Severní Čechy – 6. den - České středohoří: Liběšice – barokní perla (kostel, zámek); Srdov - vesnická památková zóna; okruh 10 km: Levín (zřícenina hradu, zvonice, kostel) – Lhotsko - Sedlo (726 m) - mauzoleum průmyslníka Schrolla – Levín

Až za svítání nás vzbudil začínající déšť. Sotva začalo, hned přestalo. Spíme dál s otevřenými dveřmi. Vstáváme v osm, v autě teplota neklesla pod 24 stupně. Venku není o moc chladněji. Těšíme se, že se zase půjdeme namočit do nádrže. Jen nás překvapilo, o kolik v ní voda přes noc klesla. Minule to tak nápadné nebylo. Osvěžení je příjemné.

Snídáme na malém kousku stínu za autem. Tam se snad jedině nechá existovat. Včera jsme toho moc nenachodili, dnes bychom si chtěli udělat výlet v Českem středohoří. Cesta by měla vést převážně lesem, tak to snad i v tom vedru zvládneme.

Odjíždíme severním směrem. Potřebujeme nakoupit. Zastavujeme v Liběšicích. Je to jediná trochu větší obec na trase, snad tam obchod bude. Byl, ale současně zjišťujeme, jak zajímavé je centrum. Proti plánu si to tu jdeme trochu projít. Dokonce se dozvídáme, že tady mají cca 2 km dlouhou naučnou stezku s 9 zastaveními, kde uvádí, že Liběšice jsou barokní perlou Českého středohoří. Bylo by asi zajímavé si ji projít, ale to snad až někdy jindy. Dnes je na to hrozné vedro.

Je to stará obec, o které je první písemná zmínka již r. 1057. Tudy vedla obchodní stezka do Lužice. Zdejší tvrz byla postavena u Studeného potoka někdy ve 2. pol. 13. století. K obrannému systému patřila tehdy soustava tří rybníků. Píše se o ní r. 1282 – tehdy ji obýval kdosi prý z neznámého rodu. Ale již r. 1319 ji obýval mocný rod Ronovců. R. 1405 to byla kamenná gotická tvrz. R. 1520 již nevyhovovala současným potřebám, zůstala opuštěná. Její zbytky se našly v 19. století na stavebních pozemcích východně od centra – nedaleko obecního úřadu.
V obci nejdřív upoutal naši pozornost kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož předchůdce tady stál již r. 1352. Bylo to jen kousek od tvrze na západ. Kostel i s farou r. 1638 vyhořel, zůstala jen renesanční věž, která ke kostelu byla přistavěna v letech 1589-1591. V 17. století ho jezuité barokně přestavěli, ale dále neudržovali. Proto byl v letech 1813 - 1816 stržen. Kostel byl znovu vystavěn, tentokrát klasicistně. Původní věž byla zachována, stejně tak i kamenný renesanční portál. Okolo kostela byl hřbitov – na jižní straně je barokní brána s kamenným rámem a letopočtem 1691. Z jižní a západní strany jsou na hradbách barokní sochy svatých z období od 17. století do r. 1762.

Severozápadně od kostela byl po r. 1520, když tvrz přestala vyhovovat, postaven čtyřkřídlý zámek se čtveřicí nárožních věží a kaplí. R. 1654 ho částečně barokně upravili jezuité, kteří sem přišli z Úštěku. Zajímavostí je, že r. 1679 tady pobyl i známý jezuita Bohuslav Balbín, který dokonce vystoupil i na vrchol Sedla, kam se my dnes chystáme. Zámek později sloužil již jen panským úředníkům a služebnictvu a k příležitostnému ubytování hostů. Nikdo ho už neudržoval a po r. 1746 byl zbořen.

To už měli jezuité svou vlastní čtyřkřídlou rezidenci, kterou podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera začali stavět v blízkosti zámku r. 1738. Až r. 1748 bylo dokončeno poslední nižší přední křídlo s branou, r. 1752 věž, hodiny tam byla zasazeny až r. 1754. Na zdi směrem k náměstí byly v letech 1754 - 1757 osazeny barokní vázy a plastiky, další plastiky přibyli v letech 1727 – 1762. Navázaly tak na sochy u kostela a spolu tvoří úžasný barokní soubor.

K tomuto zámku patřil i skleník a hospodářské budovy, mimo jiné i pivovar a sladovna. Kolem r. 1872 bylo na nižší jižní straně přistavěno patro s pískovcovou balustrádou. Podkroví s vikýři je až z let 1951-1953.

Proti kostelu za silnicí je malý parčík, na jehož straně ke kostelu stojí na podstavcích dalších 5 barokních soch. Jejich množství v tak relativně malé obci je něce naprosto neskutečného.

Po zrušení jezuitského řádu byl zámek stále panským sídlem. Po r. 1945 tady žili děti z Řecka a z Koreje, pak zde byl Domov důchodců a od r. 1985 Ústav pro mentálně postižené. Zámek nyní patří obci, je v pěkném stavu, ale zdálo se, že není využíván, je však nepřístupný.

Je to tu krásné, ale ulice jsou rozpálené. Vedro nás vyhání pryč. Původně jsme se chtěli zastavit ještě v obci Srdov, kde byla vyhlášena vesnická památková zóna. Jsou tam roubenky i zděné stavby lidové architektury. Nakonec obcí jen pomalu projíždíme. Domky jsou tu skutečně krásné, ale chceme být už někde v lese.

Konečně parkujeme v Levíně, odkud chceme vyrazit na výlet. I tohle městečko, oficiálně městys pamatuje hodně, i když první písemná zpráva je až z r. 1352. To už ale někdy od pol. 13. století stál na kopci nad náměstím středověký hrad. Kolem pol. 14. století však zanikl. Na jeho místě byla z materiálu z rozpadlého hradu r. 1699 postavena barokní zvonice se dřevěnou střechou. Až r. 1838 byla odstraněna dřevěná střecha a zvonice zvýšena ještě o jedno patro. Dnes je dominantou obce. Uvnitř je zvon z prvního zdejšího kostela s českým nápisem Zdrávas Maria.

Dominantou v obci je kostel Povýšení kříže ve tvaru rotundy s průměrem 28 m. Farní kostel tady stál již dávno před r. 1340, kdy je o něm tady zmínka. Po požáru r. 1791 byl znova postaven.

Městečko patřilo mezi jedno z nejvýznamnějších středisek keramické výroby nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě. Hrnčířská tradice začala v 15. století. Tragický pro zdejší výrobu byl r. 1791, kdy vyhořel nejen kostel, ale i hrnčírny, které stály západně od centra. Přesto se zde keramika vyráběla celkem 600 let. I v současné době se zde keramika ještě vyrábí, ale již jen v jednom domě.

Mezi historické budovy patří i bývalá radnice s věžičkou, na které se zachoval český lev. Dnes je v části této budovy hospoda U Levínského kocoura. Dokonce je už otevřeno. Tam jsme náš výlet začali. Ota uvítal, že tady točí pivo Kocour z pivovaru ve Varnsdorfu, které patří mezi ty vynikající. Jde na jedno. Já dávám nanuk a vyškemrala jsem 1,5 l vody. Potřebujeme někde najít pramen pitné vody. Nějak nám dochází.

Nejdřív jdeme cca 200 m do kopečka ke zvonici a zbytkům hradu. Cestou míjíme hezky opravenou budovu, kterou typujeme na bývalou faru. Těžko říct. Dnes je to rodinný dům. Na kopci jsou vidět malé zbytky hradebních zdí. Již odtud je pěkný výhled nejen na městys, ale také na Úštěk s rybníkem Chmelař a další kopce. Samozřejmě ještě lepší je z horního patra zvonice, kam vedou uvnitř dřevěné schody. Jenže fotit se tam nedalo. Jsou tam okénka, která nelze otevřít a přes ně je ještě pletivo s malými oky. Ten zvon jsme nahoře však neviděli.

Vracíme se ke kostelu a jdeme po modré vlevo s poměrně prudkého kopce. Cestou ještě v centru míjíme další hezky opravenou budovu z r. 1894, dnes opět bytový dům. Jsou tu i pěkné roubenky a hezky opravené zděné domy.

Na rozcestí Horní Vysoké – bus přecházíme přes hlavní silnici, pokračujeme po modré a konečně se dostáváme do lesa. Pro změnu stoupáme. I tady je však horko. Les na chvilku opouštíme, když procházíme obcí Lhotsko. Pak se opět noříme do lesa a mírně stoupáme. Z rozcestí Sedlo-sever, kde je hezký starý vodojem, pokračujeme po zelené a stále lehce stoupáme. Když odbočujeme vlevo a vidím tu cestu, neodpustím si poznámku, že stoupáme do nebe.

Však také snad na 1 km musíme nastoupat 250 výškových metrů. Je to náročné. Lezeme přes kořeny, po drobivé šotolině, po kamenech. Musí se jít opatrně, klouže to. Naštěstí neprší. V dešti je to asi neschůdné. Na fotkách ta cesta vypadá docela dobře. Ale to je jen zdání a špatný postoj fotografky. Občas se nám otevřou výhledy na nedaleké kopečky Českého středohoří. Aspoň se nenudím, když odpočívám. I Ota občas odpočívá. A to je co říct.

Mám pocit, že to vůbec neubývá. K tomu je vedro. Naštěstí jdeme ve stínu. Na sluníčku bych snad jít ani nemohla. Cestu mi zpříjemňují občasná skaliska různých tvarů. Najednou jsme u hodně zvláštních skal - jsou to skály ve tvaru sloupů. To jsme ještě neviděli. Stoupáme a stoupáme. Nebere to konce. Najednou procházíme okolo skalního hřbetu a cesta se konečně trochu narovnává. Je to snad známka toho, že se blížíme k vrcholu? Ještě musíme kus, ale přece jen je to už mírnější, takže příjemnější. I přes to vedro je tady krásně. Občas na nějakou skálu vylezeme pokochat se výhledy. Skály nás neustále překvapují svým tvarem. Jsou skutečně hodně různorodé.

Konečně jsme skaliska opustili. Ještě kus musíme vystoupat listnatým lesem. Cesta je dost široká, tak i já mohu jít cik cak. Dá se říct, že toho stoupání mám plné zuby.

Konečně vidím rozcestník. Jsme na vrcholu Sedlo (726 m), který je 4. nejvyšší horou Českého středohoří a nejvyšší horou podcelku Verneřické středohoří. Je vulkanického původu.

Tady tvrdí, že cca 100 m je to na vyhlídku. Jdeme okolo kamenného pomníku s křížem a letopočtem 1807. Už jsme určitě ušli 100 m, dokonce z kopečka, to stoupání zpátky mne už teď děsí. Už jsme si mysleli, že vyhlídka nebude, když jsme si všimli, že cesta pokračuje, až jsme došli na skalní výběžek. Tady je to nádhera. Ta námaha za to stála. I když je trochu mlhavo, je vidět daleko. Odpočíváme a kocháme se.

Vracíme se k rozcestníku a pokračujeme po zelené. Byli jsme na dnešním nejvyšším bodě, zase musíme klesat až na rozcestí Sedlo – pod vrcholem. Zdá se nám však tato cesta příjemnější, než kdybychom klesali po cestě, po které jsme stoupali. Navíc je klesání kratší. Cesta však není tak zajímavá. Skály tu nejsou.

Pokračujeme dál lesem po zelené. Cesta vede již jen z mírného kopečka přes rozcestí Sedlo – východ až k rozcestí U Srdovské hájovny, kde je památný buk lesní. Je 22 m vysoký, obvod kmene je 270 cm. Jen vyfotit nejde.

Konečně máme klesání za sebou. Čeká nás už jen zvlněný terén. Pokračujeme stále po zelené k mauzoleu průmyslníka Schrolla. Je to pohřební kaple rodiny velkopodnikatele a majitele liběšického panství Josefa Schrolla, která byla postavena r. 1881. Výmalba interiéru byla dokončena až r. 1898. Je postavena z kamenných kvádrů. Má tvar řeckého kříže a je zakončena kupolí. Stěny nemají okna, na jižní straně je vstupní portál. I odtud je moc hezky vidět do dáli.

Přibližně po vrstevnici obcházíme kopec Hradec (452 m) s hradištěm keltského nebo slovanského původu. Značená cesta naštěstí přes kopec nevede. Na vrcholu je prý přibližně 600 metrů dlouhý kameno-hlinitý val místy vysoký až 3 metry. Ten vidět nemusíme.

Pokračujeme po zelené. Cesta je sice znatelná, ale vede vysokou trávou. Jsou tu dvě vyhlídky, ale už k nim neodbočujeme. Nic hezčího už vidět nemůžeme. Navíc se těšíme, že už budeme v cíli.

Zelená značka nás dovedla na hlavní silnici. Zhruba 200 m po ní musíme jít až k nám známému rozcestí Horní Vysoké – bus. Teď už nás čeká necelý kilometr po modré – do kopce a po sluníčku. Nezbývá nám nic jiného, než to zvládnout.

Cesta byla náročná, ale jsme spokojení. Jen to horko nám cestu znepříjemňovalo. Možná i to byl důvod, proč jsme na trase nikoho nepotkali. Až v cíli jsem se dozvěděla, že vyjít na Sedlo - to byl Otovo sen. To jsem ani netušila, když jsem cestu plánovala. Kupodivu nám nevadilo, že jsme zapomněli vzít si svačinu. V tom horku jsme hlad neměli, jen žízeň. Pití jsme naštěstí měli dost.

Hospoda v cíli má naštěstí stále otevřeno. Koupili jsme si s sebou petku Kocoura, další 1,5 l vody jsme si nechali natočit. A jedeme někam, kde bychom už mohli zůstat. Zatahuje se to, zdá se, že bude pršet.

 
Jenže jsme v Českém středohoří. Moc si vymýšlet nemůžeme. Jedeme k bodu bod záchrany LT 038. Je to sice také v Českém středohoří, ale je to těsně u silnice. Tam jsme už spali, když jsme se chystali na hrad Kalich. Není to daleko. Tak snad to vyjde i dnes.

Parkujeme v půl páté. Je tu jedna hromada klád, snad si pro ni ráno nepřijedou. Ohřívám z domova dovezenou polévku. Dlouho byla zmrzlá, takže tato horka přežila bez újmy. Pak dáváme pivo. To už dopíjíme za drobného deště. Chtěla jsem ho využít k umytí se, ale zase tolik neprší. Kombinuji to s naší vodou.

Pak už jen sedíme, odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Mne to porazilo, v křesle jsem usnula. Vzbudil mne až poryv větru. Změna tlaku před avizovanými bouřkami mne ničí. Pomohla mi až štamprle slivovice. Dáváme ještě malou a lehkou večeři, ale jen proto, abychom neměli pocit, že jdeme spát bez večeře.

Stále je zataženo, ale neprší. Proti včerejšku je trochu chladněji, tak snad se bude spát dobře, Poslední dny posloucháme od 10 do půl 11 rozhlasovou hru na pokračování, musíme i dnes. Stále je zataženo a stále neprší. Jdeme spát, je 24 stupňů, opět odvážně necháváme otevřené boční dveře. Doufáme, že se zítra po slibovaných bouřkách už trochu ochladí. Už bychom na další výlet v Českém středohoří brali trošku chladnější počasí.

Severní Čechy – 6. den - České středohoří: Liběšice – barokní perla (kostel, zámek); Srdov - vesnická památková zóna; okruh 10 km: Levín (zřícenina hradu, zvonice, kostel) – Lhotsko - Sedlo (726 m) - mauzoleum průmyslníka Schrolla – Levín na mapě