Putování s Mikulášem - Staré Splavy
Dá se tomu těžko uvěřit, když si vzpomenu na včerejší vánici, že před týdnem a něco bylo tak krásné počasí, které tak přesně zapadá do označení "indiánské léto." Inu, i moudrá Matka Příroda si občas ráda zalaškuje. A nebo, že by vůči nám byla mírně škodolibá, za to jak se k ní chováme? Prostě vymodlili jsme si krásné počasí a k tomu navíc i našeho čtyřletého vnoučka Mikuláše, neboť jsme usoudili, že jeho maminka si od něho potřebuje trochu odpočinout a ten malý rárášek, by s námi měl opět vyrazit někam na výlet, dokud to ještě počasí dovolí. Je na něm vidět, že přírodu má rád, tak proč mu to neumožnit. Když jsem dělal plán výletu, napadlo mě projít se roklinami v okolí Starých Splavů. Trasa není zase tak dlouhá, terén nenáročný, takže se nejevil žádný důvod, proč by to ten malý turista neušlapal. V pátek dopoledne jsme nasedli u nás na vlak, který nás za krátko vysadil na malém nádražíčku ve Starých Splavech.
Bylo po sezóně, rušné rekreační středisko se zdálo být téměř vylidněné. Vyšli jsme podél trati, v jedné zahradě se Miky obdivoval stádečku koz a ochočené srnce, pak jsme se ocitli na přejezdu, který v závěrečné fázi našeho výletu zahrál tragickou roli. Po pohodlné asfaltové cestě, označené zelenou turistickou značkou, jsme se zanedlouho dostali k břehu Nového rybníka, vyhlášeného Ráje sportovního rybaření. Ani rybářům se nějak už nechtělo k vodě, asi už svých úlovků měli plný mrazák. Došli jsme k frekventované silnici spojující Českou Lípu a Mladou Boleslav a ve vší opatrnosti, opakujíc malému Mikuláši pravidla bezpečného přechodu, jsme vozovkou zdárně zdolali.
Ocitli jsme se u několika chatek. Mikuláš rozhodně není milovníkem schůdných cest a tudíž si hned začal naříkat, že už ho bolí nožičky. Zlý děda a ošklivá babička dělali, že ho neslyší. Naštěstí tu byl už les a hned jsme zjistili, že jsme udělali dobře, že jsme si pro jistotu vzali s sebou košík. Za nedlouho hlásil Miky první nález. Prošel rychlou mykologickou přednáškou o určování a sběru jedlých hub a za nedlouho už zapoměl na nějaké bolící nožičky, protože lítal do svahu a zpátky a já nestačil čistit a ukládat houby do košíku. Radost mně udělaly hlavně hojně rostoucí václavky, na které jsme letos ještě skoro nikde nenarazili.
Ubírali jsme se pomalu lokalitou označovanou jako Dlouhý důl, tu a tam jsme přidávali do košíku další podborováky a babky,- na václavky jsem už uvalil embargo. Jednou jsme sešli ze značené cesty a museli se vrátit. Když někde dlouho nerostly houby a začal se Miky nudit, v obavě že se zase přihlásí jeho bolící nožičky, musel jsem chtě nechtě přistoupit na tradiční hru zlobivých veverek, které nemilosrdně bombardují nic netušícího chudáka dědu šiškama. Měli jsme v plánu, že u Braniborské jeskyně si opečeme buřtíky a odpočineme si. Když už jsem byl celý otlučený od šišek a kýžená jeskyně pořád nikde, začínalo nám to už všem být dlouhé. Přesto bylo na co se dívat. Podzimní les hýřil barvami, že nám nezbývalo nic jiného než obdivovat té vší kráse. Konečně jsme došli k rozcestníku u jeskyně, zdolali mírný svah a byli jsme u ní. Dýchl na nás chladný, syrový vzduch ze skal. Rychle jsme začali připravovat dříví na oheň a já v krátkosti vysvětloval Mikymu, že jeskyni,- vlastně skalní, pískovcový převis, dlouhý 44metrů, hluboký 12metrů a vysoký 6metrů-, využívali v dávných dobách obyvatelé okolních vesnic jako úkryt před nepřátelskými vojsky. Stěny jeskyně zdobí množství nápisů, nejstarší pochází z doby 1741. Za nedlouho se rozhořel ohníček, opekli jsme si klobásky, i když Miky jen ochutnal a raději se dorazil loupáčkem. Když jsme si náležitě odpočali a ohýnek dohořel, vydali jsme se na další cestu.
Zdolali jsme stoupání roklí v poslední části dolu a dosáhli rozcestníku nad Černou rokli. Protože se už pomalu nachýlil čas, zvolil jsem kratší a pohodlnější cestu po červené Vůbčářskou roklí, zvané také Střední důl. Na hřebenové cestě se opět ozvaly Mikulášovi nožičky, chvíli nám trvalo, než jsme mu jakž takž vysvětlili, že žádné auto za rohem nemáme a tudíž nám nezbývá nic jiného, než do cíle došlapat. Nakonec si dal říci a když jsme sešli do Vůbčářské rokle, nožičky se jako zázrakem uzdravili a my jsme měli co dělat, abychom mu stačili. Nakonec jsme s posledním dechem doběhli opět k silnici. Stačilo projít chatovou osadou, přejít zase silnici a byli jsme v cíli. Na nádraží jsme došli s rezervou několika minut.
Závěr byl napínavý. Vlak měl více než hodinu zpoždění, jak jsme se dozvěděli, tak na přejezdu po kterém jsme dopoledne šli došlo k tragickému neštěstí.Nakonec jsme přeci jen vpořádku dorazili domů, byť s neplánovaným zpožděním. Věřím, že Mikuláš i my budeme mít ještě dlouho na co vzpomínat.