První Lyra

Cestopisy

Hotel Vidly • Fotografie (76) • Foto: Bobkart

Vstoupit do fotogalerie (76 fotografií)

Vidly

Sv. Hedvika

Vstoupit do fotogalerie (76 fotografií)

Protože nemám všechny oblasti Jeseníků prolezlé detailně, pořád se najde dosti míst, kam bych chtěl zajít, už jen díky tomu, že je znám z obrázků, vyprávění a semtam i z článků Františka Lysáčka, který má touhu také prolézt všechny oblasti, kam se ještě člověk nevydal.

Když se nedávno ozval kamarád, že po dlouhé době zavítá do svého rodného města, měl jsem program hned nachystaný. V poslední zářijový víkend jede naposledy víkendový autobus, který vozí nás šumperáky do nitra hor, tedy lépe řečeno přes Červenohorské sedlo do Bělé, na Vidly a přes Vrbno do Karlovy Studánky a na Ovčárnu. Oblast Pradědu mě samozřejmě tolik nezajímá, tady to známe celkem dost, ovšem zastávka v osadě Vidly je ideální k návštěvě jiných, nám trošku odlehlejších končin.

Jak se dalo očekávat, kolega nebral mé pokyny vážně, tudíž na rozdíl od zkušeného horala nemá sebou žádnou svačinu, ani nijak zvlášť neposnídal. Naštěstí ve Vidlích je stejnojmenný hotel, kde doufám něco sežene. Předpoklady se naštěstí vyplnily a ani já nepohrdnu ranní Plzní, dlouho už žádnou civilizaci neuvidíme. Mohl bych se zmínit i o samotném hotelu. Ten vznikl z původně dřevařské usedlosti z r. 1853, kterou postupně majitelé přeměnili v turistické zařízení, na sklonku totality to bylo rekreační zařízení, posléze nějakou dobu hotel užíval název Smrčina, dnes nese jednoduché jméno podle svého místa. Poskytuje ubytovací služby ve spojení s dnes oblíbeným wellness zařízením a ačkoliv si na takový luxus moc nepotrpím, musím se přiznat že se mi hotel dosti líbí. Ani cena za dva Prazdroje a hemenex za 135 Kč se mi nezdá přemrštěná.

Prolezeme tedy kolem kapličky sv. Hedviky a vyrážíme cestou kolem Sokolího potoka. Provází nás místní dřevař se svým koňským pomocníkem. Jak říká, už je to mazák a kůň je celkem přítulný, Vladimír se ho až lekne, když se za ním kůň vydá. Po asi kilometrovém stoupání dorážíme k vrstevnicové cestě, která obtáčí výběžky Pradědu (Prostřední vrch 1153m), v lese jsou vlastně dvě lesní cesty, jedna trošku výš, nová zv. Dřevařská , my jdeme poněkud v nižším patře, až dorazíme k Videlskému potoku, podle kterého vylezeme na tu správnou dřevařskou cestu a po ní k sedlu Lyra, jinak též označenému, jako Kóta 1003 (což je oficiální název). Pak přichází ta část výletu, která mě asi nejvíc zajímá. Jde o horu Lyra, kde mě zajímá ověnčený vrchol. Vlastně jsem ji prvně objevil na snímcích fotografa Ivo Netopila (jel ráno s námi autobusem). Přece jen má tuto část hor víc prolezlou, takže objevil zajímavé výhledy už někdy dávno. Cesta na vrchol je samozřejmě neznačená, ale celkem dobře se dá odhadnout, jak k vrcholu dostat, odbočí se z lesní asfaltky (zelená cyklo), jsou tam sice dvě lesní cesty, ale mám pocit, že obě se nahoře stýkají. Když dorazíme k první výraznější skalce (kóta 1086), jsme na správné cestě, pro neznalého je navíc cesta lemovaná dvěma bílými rovnoběžkami (to je lesácká značka). Po rovném temeni dorazíme k výrazné skále, je sice obklopena stromky ale tuším že je to ta pravá skála. Když tedy vystoupím dál na vrchol, vidím, že jsme skutečně na té správné Lyře. Vrchol dostal jméno zřejmě podle tvaru hlavní skály, která by tento nástroj mohla připomínat. Nejedná se ovšem o jednu skálu, ale asi 70m dlouhý pás skalek ne příliš vysokých, ale díky odlesněnému temeni poskytující celkem zajímavý výhled. Většinou se publikují snímky se skálou a Pradědem na pozadí, nicméně na pozadí je samozřejmě celý hřeben s Petrovými kameny a Vysokou holí, za Kamzičník už vidět není, tam se hřebenovka stáčí na jih. Hory jsou poněkud podmračené, nicméně sluníčko občas vyleze a na skalách je hned příjemně. Okolí je celkem značně obsypáno borůvkami a brusinkami a ačkoliv jsme potkali dost houbařů, sem už dojde málokdo. Mapa neurčuje, jaký bude následovat sestup, nicméně doufám, že najdeme nějaký chodník a ejhle on je dolů celkem široký průsek k Sedlové boudě, zpočátku trošku krkolomný ale brzy je z něj pohodlná lesní cesta ke zmíněné lovecké chatě. U rozcestí je velký kámen s jakousi pamětní deskou. Nápis je v podstatě nečitelný ale po bližším ohledání shledám, že obsahuje „Modlitbu lesa“. Ta se ovšem celkem často vyskytuje na tabulích Lesů ČR, takže by měla být celkem všeobecně známá. Do protějšího svahu směřuje další průsek, tam bych se ovšem někdy chtěl podívat důkladně, jedná se o masiv Žárového vrchu a Plošiny a jak Franta potvrdí, je jedna z nejskalnatějších hor celých Jeseníků. Podíváme se alespoň na tu první (dosti velký mrazový srub) a vracíme se k Sedlovce a po zelené značce pomalu celý masiv obejdeme. Cesta začíná neznatelně klesat, procházíme kolem vzrostlého bukového lesa (PR Jelení bučina) za zatáčkou po táhlé rovince narazíme na další loveckou chatu zv. Neděle, pěkná chatička není kupodivu značená v žádné mapě a ke „všeobecnému“ úžasu je u ní malá skalní osada, opět seskupení balvanů, které se z cesty jeví jako nějaká skalka ovšem při sestupu do lesa je to zase mohutný mrazový srub, a aby to nebylo bez zábavy, bez ladu skladu tu rostou houby, většinou nějaké babky, či suchohříbek, ale i pravák a přestože nejsme na houbařské výpravě, něco na smaženici nasbíráme. Další trasa pokračuje smíšeným lesem s většinovým zastoupením buku a smrku, po chvíli se v průhledu objeví civilizace. To už vidíme Vrbno pod Pradědem, ovšem ještě to nějakou dobu trvá, než najdeme nějakou slušnou hospodu. S vařením je to sice horší, ale nakonec kousek od zastávky je Penny market, tak si svačinu do busu opatříme tam.

Poslední aktualizace: 29.9.2013

První Lyra na mapě