Provence 2016 / 4 aneb přes Manosque a Moustiers Sainte Marie do kaňonu řeky Verdon

Snídaně je tentokrát čistě sladkou záležitostí, což vysloveně potěší snad jen Jirku. Přesto ještě nějaké marmelády zakoupíme, rozloučíme se s Merindolem, příjemnými hostiteli i některými domácími mazlíčky a vydáme se znovu přes most k Mallemortu. Jedná se o klidné šestitisícové městečko v departementu Bouches du Rhone a regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur, ležící na – nebo lépe řečeno nad – řece Durance. Během krátké procházky zajdeme k místnímu kostelu i zbytkům hradu, od kterého je pěkný výhled na - severně od něj se tyčící - pohoří Luberon, které dnes opustíme. Je čtvrtek 26.5.2016 a před námi přejezd k nádhernému dílu Matky Přírody, tedy hlubokému kaňonu řeky Verdon. Než k němu dojedeme, čeká nás ještě pár dalších krátkých zastávek.

Tou první je klášter Silvacane. Než k němu dojedeme, chvíli bloudíme kvůli dost nepochopitelně značené objížďce. Nakonec do něj ale ani nejdeme, i když je i sem vstup možný bez průvodce. Spokojíme se s procházkou ke klášteru a návštěvou vstupní prostory s prodejnou. V podstatě lze konstatovat, že se jedná o areál velmi podobný tomu v Thoronetu. Románský, cisterciácký a za stejné peníze. Podle moudrých hlav možná zdobnější, ale tím také slohově méně čistý. Poblíž kláštera se nachází městečko Roque d´Antheron (5.500 obyvatel), ale ani to není na programu dne.

Skutečnou zastávkou se vším všudy se tak stává až dvaadvacetitisícové historické město Manosque, které je ve finále ještě hezčí než jsem původně očekával. Jen nabídka těch základních památek je poměrně hodně lákavá. Jedná se zejména o jeden kostel románský (Notre Dame de Romigier), jeden románsko-gotický (Saint Sauveur), konvent, městskou bránu Porte de la Saunerie ze 14. století nebo renesanční Radnici. V těsné blízkosti města jsme pak navíc přejížděli přes visutý most, pocházející z roku 1939. Bonusem je příjemná duchovní hudba v kostele a spousta dalších menších památek, často krásných i zajímavých současně.

Následuje etapa cesty, která vede kolem prvních lánů levandule, pro Provence tolik charakteristických. Představivost dokáže mnohé, ale je teprve konec května, takže modrofialová barva není ještě ani naznačena. Marně přátele utěšuji tím, že trs lehce kvetoucí levandule viděli na benzince v Mikulově i v našem posledním nocležišti. Dalším naším cílem ale není slavné rostlinstvo, ale středověká vesnice Moustiers Sainte Marie, ve které pod vápencovými štíty trvale přežívá nějakých 800 duší. Počet dorazivších turistů je každý den mnohonásobně vyšší a jejich cílem je zejména zdejší krásný románský mariánský kostel z 12. století a poutní kostelík - nebo spíše kaple - Notre dame de Beauvoir ve skalním sedle, ke kterému vede křížová cesta. Nechybí barevné kamenné domy, vodní mlýn nebo Muzeum fajáns. Fascinující a čarokrásné jsou ovšem také (nebo spíše hlavně) okolní „kopečky“, vodopády a matička Příroda vůbec. Chuť na výstup ke kostelíku na skále si ale musíme nechat zajít. Jednak je málo času, jednak neparkujeme zrovna na místě, určeném běžnému turistovi. Doufáme ale, že by pro policii mohl být zajímavější velký autobus, který zablokoval průjezd celou obcí, protože své důchodce dovezl až do centra a rozhodl se, že tam na ně také počká …

A před námi je jeden z – alespoň mnou nejočekávanějších - klenotů celé naší dovolené. Tím je až 700 metrů hluboký, v nejužším místě 6 metrů široký a 21 kilometrů dlouhý kaňon řeky Verdon. Možná vůbec největší kaňon starého kontinentu se zde nazývá Velký (Grand canyon du Verdon), leží na hranici Provensálských a Přímořských Alp a končí přehradním jezerem Lac de Sainte-Croix. Je průjezdný lodí nebo po silnici, klikatící se nad ním a vybavenou různými odpočívadly a vyhlídkami, nebo průchozí po úzké stezce. My dojedeme ale, bohužel, jen do jeho poloviny, takže tu nejzajímavější část s nejhlubším místem a mostem Artuby ani neuvidíme. Jirka už je unavený a nechce se mu dál kličkovat mezi skalními velikány. Celkem ho chápeme, zvláště když jeho navigace příliš nesouhlasí s mou mapou (tentokrát i později se ale ukáže, že moje tištěná a domalovaná mapa byla podstatně přesnější a v ní nalezené směry kratší a přímější) a – ač neradi – souhlasíme s návratem k Moustiers Sainte Marie a cestě na ubytování.

Navigace, která mě svou nejapnou umanutostí připravila o nejkrásnější část kaňonu Verdon, se vzápětí opět vyznamenala a zavedla nás na silničku, která byla úzká a prudce stoupající současně. Tak strašný „prďák“ jsem už dlouho neviděl a i Jirkovo silné přibližovadlo vydávalo chvílemi útrpné zvuky, které jsme doposud nepoznaly. Vrcholu bylo po nějaké době dosaženo a odměnou nám byly výhledy na jezero Sainte-Croix a šikmo rostoucí borovice na straně jedné, a nekonečné plantáže levandulových polí na té druhé. Opět zde vládla jen a jen zelená a slabě kvetlo jen pár divoce rostoucích trsů na pravoboku.

A pak jsme dorazili do cíle, tedy na ubytování v Baudinard sur Verdon. Přesto, že se jedná o vesničku s pouhými 200 obyvateli, bylo nám zde skvěle. Večeři a dobré točené pivo na terase tamní restaurace doplnil krásný západ slunce, a já si stihl prohlédnout i exteriéry zdejší kaple a fragmenty někdejšího hradu. Z toho zůstala zachována jen základna věže a ani ta nebyla přístupna. Mříže mě tedy připravily i o možnost navštívit tento pidihrádek (na druhou stranu je třeba přiznat, že v naší domovině jsem viděl několik „hradních zřícenin“, které tvořilo kaménků podstatně méně) a v Provence jsem nakonec zůstal procházkou po nějaké zřícenině zcela nepolíben. Bonusy navíc pak byl hotýlek s fasádou ze 17. století, Halka bojující s poletujícím pohárem růžového vína a fantastický číšník, který nás pobavil zejména pantomimou, s jejíž pomocí nám vysvětloval pečený bok a indickou kuchyni. I za použití kombinace několika anglických a francouzských slov jsme se skvěle bavili a celkem nás mrzelo, že nemůžeme přijmout jeho pozvání na zítřejší odpolední posezení ani večer při živé hudbě.

A vzápětí nastala naše poslední provensálská noc …