyrobeny mnohé chybějící díly, např. hlavní řezby, sedlo pro kočího a Lucerny. Dvou a půl leté restaurování kočáru vyšlo celkem na dva miliony korun, přičemž historická hodnota kočáru je nevyčíslitelná.

Skutečně gigantický kočár je dlouhý šest a půl metru a vysoký tři a půl metru. Se soškami andělů na střeše dosahuje kočár dokonce výšky přes čtyři metry. Výrobce kočáru – tedy firma „Václav Brožk a syn“ z Plzně - znám je, ale pro koho byl vyroben ani kdo – a jestli - s ním tehdy vyjel na svou poslední cestu, se doposud neví. Je však docela možné, že tento kočáru vezl v roce 1917 ostatky významného purkmistra města Plzně JUDr. Václava (zase !) Petáka a o dva roky později ostatky Františka Nohy a Stanka Vodičky, popravených organizátorů tzv. rumburské vzpoury. V této souvislosti se mluví i o českém spisovateli – a „básníkovi Šumavy“ - Karlu Klostermannovi. Dvou až třítunový kolos byl objeven – na základě upozornění jednoho z návštěvníků muzea – stojící v Restauraci v Napajedlech. Václav Obr tam zajel a zjistil, že se dívá na kočár, po kterém velmi toužil od té doby, co ho – rok a půl předtím – viděl na fotografii. Unikátní pohřební kočár získal v březnu roku 2010, po ročním dohadování s italskou firmou, která ho vlastnila a o jeho údržbu neměla zájem. Při koupi kočáru nakonec vášnivému sběrateli pomohla veřejná sbírka a příspěvek Olomouckého kraje.

Největší kočár proslulé plzeňské firmy Brožík a syn zdobí prvky z období, kdy do Plzně vstoupila secese. Krásný plzeňský znak, zdobící boční strany kočáru, naznačuje, že kočár byl od počátku určen tomuto městu. Je přitom zajímavé, že ani v Národním památkovém ústavu v Plzni nemají o historii tohoto kočáru žádné informace. Ale na druhé straně – jak je všeobecně známo – tajemství přitahuje. Ví se jen to, že kočár koupila na přelomu tisíciletí italská firma, která jej částečně opravila a odvezla - za účelem prodeje - do Verony. Nikdo však o něj neprojevil zájem. Dnes je „Václavský“ pohřební kočár je umístěn – jak již bylo uvedeno – do prostor nového depozitáře, jehož konstrukci tvoří ručně tesané trámy. Stěny jsou vyzděny ze starých cihel a železné prvky jsou ručně kované.

Zcela na závěr pár slov o Výclavu Brožíkovi, který kočár vyrobil. Ten v Plzni již v roce 1882 otevřel „První parostrojní továrnu kočárů v Čechách". Jeho syn se pak učil stavět kočáry v předních výrobnách své doby, například ve Vídni, Drážďanech, Berlínu a Paříži. O spolehlivé a dobře řiditelné výrobky firmy Brožík a syn byl vždy velký zájem a tak během pražské Zemské jubilejní výstavy propůjčil roku 1891 firmě císař František Josef I. titul ´dvorního dodavatele kočárů´. Firma pak začala vedle kočárů vyrábět také saně nebo omnibusy a – mimo jiné - vytvářela i karosérie prvních plzeňských tramvají. Před I. světovou válkou přidala do výrobního programu i automobilové karosérie. Úspěšná firma zanikla – jako mnoho jiných – díky komunistickému puči v roce 1948, tedy v důsledku následného znárodnění.