Putování po bývalé železniční trati ve východní části Českého středohoří.
Východní část Českého středohoří je krásná část naší země, ovšem ne tak známá, jako ta západní, kde se nachází ty nejvýznamnější vrcholy- Milešovka, Lovoš, Kletečná atd. O krásách východní části Českého středohoří jsem se opět mohl přesvědčit nedávno při jednom ze školení, které jsem absolvoval v obci zvané Valkeřice. Když jsem při cestě četl názvy vesnic, čím dál víc mi to v hlavě ,,štotovalo“, odkud já ty názvy znám a najednou mě školitel, s kterým jsem i s dalšími kolegy jel, upozornil v dálce na Levín. V ten moment jsem si byl už zcela jist, o co jde v mém přemýšlení- o bývalou železniční trať z Úštěka do Lovečkovic (odbočka na Verneřice) do Velkého Března.
Tato trať je spjata s dvěma významnými filmy- Páni Kluci a muzikál Rebelové. Pani kluci se natáčeli v dnes již zrušené části tratě v Levíně, na zdejší staničce a jejím okolí. Rebelové se natáčeli na dnes jediném obnoveném úseku ze Zubrnic do Velkého Března. Takže, jak sami vidíte, trať je to známá i ze světa filmu. To jsem ovšem odbočil od samotného příběhu.
Po absolvování školení jsme to zpět vzali přes Lovečkovice, kde jsem zůstal v úžasu nad z části zachovalými kolejemi v bývalém silničním přejezdu. Že je tu toho ale ještě o dost víc, jsem v ten moment neměl ani tušení. Co s toho všeho vyplývá? Vyplývá s toho to, že mi tato cesta na školení připomněla můj dávný plán, projít bývalou trať z Úštěka až do Zubrnic, tedy po zrušených úsecích tratě. A teď už víte, do jakého dobrodružství jsem se to pustil.
Ani ne týden po absolvovaném školení jsem od plánu přešel k činu. O velikonoční víkend, konkrétně 26.3.2016 jsem vyrazil na tuto dobrodružnou výpravu. Brzo ráno jsem sedl do auta, sjel dolů do Lovosic, kde jsem auto odstavil u obchodu BILLA a přešel na nádraží, kde jsem po zakoupení jízdenky do Úštěka nasedl na ranní spoj v 6:01h směřující do České Lípy. Po vystoupení v Úštěku mě přivítalo dost nevlídné počasí v podobě mrholení, ovšem to mě nemohlo ani omylem odradit od mého plánu.
Po nafocení několika nezbytných fotek poměrně zachovalého mostku bývalé tratě, který stále přemosťuje tu z Lovosic do České Lípy, jsem měl v plánu, přejít po spojce dolní tratě s tou zrušenou na úštěcké horní nádraží. Jenže ouha, nešlo to, spojka byla tak zarostlá náletovými dřevinami, že to jednoduše nešlo. No co, tak mezi nimi alespoň prokličkuji vedle. To se mi podařilo, žel stav na horním nádraží nebyl ani o trochu lepší. Zachovalé kolejiště bylo zarostlé taktéž náletovým dřívím. Nemile mě to překvapilo, protože před přibližně čtyřmi roky, kdy jsem tu byl, to tu tak hrozně nevypadalo. Alespoň, že samotná výpravní budova nebyla zarostlá a to jen díky tomu, že v ní někdo bydlí, jinak by se asi také ztratila v té džungli.
Po tom, kdy jsem se seznámil se současným stavem Horního nádraží v Úštěku, jsem trochu pozměnil plán a samotnou cestu jsem začal až z druhé strany mostku přes spodní trať. Tam už jsem konečně mohl začít samotnou výpravu po stopách bývalé tratě. Místy jsem nacházel výrazné stopy dokazující, že tudy opravdu železnice vedla. Jedná se například o kilometrovníky, které se kupodivu dodnes zachovaly a některé i v poměrně dobrém stavu. Dalším jasným důkazem bylo místy dobře zachovalé štěrkové lože (spodek). Přibližně dva kilometry od úštěckého horního nádraží jsem narazil na první překážku v podobě ostružiní a různé divoké vegetace, takže chtíc nechtíc jsem musel těleso trati opustit a obejít to vedle po okraji pole. Takto jsem dorazil až ke vsi Habřina, kde mě zaujala hezky udržovaná roubenka. Neodolal jsem a zašel jsem si tuto ,,krasavici“ vyfotit. Následně jsem se vrátil do míst, kde trať vedla a dál mohl pokračovat opět po tělese bývalé tratě. Místy to bylo až na hraně Schůdnosti, ale dalo se projít.
Jako první ,,velký“ objev nastal v ten moment, kdy se mi podařilo najít místo, kde dříve byla zastávka v Habřině. Zjistil jsem to ovšem jen díky tomu, že jsem narazil na tabulku označující konec nástupiště. Je až obdivuhodné, že na tu dobu, kdy už tudy vlaky nejezdí, se zachovala v poměrně dobrém stavu, ta tabulka. Tedy, je už rezatá, ale na tak dlouhou dobu je to obdivuhodné, že je patrné, o co jde. Po prohlídce a zdokumentování místa jsem dál pokračoval v mém dobrodružném putování.
Po neurčeném množství kroků jsem došel k místu, kde všemožná smět rostlin ,,obsadila“ těleso tratě tak, že jsem poprvé zaváhal, kudy jít. Chvíli jsem tak rozmýšlel, až jsem to vzal nakonec po malé louce vedle tělesa tratě, kde dřevo zpracovával nějaký člověk. Tomu samozřejmě nedalo, aby se nezeptal, co v těchto místech dělám. Vysvětlil jsem mu, že putuji po stopách bývalé tratě. Po krátkém rozhovoru jsem pokračoval dále.
Popisovat, co se dělo dále, než jsem dorazil do dalšího bodu mého putování, nemá moc smysl, protože nic tak extra jsem nezažil, krom toho, že se opět rozpršelo. S kapkami deště jsem dorazil až na bývalou staničku Levín. Drážní budova je dnes již v soukromých rukou, takže je hezky udržovaná. Pokud si odmyslíme pár detailů, lehce si mužem vybavit scény s již jednou v tomto článku zmíněném filmu Páni kluci, který se v těchto místech natáčel. Déšť, který se mi stále snažil znepříjemňovat mé putování, mě nakonec zahnal do přístřešku spojeným s maringotkou, nacházející kousek od bývalé staničky. Ale taky dobře, alespoň jsem si odpočinul a snědl něco málo z mých skromných zásob v baťohu.
Když už konečně přestalo pršet, pokračoval jsem dále. Po asi slabé hodince jsem se konečně ocitl v prvním opravdu významném bodě této bývalé železniční trati- v Lovečkovicích. Jedná se o místo, kde se trať rozvětvovala do dvou směrů- dolů vpravo na Úštěk, nahoru vlevo do Verneřic. Kde se nacházela železniční stanice, je dodnes jasné, zachovali se tu částečně koleje a samozřejmě výpravní budova. Ovšem tím největším překvapením pro mě bylo v tom, že jsem narazil na dobře zachovalé koleje i s výhybkou! To pro mě byl opravdu milí objev. Že se tu do dnes zachovalo něco takového, bych opravdu nečekal ani ve snu. A aby těch překvapení nebylo málo, při následujících krocích směrem na Zubrnice jsem narazil na několik dalších desítek metrů zachovalých kolejí. Akorát bych už na ně vlak nepustil a to ze dvou důvodů- zarostlé a hlavně stav pražců je už dost tristní.
Po těchto železničních překvapeních na mě čekalo překvapení další, tentokrát přírodní v podobě krásných Jarních poslů- bledulí. Množství, které se nacházelo podle bývalé trati, mě překvapilo, ovšem to, co mě čekalo o další kus níže, mě doslova málem vyrazilo dech. Tak velké množství bledulí, které jsem objevil, jsem v životě neviděl. Úplné bledulové království. Zůstal jsem na tu scénu dlouho nevěřícně zírat, protože to se jen tak nepoštěstí, narazit na něco tak krásného, když to vůbec neplánujete.
Další pokračování cesty vypadalo obdobně, jako v předchozích částích mého putování. Přesunu se tedy rovnou přibližně 2 km před obec Zubrnice, kde začíná ucelená část kolejí, končících až těsně před železničním muzeem ve zmíněné obci. Další nečekané překvapení. Když jsem dorazil do cíle mého pěšího putování, udělalo se najednou hezké počasí, takže přeci jenom ta předpověď počasí jakžtakž vyšla.
Dále jsem se vydal rovnou k Hostinci u Pernekrů, kde jsem již obědval při předchozích návštěvách Zubrnic. Po obědě jsem navštívil již po několikáté muzeum Souboru lidové architektury, ovšem tentokrát tato návštěva měla velikonoční nádech. Po absolvování okruhu jsem se vydal zpět na nádraží- železničního muzea, kde jsem už počkal na odjezd historického motoru přezdívaného Hurvínek (M131.1280), který už může jet po znovuobnoveném úseku tratě až do Velkého Března. Ovšem tento vlak, po domluvě a podpoře Ústeckého kraje končí svou cestu až v ústeckém nádraží Střekov. Když jsme dorazili do cíle cesty, tedy na již zmíněné nádraží Střekov, přešel jsem po lávce železničního mostu spojujícího oba břehy řeky Labe na hlavní ústecké nádraží, kde jsem na poslední chvíli stihl osobní vlak do Lovosic. V Lovosicích jsem mé osobní vozidlo naštěstí našel v pořádku, takže jsem mohl v klidu zavelet ke zpáteční cestě domů.
Jak bych celé mé putování shrnul? Plán, uskutečnit tuto místy až dost dobrodružnou cestu, vyšel k mé velké radosti. Že počasí nebylo zrovna moc přívětivé, bych zase taky tak nehrotil. Aby mě nějakých ,,pár“ kapek odradilo od mých plánů, to bych mohl rovnou sedět doma. A sedět doma, když je stále dost toho, co jsem ještě neobjevil, to jednoduše nepřichází v úvahu.
Ještě jedno, tuto cestu po bývalé trati z Úštěka do Velkého Března doporučuji pouze zdatnějším turistům, není to zrovna procházka růžovým sadem. Nebýt mého zapálení pro železnici, tuto cestu bych neabsolvoval. Ale jen díky mému železničnímu nadšení se toto putování vydařilo, i když jsem si z něho odnesl několik škrábanců, ale to holt k dobrodružnému putování patří.