Loading...
Po zakaboněném dni stráveném v Marseille následovala uplakaná noc. Ráno déšť přidal na intenzitě a nemilosrdně bubnoval do oken. Oblohu pokrývaly těžké, černé mraky, vůbec se nerozednilo. To byl teprve začátek konce světa. Rozpačitě jsme vyrazili vstříc krásám Provence. Stačili jsme zmoknout už při přesunu z hotelu do autobusu. Uvnitř dostavníku mnohé překvapila potopa. Ti, kteří ztratili svá místa, přesedali na suchá, volná sedadla. Později nastal skutečný kalamitní stav, liják velmi komplikoval jízdu. Protože byl autobus děravý, pršelo střechou do prostor klimatizace. Proudy vody padaly škvírami na hlavy účastníků zájezdu, sedících v zadní části vozidla. Lidé si rozevřeli deštníky. Nastaly zmatky, panika, křik i ostré výhružky… Chápaly jsme s kamarádkou jejich rozhořčenost (sedíce v suché části busu), na druhou stranu v danou chvíli nebylo možné v levandulových polích bez jakéhokoli přístřešku na obzoru dělat vůbec nic. Chvála řidiči, že vyhrocenou situaci ustál a neskončili jsme v příkopu.
Průvodkyně se marně snažila odpoutat pozornost promáchaných nahněvaných pasažérů od nepříjemné situace nahlédnutím pod pokličku Provence. Informace o této turisticky atraktivní, krásné a prosluněné oblasti Francie, charakteristické platany, cypřiši, vinicemi a olivovými háji, medem, levandulí, tymiánem, rozmarýnem, myrtou… také čistým mořem, kaňony a soutěskami, starobylými kláštery a dalšími přírodními unikáty, však nepřinesly kýžený výsledek… Lidé nevnímali. Ignorovali, že kraj je gastronomický ráj, založený nejen na víně a sýrech, ale hlavně na plodech moře a že aromatické rostliny jsou důležitou složkou nejen jídel, ale i provensálských voňavek. Hovořila o lanýžích, které se tu hledají za pomoci prasat nebo vycvičených psů a o tom, že Provence zajišťuje z 80% francouzskou produkci těchto kulinářských pochoutek.
Nikoho nezajímalo, že k místnímu stylu života patří francouzská společenská hra pétanque (koulená) a ani to, že kraj má bohatou kulturu i historii a že největšího rozkvětu dosáhl za vlády Římanů, kteří jej nazvali Provincia Romana. Odtud pochází dnešní název. Římané zde zanechali spoustu památek.
Provenci mám spojenou se slunečnicemi… s knihou o životě Vincenta van Gogha. Nebyl to jediný umělec, kterému krajina učarovala (inspirovala např. i Picassa, Pagnola, Cézanneho a další).
Asi po hodině a půl se počasí umoudřilo. Téměř přestalo pršet. Někdo nahoře konečně vyslyšel… a dokonce i bohatě vynahradil trpký prožitek… Zcela neplánovaně jsme totiž zastavili v typické provensálské obci (prý jedné z nejkrásnějších ve Francii), vtěsnané do stínu impozantních skalních útvarů uprostřed Provensálských Alp. „Městečko pod širým nebem“, či „obec umělců a řemeslníků“, jak je někdy nazývána, je vstupní branou do Grand Canyon du Verdon v Alpes-de-Haute-Provence.
Nasoukali jsme se do pláštěnek a vyrazili do nádherného starého světa. Oblast byla osídlena již v 5. stol. mnichy.
Liduprázdná Moustiers-Sainte-Marie měla velmi silnou atmosféru. Brouzdali jsme pečlivě udržovanými křivolakými uličkami a náměstíčky s fontánami. Kochali jsme se podzimem zbarveným listím a květinami, zdobícími fasády kamenných domků a restaurací. Podzimní kytky byly rozsety i po obou stranách bystřiny, stékající do městečka strmou rozsedlinou mezi horami. V obchůdcích se suvenýry jsme nasávali vůni levandule.
Prohlédli jsme si i tradiční kameninovou keramiku s porcelánovou glazurou fajáns, jíž je Moustiers-Ste-Marie proslulá. Největšího rozmachu řemeslo dosáhlo v pol. 17. do 18. stol. Hrnčíři vyráběli na zakázku i pro samotného francouzského krále, Ludvíka XIV. Nachází se zde dílny, workshopy i keramické muzeum (Musée de la Faïence).
Zlatá hvězda, po staletí zavěšená na 135m dlouhém řetězu mezi dvěma strmými útesy nad Moustiers, je jakýmsi symbolem malebné skalní obce. Váže se k ní legenda (popularizovaná provensálským básníkem Frédéricem Mistralem) o rytíři Bozonovi de Blacas, vězněném (roku 1249) během křižáckých výprav Saracény. Tento muž slíbil, že pokud se živý vrátí do svého rodiště, nechá zde, jako poctu Panně Marii, hvězdu pověsit. Existují další verze vzniku této zajímavosti. Pravda je tedy záhadou… Původní hvězda a řetěz byly od té doby několikrát nahrazeny. Na převisu se pod zlatou hvězdou pyšní Chapelle Notre-Dame-de-Beauvoir z přelomu 12. stol., postavená na pozůstatcích mariánského chrámu z 5. stol. Vede k ní křížová cesta se 14 zastaveními. Do výšin jsem se škrábala kamenitou klikaticí a schodišti. Obloha se zase rozplakala, hodně to klouzalo. Vyfuněla jsem velmi příkrý kopec a těšila se do interiéru románské kaple. Jaké však bylo překvapení, když jsem vstoupila do naprosté tmy tmoucí… Zasmála jsem se své pošetilosti (honbě za cílem) a chvíli si zde užila posvátného ticha a klidu. Protože jsme se dole s kamarádkou stačily pro samé kochání se ve spleti uliček ztratit skupině, unikl nám výklad průvodkyně o výše popisované zlaté hvězdičce (kvichtíku o váze 150 kg a průměru 115 cm) pověšené přímo nad svatostánkem. Stačilo by lehce zaklonit hlavu směrem k nebi… Nestalo se tak… škoda…
Ze skalního výběžku mezi horskými štíty se nabídl parádní výhled na provensálský skvost, jemuž dominovala zvonice románského kostela Notre-Dame-de-l'Assomption z 12. stol. a na malebnou okolní krajinu.
S těžkým srdcem jsme Moustiers-Ste-Marie opuštěli.
Frčeli jsme ufňukanou Provencí dál.
Jezeru Sainte-Croix, do nějž přitéká řeka Verdon největším evropským kaňonem, déšť vůbec neubral na kráse. Protože už jsem obě místa navštívila v roce 2010, dovoluji si vložit články s popisem. K jezeru Svatého kříže jsme se tenkrát po průjezdu Verdonským kaňonem skutáleli z krásné obce Aiguines.
Grand canyon du Verdon
Lac de Sainte-Croix
Pokračovali jsme pak neplánovaně do další vesničky, nacházející se v podhůří Alp, v departmentu Var. Zajímavostí Villecroze je 2,5 ha terasovitý park s bohatou flórou neobvyklých druhů: cedry, duby, cypřiše, olivovníky, palmy, fíkovníky, mandle, magnólie, borovice, wistarie, oleandry, růže a další… snad i nějaká zelenina tam, tuším, rostla. Nacházely se zde lavičky, altán, vodní kanál, dětské hřiště i tenisový klub… Směsice různorodosti vytvářela alespoň v mých očích jakýsi kýč, přesto jsem se v upravených prostranstvích cítila příjemně.
Užili jsme si tu také historie a geologie.
Raritou parku jsou jeskyně (Grottes troglodytiques), vytesané do úbočí strmé vápencové skály. Podél této stěny s okny beze skel stéká 35 m vysoký vodopádek. Jeskynní systém je výsledkem práce času a vody. Obrovské vodopády totiž protékaly přes zdejší útesy tisíce let. Způsobily erozi a také pomalou kalcifikaci rostlin, mechu a kořenů stromů. Tato geologická forma kalcitové horniny (uhličitanu vápenatého) se nazývá tufa.
Ve svém přirozeném stavu sloužily prostory v 10. stol. jako útočiště proti nájezdu Saracénů a v 16. stol. (v době bojů katolíků s protestanty) bylo v přírodních jeskyních provedeno opevnění, které mělo fungovat jako úkryt místních lidí pro případ napadení. Nicméně v tomto domečku nikdo trvale nežil, protože Villecroze nebyla nikdy obležena nebo vážně napadena. Od roku 1633 jsou jeskyně plné obřích krápníků ve vlastnictví obce.
Z časových důvodů jsme tyto prostory nenavštívili, škoda…
Park byl volně přístupný.
http://www.mairie-villecroze.com/
Následovalo Cannes, které jsem též kdysi navštívila a příliš nezaujalo...
Nyní ale přineslo naprosto jiné zážitky…
Říjen 2016
Poděkování parťačce a kamarádce Libušce za skvělou společnost.
Poděkování průvodkyni za výborné vedení, skvělý výklad a klidnou mysl.
FRANCIE - PROVENCE - ALBUMČlánky související:
Monaco, Eze, Cannes
Marseille