Putování po Krétě – pěšky, stopem, v taxi nebo autobusem

O Řecku a jeho ostrovech se říká, že mají pouze tři roční období. Rok začíná, nebo také pokračuje od října až listopadu minulého roku dobou dešťů. V březnu přichází čas zeleně, květů a zrání, který je v červnu vystřídán obdobím sucha a někdy až nesnesitelného tepla. Většina lidí cestuje na Krétu v době od konce května do poloviny října, to jest v době, kdy tam pořádají dovolené cestovní kanceláře. My jsme však z hlediska časového zvolili měsíc březen, tentokrát jeho druhou polovinu. Na Krétu přilétáme na mezinárodní letiště Heraklion International Airport. Od letiště jezdí městský autobus č.1 (každých 10-20 minut od 6:00 do 23:00 z parkoviště před terminálem, lístek za 80 centů ve stánku). Po dvaceti minutách jízdy vystupujeme na náměstí Platia Elefhtherias kousek od Archeologického muzea.

Je krásný teplý podvečer a my pokračujeme pěšky z kopce na autobusové nádraží. Zde se nám potvrzuje to, co jsme předpokládali. Naším směrem již žádný autobus v tuto pozdní dobu nejede. Chvíli přemýšlíme a vymýšlíme, co dál. Nakonec ve dvacet jedna hodin odjíždíme v taxi do okrajové části Iraklionu nebo do možná samostatné vesničky jménem Gazi, kde vystupujeme o čtvrt hodiny později. Zkoumáme mapu, určujeme směr a odcházíme po silnici směr Anogia. Asi po pěti kilometrech opouštíme hlavní silnici č. 90, která původně sloužila jako spojení měst na severu Kréty. Pokračujeme ještě asi jeden kilometr a v půl jedenácté nacházíme na louce pod olivami místečko ke spaní.

Druhý den pokračujeme v cestě po silnici. Procházíme nejprve přes městečko Tilissos, na jehož konci začínáme stopovat. Za chvíli nám zastavuje terénní auto a my lezeme na korbu. Cesta vede serpentinami do kopce a my se kocháme krásnou krajinou, jíž dominují olivové háje. Frantovi trochu kazí radost vzpomínka na fotoaparát, který zapomněl s námi nastoupit. Konečná naší desetikilometrové jízdy je v osm hodin ve vesnici Goniai. Osádka automobilu jde do místního pravoslavného kostela na nedělní mši. Franta se vydává na malý fotografický výlet zpět nad Tilissos. Já hlídám věci, pozoruji lidi přicházející do kostela a poslouchám silný mužský hlas odříkávající modlitbu.

Po deváté hodině odcházíme na konec obce a pokračujeme ve stopování na silnici směr centrální pohoří. Úspěch se nakonec dostavuje, jedna místní dáma nám totiž zastavuje. Asi za čtvrt hodiny projíždíme okrajem Anogie, která se nachází v nadmořské výšce asi700 metrů. Posléze nás paní řidička vysazuje kousek za touto vesnicí, na vedlejší silnici vedoucí do hor. Zdálky si prohlížíme nejvýše položenou vesnici Kréty a největší horskou vesnici ostrova. Opět asi kilometr jdeme po svých a poté usedáme a svačíme. Naším směrem už není žádná vesnice, a tudíž provoz není moc velký, ba skoro žádný. V protisměru se vracejí pastevci s mlékem. Trošku nás napadají černější myšlenky, ale nakonec musíme konstatovat, že kdo umí, ten umí. V jedenáct hodin nám zastavuje terénní auto a my opět lezeme na korbu. Na ložné ploše vozidla nejsme sami. Leží tam také mrtvá ovečka a dříví a podobné věci potřebné k nějaké oslavě. Jedeme po horské silničce s občas propadlou krajnicí kolem "nekonečných" pastvin. Cestou vidíme na protějším kopci jménem Skinakas hvězdárnu a také asi tři kilometry před koncem silnice odbočku "ski resort". Vpravo vede špatně sjízdná cesta ke sjezdovce na severním svahu Koussakasu. Je to zajímavé, ale i na Krétě se v zimním období lyžuje!. Co nás však nejvíce zajímá, jsou pohledy na zasněžené hory. Zkušený a dobře připravený cestovatel není nikdy překvapen, ale přece jenom tolik sněhu jsme nečekali. Po zhruba šestnácti kilometrech a dvaceti minutách jízdy jsme na konečné, na velkém parkovišti u taverny Analipsi. Nacházíme se na jednom ze tří nástupních míst pro výstup na nejvyšší vrchol Kréty. Budova taverny vypadá nevábně až zdevastovaně. Taková malá nestvůrnost neboli bunkr, který se hodí spíše na bojiště než na posvátné místo. Těžko odhadnout, zda bude v létě otevřeno. Nyní se zde konají asi pouze domluvené akce jako třeba dnes. Majitelé vozidla jsou patrně také majitelé nebo nájemci taverny. Určitě není vhodné se spoléhat na možnost občerstvení nebo doplnění tekutin ve zdejších prostorách, jak se lze dočíst občas na internetu.

Prohlížíme si překrásnou náhorní plošinu Nida, která se zde rozprostírá ve výšce okolo 1.400 metrů nad mořem, a poté odcházíme z parkoviště po klikaté prašné cestě. Po chvíli objevujeme odbočku cesty na Psiloritis. Necháváme zde batohy a jdeme dál po silničce. Naším cílem je jeskyně Ida neboli Ideo Andro, nacházející se ve výšce 1.495 metrů nad mořem. Po chvíli bádání se vracíme k batohům a pokračujeme v cestě vzhůru. V osmnáct hodin a patnáct minut stojíme na nejvyšším místě Kréty na kopečku zvaném Psiloritis ve výšce 2.456 metrů nad mořem. Původně jsme zde chtěli přespat, ale povětrnostní podmínky nás donutili změnit plán. Odcházíme dolů rovnou za nosem. Zastavujeme přibližně ve výšce 2.000 metrů nad mořem a hledáme místečko na spaní.

Další den ráno pokračujeme dál v cestě z kopce dolů. Hledáme cestu E4. Po čase vidíme pod sebou v dáli nějaká stavení. Jedno z nich si vybíráme jako cíl a v deset hodin k němu přicházíme. Je to turistická chata Toubotos Prinos a patří Řecké horolezecké asociaci (EOS). Nachází se ve výšce přibližně 1.400 metrů nad mořem. Děláme zde přestávku, sušíme věci, ohříváme své kosti a kůži na sluníčku. Ve čtvrt na dvanáct pokračujeme po cestě E4, kterou jsme objevili až zde u chaty. Začíná přibývat stromů, především dubů, skoro se dostáváme do lesa. Nejedná se sice o takový les, jaký známe z domova, ale na Krétu je zde stromů až moc. Je zapotřebí se dívat také před sebe, jelikož se cesta různě klikatí, protože se vyhýbá překrásným, ale hlubokým stržím. Po cestě navštěvujeme jedno vyhlídkové a možná i náboženské nebo historické místo. Podle informační cedule by zde mohla být také pitná voda. V úvahu by přicházela malá jeskyňka. My jsme tam však nic neobjevili a tak po čtvrt hodině pokračujeme dále. Po chvíli se kolem nás začínají objevovat olivovníky.

Olivovník evropský je krásný, nenáročný a velmi odolný strom s šedavými listy, který snese velkou zimu, horko i sucho. Údajně jich roste na ostrově okolo 25 miliónů, buď v olivových hájích nebo jednotlivé stromy u cesty či v zahradě. Tato plodina nemá na Krétě konkurenci, vyskytuje se všude a v takovém množství, až to naplňuje úžasem. Svahy kopců a pobřežní roviny, prostě všude, kde jsou pro její pěstování vhodné podmínky, jsou pokryty kobercem miliónů olivovníků. Roste pomalu, dobrou úrodu lze očekávat až asi po 30 letech života. Jedna z teorií říká, že se olivy začaly pěstovat na Krétě asi před 6000 lety. Některé stromy patří k nejstarším na kontinentě, možná jeden z nich zasadili Homérovi současníci. Ve starověku byly olivovníky většinou majetkem státu a nesměly se kácet. Byly středem života, symbolem bohatství a míru. Olivový olej byl nazýván tekutým zlatem, ve stínu olivovníků rozvíjeli své teorie o životě antičtí filozofové Aristoteles nebo Platón. Olivový strom byl považován za kouzelný, věřilo se, že může růst sám od sebe. Proto také byly olivovníky nepřítele oblíbeným terčem, zničením stromů byl protivník výrazně oslaben. V Antickém Římě se pokácení pouhého jednoho stromu trestalo odejmutím života.

Stromy okolo nás mají krásně tvarované kořeny, kmeny a větve a kdoví jestli není některý z nich odnoží stromu, který zasadil Herakles u vchodu na olympijský stadion, aby z něj vítězové starořeckých her dostávali jednu snítku. Kromě vlastních stromů si prohlížíme zajímavý úkaz pod nimi na zemi. Pod některými totiž leží rozprostřené černé sítě, jinde jsou zase opodál složené. Jsou tam od minulé sklizně, která bývá obvykle od října do prosince, nebo jsou již připraveny na nový sběr. Těžko říct. Jisté je ale, že sběr oliv je na Krétě skutečným vyvrcholením roku. Tradičním způsobem se zralé olivy střásají na velkou plachtu zavěšenou pod stromem, případně se trhají do košíků jako švestky. Nasolují se ve velkých kontejnerech, dříve se máčely několik dní v moři. Pak se musí nechat několik měsíců zkvasit. Nakonec jsou naloženy do ochucených nálevů, ve kterých se skladují a prodávají. Všechny olivy, které vyrostou na stromech, jsou zelené. Rozdíl mezi černými a zelenými olivami je pouze ve stupni dozrávání. Zelené olivy jsou nezralé, pak přicházejí různé barvy žlutých, červených, modrých, až k úplně zralým, černým. Aby to však nebylo tak jednoduché, některé černé olivy vznikají ze zelených až při zpracování.

Řecké přísloví "jedl jsem s ním chléb a olivy" je známkou přátelství. Novomanželům v Řecku se přeje: "Ať ve Vašem domě nikdy nechybí chleba, víno a olivy". Olivový olej se používá k církevním obřadům, při křtu, svatbě, pohřbu, ke svícení, topení, vaření, natírání kůže, léčivým a kosmetickým účelům, zpracovává se i olivové dřevo.

Poslední úsek naší cesty vidíme před sebou městečko Fourfouras, kam přicházíme v půl čtvrté. Jedná se o druhé výstupové místo, ze kterého je možno naplánovat cestu na vrchol. Procházíme se městem a prohlížíme si ho, včetně místního kostela a posléze odcházíme na silnici stopovat. Čekáme jenom několik minut a pokračujeme s místním člověkem do vesnice Monastiraki. Zde se také chvíli procházíme a rozhlížíme. Zjišťujeme, že naším směrem vede již jen menší silnice a tudíž nám nezbývá než pokračovat pěšky. Nejprve procházíme vesnicí Opsigias a posléze přicházíme do větší vesnice, která se jmenuje Amari. Zde nejprve nakupujeme v malém obchodě plechovkové pivo a posléze navštěvujeme místní tavernu a začínáme testovat, jak chutná řecké víno. Jak se sluší a patří, k vínu dostáváme na ochutnání talíř se zeleninou, olivami, sýrem, rybí pomazánkou a chlebem.

V devatenáct hodin odcházíme dobře občerstveni s výhledem posledních dnešních dvou kilometrů, které podle mapy zbývají do dalšího městečka, kde budeme hledat nocleh. Leč skutečnost je jiná. Do Meronas přicházíme ve dvacet hodin a v nohou máme dalších šest kilometrů. Ne vždy se dá mapě věřit. Před spaním přemýšlím na téma „Kréta – turistika“. Na Krétě si místní obyvatelé na turistiku moc nepotrpí. Asi vůbec nevědí co to je a nechápou jí. Řekl bych, že sami Kréťané vůbec neznají svoji zem z hlediska cestovatelského, každý zná pouze nejbližší okolí svého bydliště a občas vůbec nechápe, proč turista chce něco poznat. Ale jsou to spokojení, pohodoví a dobří lidé a to je důležité pro naše cestování.

Další den ráno zkoušíme stopovat, jelikož nás bolí nohy. Asi po hodině nám zastavuje domorodý sekáč trávy, který nás popovezl asi jeden kilometr a posléze nám poradil a ukázal zkratku. Opět, jako již mnohokrát se ukázalo, že ne každá zkratka je nejkratší. Ve tři čtvrtě na deset přicházíme do městečka Gerakari. Zde vidíme přes silnici nataženou výstražnou pásku, která jakoby dávala najevo, že je silnice uzavřená. Na první pohled dost nepříjemná zpráva, jelikož právě tím směrem jsme chtěli stopovat. Naštěstí za několik vteřin poznáváme, že se k nám osud neobrátil zády. Přijíždí terénní dodávka, ve které sedí starší pán a paní. Na první pohled nevypadají, že by brali stopaře. My jim však zvedáme bezpečnostní pásku, aby mohli projet, a ukazujeme na korbu. Po tomto dobrém skutku z naší strany se jim nás asi zželelo a po projetí daným místem zastavují a dávají nám najevo, že ložná plocha jejich vozu je nám k dispozici. Nasedáme a dalších jedenáct kilometrů se kocháme pohledy na krásnou krétskou krajinu i na zasněžené hory.

V deset hodin přijíždíme do zajímavého města Spili, kde si to necelé dvě hodiny prohlížíme. Další auto, které jsme stopli, nás vysazuje po osmi kilometrech na křižovatce před vesnicí Koxare. Zde se nestačíme ani rozkoukat a zastavuje nám auto se dvěma stavebními dělníky. Po cestě s nimi řešíme otázku, kde vystoupit, abychom se dostali, co nejlépe a nejdříve ke klášteru Preveli. Nakonec vysedáme až v Plakias, v turistickém letovisku a přístavu na jižním pobřeží. Zjišťujeme možnosti, jak se dostat k našemu cílovému místu. Autobusy jezdí patrně pouze v sezóně, stopem to asi taky nebude žádná sláva a tak se rozhodujeme pro taxi.

Po cestě ke klášteru míjíme ruiny Kato Moni Preveli. Jedná se o pozůstatek starého kláštera, soubor kamenných budov z 16. - 17. stol. Asi dva kilometry odsud přichází to hlavní. Klášter Piso Moni Preveli, v minulosti nejbohatší a nejvlivnější církevní instituce na Krétě, se nachází jako skalní hnízdo na horských srázech ve výšce asi 200 metrů nad mořem s úchvatným pohledem na sluncem rozzářenou hladinu Libyjského moře. Vše jsme důkladně prohlédli a prozkoumali a čtvrt hodiny po druhé pokračujeme pěšky po silnici, abychom za chvíli odbočili na prašnou cestu, která končí parkovištěm s tavernou. Dále už musí všichni, stejně jako my, pěšky. Pěšina a schody vedou přes skalní útes kamsi hluboko až k pobřeží, do zátoky Preveli. Krásné místo, tak trochu sem zabloudilo moře na pevninu. Ústí zde do moře také říčka Megalo Potamos a vytváří malou lagunu obklopenou přírodním palmovým hájem, oleandry a eukalypty. Po příchodu na pláž odpočíváme, svačíme a pozorujeme moře a poté se koupeme. Na pláži je sice restaurace, ale dnes bohužel zavřená. Kdo by ji také navštěvoval. Do studené mořské vody se kromě nás nikdo jiný neodvážil a na pláži se na chvíli ukázalo pouze několik lidí. Abychom uschnuli, vydáváme se ještě na malou procházku podél řeky. Prohlížíme si palmový háj s místním ohroženým druhem palmy Phoenix theophrasti neboli datlovník krétský.

Když jsme si dosyta vychutnali si zdejší pohodovou atmosféru, vracíme se zpět. Stoupáme stezkou s četnými schody po skalnatém svahu s krásnými výhledy na zátoku. Ve třičtvrtě na pět jsme opět na hlavní silnici a čekáme. Za chvíli nám zastavují dvě Holanďanky a odvážejí nás do městečka Plakias, kde zůstáváme po zbytek odpoledne a celý večer. Procházíme se podél pobřeží, užíváme si západ slunka, navštěvujeme taverny, ochutnáváme jídlo a pití a posléze uleháme na pláži.

Ráno přicházíme čtvrt hodiny před sedmou na zastávku autobusu. Podle jízdního řádu, který mám stažený z internetu, by měl jet v tuto dobu autobus. Po chvíli přišlo několik lidí a situace vypadá příznivě. A následuje na Řecko – Krétské podmínky nemožné, ráno v sedm hodin, tedy přesně na čas odjíždíme linkovým autobusem do Rethymna. Část cesty už známe z předchozího dne, a proto se těšíme na místo kousek za Plakiasem, kde se nachází krásný průjezd známou soutěskou Kourtaliotiko. Její potok končí na známé pláži pod klášterem Preveli, kde jsme byli včerejšího dne.

Cesta rychle uběhne a před osmou hodinou vystupujeme v třetím největším městu Kréty na autobusovém nádraží blízko staré pevnosti. Procházíme se městem, hledáme autopůjčovnu a informace. Chystáme se na druhou, automobilovou část našeho putování po Krétě.

http://bubinga.blog.cz/

Putování po Krétě – pěšky, stopem, v taxi nebo autobusem na mapě