Putování podél Sázavy, 3. část – hrady, Stvořidla i návrat do dětství (Lipnice - Sluneční zátoka)

Ve druhém díle sázavského cestopisu, který se klidně mohl také jmenovat od hradu ke hradu, jsme navštívili zříceninu hradu Orlík, prošli si Hlíníkovo město Humpolec i areál kláštera Želiv s úžasným kostelem Narození Panny Marie a dojeli až do podhradí monumentální Lipnice. V díle třetím navštívíme nejen tuto nádhernou památku, ale prohlédneme si také Národní památník odposlechu, podlipnický venkovský gotický kostelík sv. Martina s freskovou výzdobou nebo zámek ve Světlé nad Sázavou. Ocitneme se také v ráji trampů na Stvořidlech, takže budu muset zmínit i kytary a hezčí polovinu lidstva. A také zavzpomínáme na dětství v místech, kde legendární Rikitan vedl své hochy k čestnému boji se Zelenou příšerou.

Úterý 29. července

Hrad Lipnice měl být jedním z klenotů naší cesty … a bezesporu byl. Vstupné 70,- Kč zahrnuje fotografování zdarma, několik „výstav“, volnou prohlídku a každou celou hodinu výklad průvodkyně o historii hradu v jednom ze sálů Thurnovského paláce. Hrad – nebo to, co z něj zbylo - je skutečnou učebnicí architektury, zejména co se pozdně gotických a renesančních kamenných artefaktů typu portálů a ostění týče. Vystoupáte do výšin věží a čeká vás také sestup do pekla; v tomto případě do sklepení a k hradní cisterně. Úžasná je hradní kaple sv. Vavřince (tedy jen její gotická část, samozřejmě) se zbytky freskové výzdoby a nádhernými figurálními klenebními konzolami z I. čtvrtiny 14. století. Zkrátka nebudu tajit, že jsem byl nadšen … a určitě jsem nebyl sám. A je v té chvíli celkem jedno, jestli člověk vidí v někdejší zdejší činnosti firmy Armabeton podíl na záchraně cenné památky nebo něco, co hradu sebralo velkou část historické autentičnosti.

Na závěr snad jen pár slov o té historii. Pozdně gotický hrad, na jehož podobě se podepsaly pozdější renesanční i barokní úpravy, byl založen na počátku 14. století. Zpustl po požáru v roce 1869 a od roku 1925 je postupně opravován. Jeho chloubou je tzv. Lipnický poklad, což je sbírka – v sutinách objevených - gotických a renesančních kamnových kachlů s nejrůznějšími motivy reliéfů (lov, turnaje, světci, rostlinné ornamenty apod.). Na celé podobě hradu je poznat, že vždy patřil nesmírně významným a bohatým rodům. Stačí jmenovat například zakladatele hradu Lichtenburky (větev rodu Ronovců), pány z Lipé, Vartenberky, Rožmberky, Trčky nebo Thurny. Mezi majiteli hradu nechybí ani králové Jan Lucemburský a Karel IV.

Od hradu se neposouváme nikam daleko. Čeká nás symbolický Národní památník odposlechu, tedy triptych žulových reliéfů Radomíra Dvořáka v zatopených lomech v okolí Lipnice. Respektive jeho 2/3, protože až k nejnovějším a nejvzdálenějším Zlatým očím se nám nechce. Spokojíme se tedy s Bretschneiderovým uchem z roku 2005 a o rok mladšími Ústy pravdy. Zajímavé místo, zvláště když jsme ho doplnili příjemným posezením V Panské oboře. Aj slivovička byla. Potom znovu do sedel a kolem Hlavy XXII, což je Dvořákova pozoruhodná oslava 130. výročí narození Jaroslava Haška, vyrážíme do Dolního Města.

Zde se nachází jeden ze tří pozoruhodných podlipnických gotických kostelů. Ten zdejší, zasvěcený sv. Martinovi (a původně sv. Janu Křtiteli) byl založen v I. polovině 14. století a byl později barokně upraven. Není to ale, naštěstí, téměř vidět. Jedná se o kostel hřbitovní a nedaleko něj se – na soukromém pozemku – nachází dřevěná zvonice. Kostel je však cenný zejména svou původní gotickou freskovou výzdobou (mj. čtyři evangelisté, Panna Marie, sv. Jan Křtitel, Pašije), takže považujeme za velký úspěch, že se nám podařilo zajistit jeho zpřístupnění (já zjistil jak, Bob zajel na ouřad). Po prohlídce nabereme směr Světlá nad Sázavou. Cestou nás potká drobná nehoda, kdy na zkratce prorazím duši. Bohužel hned na třech místech současně. A v této chvíli musím učinit, co jsem slíbil. Tedy prozradit, že Bob byl na čundru čestný, téměř pravdomluvný, se silným sociálním cítěním a smyslem pro kolektiv. Zkrátka se projevil jako dobrý servisman a díky tomu jsme mohli rychle pokračovat.

Ve Světlé nad Sázavou je zajímavý zejména zámek. Jedná se o bývalou tvrz, která byla přestavěna v renesanční zámek. Ten byl později upraven barokně a empírově. V jeho parku právě stavěli stage pro věhlasný Sázavafest. Zajímavý je i renesanční kostel sv. Václava, který byl ale bohužel nepřístupný a pod lešením. Před ním se nachází soubor soch. My jsme zde ale hlavně doplnili zásoby, což znamenalo nákup fotokaret, nabíječky s bateriemi a zalepení duše při konzumaci Kozla.

Poslední etapou 4. dne byla cesta na (přes) Stvořidla. Úžasný, 4,5 km dlouhý, úsek řeky, tvořený peřejemi, balvany a skalnatými prahy se mi navždy nesmazatelně vryl do paměti. I díky tomu, že přetahovat plně naložené kolo přes různé kořeny a balvany nahorů-dolů podél řeky, bylo opravdu náročným závěrem dne. Dobrovolně přiznávám, že v závěru jsem už Posázaví upíral jeho krásu a také okolní skály se mi zdály nějaké méně hezké. Večer v kempu ale vše napravil. Jak to na podobných místech bývá, vytáhly se kytary (i flétny) a – jak říkávali pánové Š+G – i já mohl přidat svůj mutující hlas ke sboru ostatních. Dokonce i Bob vesele hrál a zpíval a samotného mě překvapilo, jak se nám některé „kotlíkárny“ líbily. Ale došlo i na Pink Floyd a Metallicu. Ocenili jsme i dívku s nejkrásnějším profilem za andělský hlas a později než jindy se - vedle lávky přes Sázavu – uložili ke spánku spravedlivých.

Středa 30. července

Ráno vstáváme hodně brzy. Čeká nás velký den ... v kempu jsou placené sprchy, takže čas mytí a holení. Jdu první a jen co se namydlím, přestane téci voda. Nejen teplá. O chvíli později zjišťuji, že na dámských sprchách dopadly dvě slečny obdobně. Správce nesehnatelný, vrátnice zavřená, v hospodě jen půjčují klíče. Telefonuji na všechny strany a asi za půl hodiny přijede jakási osoba a vrátí mi dvacku. Naštěstí za chvíli poté voda naskočí a upravíme se do lidstvo připomínající podoby. Bohatýrsky posnídáme a vydáme se do míst, kde jsme jako děti byli mnohokrát, alespoň ve snech a představách. Tedy do Sluneční zátoky Legendárního místa, kde vznikla kniha „Hoši od Bobří řeky“, místa, kam Jestřáb se svým oddílem jezdil na tábory od roku 1925. A od roku 1997 zde má svůj pomník. Navštívíme také nedaleké rekreační středisko, kde nám povypráví o tom, jak zde měli zasloužilí Junáci sraz a po pár velkých se změnili v Hitlerjugend. Zřejmě dost nechutná záležitost. A tak se raději vydáme k dalšímu cíli naší výpravy, kterým je Ledeč nad Sázavou.