Roháče - nenáročné výlety

Každoročně už několik let na začátku července jezdíme s partou do Vysokých Tater nebo do Roháčů. Letos jsme se rozhodli, že to prvně zkusíme až v září. V plánu byly Roháče, konkrétně chata Zverovka. Všechno by bylo zcela super, kdyby se mi v červnu neozvala ostruha na patě. Dovolenou ve Finsku jsem zvládla s hodně zatnutými zuby. Vrátila jsem se s oteklou patou ze všech stran. Nejdřív jsem ji skoro tři neděle odlehčovala a zklidňovala, k tomu jsem si zakoupila i měděnou destičku "Ostruhovníček". Pomohla hodně. Pak jsem podstoupila magnetickou léčbu, která prý doznívá dalších až 8 týdnů. Jenže po 14 dnech jsme odjeli do hor a za další měsíc máme zaplacenou další dovolenou - pochody podle pobřeží ostrova Menorka. Proto jsem se rozhodla, že letošní hory pojmu hodně odpočinkově. Zrušit je se mi nechtělo.

Na nádraží v Liptovském Mikuláši jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním, tedy skoro v 8 hodin ráno. Mně to bylo skoro jedno, ale kamarádům ujel autobus do Žiarské doliny, odkud chtěli pokračovat přes Smutné sedlo na Zverovku. Další jim jel až okolo půl desáté a ještě ne tak daleko. Budou si muset pár kilometrů přidat.

Já jsem slíbila, že jim taxíkem odvezu na chatu batohy, nějak se jim už nechtělo to přes kopce tahat. Předběžně jsem si domluvila taxíka, takže jsem mu jen zavolala, že už jsme na nádraží a během 5 minut tam byl, navíc sympaťák. Jen kudy na Zverovku jsem mu musela poradit. Batohy mi pomohl nastěhovat až do haly a místo předem domluvených 38 Euro se bránil vzít si 40, které se mu dokonce zobrazily na displeji. Na chatě to dopadlo lépe, než jsem předpokládala. Už v 9 hodin jsem se mohla ubytovat. Batohy mi umožnili uschovat v lyžárně, takže jsem se s nimi nemusela skoro nikam tahat.

Byl nádherný slunečný den. Tak jsem se jen nasnídala a vyrazila na nějaký výlet. Lákal mne Salatín, resp. Salatínská dolina, kam vede sedačková lanovka. Jenže na internetu psali, že v září jezdí pouze o víkendu. Na infu v Šindlovci jsem však zjistila, že zatím jezdí denně. Takže bylo rozhodnuto. Na parkoviště to bylo kousek, za 9 Euro jsem koupila zpáteční lístek a vyjela nahoru. Bylo krásně, jen bohužel nahoře se nenechá nikam jít na krátkou procházku. Jediná cesta vede strmě vzhůru do sedla a pak zase zpátky. Takže nic pro mne. Chvilku po mne však přijeli manželé ze Slaného, kteří se také rozhodli pro odpočinkový den, tak jsme tam společně poseděli a povídali si o horách a o všem možném. Ještě se u nás zastavili jejich sousedi z penzionu, takže 3 hodiny utekly rychleji, než by se čekalo. Když jsem nahoře osaměla, dala jsem si svačinku a sjela do údolí. Vrátila jsem se trošku oklikou přes rozcestí Šindlovec, kde vždy býval otevřený bufet a kde jsem si chtěla koupit něco k pití, ale tentokrát byl zavřený bez jakéhokoli uvedeného důvodu. Takže otevírací doba od 10 do 18 tady asi neplatí.

Vrátila jsem se na chatu Šindovec, dala si halušky se zelím a slaninou a šla na chatu spokojená, jak jsem si to užila. Ještě jsem se všimla, že vrcholky hor se halí do mraků a tak jsem jen doufala, že chlapi už sestupuji do údolí. Osprchovala se a když jsem si chtěla číst, usnula jsem jako špalek. Vzbudila jsem se chvíli před tím, než kamarádi dorazili. A dorazili akorát, za chvilku se venku strhla vichřice a začalo pršet.

Zašli jsme do restaurace - na pivo, oni i na jídlo, ale brzy jsme všichni zapadli.

Celou noc drobně pršelo, ráno byly vrcholky hor slabě poprášené sněhem. Ale naštěstí se ráno začaly mraky protrhávat a vypadalo to, že by mohlo být ještě hezky. Chlapi vypadli na celý den Spálenou dolinou do kopců, já jsem si už včera naplánovala procházku.

Třetí cestou - po modré jsem došla na včerejší parkoviště pod lanovkou. Po neznačené cestě jsem prošla pod lanovkou a směřovala proti proudu Studeného potoka. Po chvíli jsem vystoupala na snad bývalé parkoviště pod sjezdovkou a další sedačkovou lanovkou a pokračovala dál. Jenže problém byl v tom, že nahoře byly polomy, lesníci těžili dřevo, cesta byla rozježděná a po nočním dešti silně podmáčená. Přesto mne to neodradilo a pokračovala jsem dál. Pohled na peřeje na potoce vše vyhrazoval. Až poslední krátký úsek byl kamenitý a konečně proto bez bláta. Když jsem došla na asfaltku, která vedla z Roháčského vodopádu, krásně svítilo sluníčko. U přístřešku jsem si odpočinula a nasvačila se. Idylka netrvala dlouho. Zatáhlo se a začalo to studeně foukat.

Přes rozcestí Adamcula jsem se vrátila na Zverovku. Sice jsem chvíli váhala, zda ještě nedojít na Ťatliakovu chatu, ale byly by to další 4 km a na tvrdém asfaltu se mi nešlo dobře. Pata se už ozývala.

Večer jsme se s partou sešli pro změnu na Šindlovci, dali večeři, poseděli, pak ještě chvilku pokračovali při vínku a slívovičce na pokoji a šli spát. Venku svítili hvězdičky, ale předpověď nic pěkného neslibovala.

K ránu začalo pršet a předpověď na celý den slibovala "dážď". Naštěstí se to po desáté začalo protrhávat a mraky se zvedat. Chlapi vyrazili přes Látanou dolinu do hor. Já si ještě dopoledne četla, v poledne něco pojedla a vyrazila ven. Podle mapy jsem si vybrala okruh, začátek po žluté Látanou dolinou a kdesi za mostkem měla být neznačená odbočka vpravo a mělo by se to projít někam k chatě Šindlovec. Šla jsem po asfaltce stále do kopečka okolo pomníku padlým partyzánům a přes mostek přes potok Látaná. Vpravo byly vysoké kopce, cestu jsem nikde neviděla. Vlevo však byly krásné pohledy na potok, ještě hezčí než předcházejícího dne. Stoupala jsem okolo pramene až k dalšímu mostku přes potok. Tady se spojovaly dva přítoky a cesta dál už vedla jen podle úzkého potůčku. To už tak zajímavé nebylo, tak jsem se vydala zpátky. Cestu jsem našla až na úrovni pomníku partyzánům, kde byla odbočka k hájence Látaná, asi něco přes kilometr. Po chvilce jsem došla k nějakým stavením, kde byli shromážděni lesníci nebo myslivci se psy ve výrazných vestičkách. Tak jsem se ani nesnažila okolo nich někam pokračovat a odbočila vpravo do lesíka po nějaké málo výrazné pěšince. Ta mne dovedla přímo k chatě Šindlovec. Ještě jsem se šla podívat, zda bufet na rozcestí Šindlovec je otevřený. Kupodivu byl. Dál jsem se však nezdržovala a vrátila se na Zverovku, kde od 15 hodin měla být nějaká sláva Klubu slovenských turistů. Přišla jsem před čtvrtou, muziku jsem krásně slyšela až na pokoj. Zpívali hodně i české písničky, ale jejich provedení mne moc nezaujalo. Mělo to trochu jiný rytmus. Bylo to však příjemné zpestření.

Do večera jsem si už jen četla a sledovala, jak chlapi hrají čtyř hru v Devis Cupu. Ven se mi už nikam nechtělo. Jen jsem si zašla na halušky s brynzou. Když se chlapi vrátili, skoro jsem ani na pivo s nimi nechtěla jít. Byla jsem nějaká zničená. Tlak se asi pěkně houpal, protože večer už zase začalo pršet a déšť hlásí i na další den.

V noci pršelo, kupodivu ráno je slušně, dokonce mraky neleží ani nad horami. Naše turistická parta se prvně rozděluje. Ti nejzdatnější toho mají málo a vyráží na Roháčská plesa, ostatní si chtějí odpočinout, zůstávají se mnou a plánujeme přes partyzánskou nemocnici dojít do skanzenu v Zuberci. Já sice původně chtěla zkusit návštěvu nově otevřených jeskyní, jenže doporučují předem rezervaci, tak uvidím, jak to bude vypadat, až do Zuberce dorazíme. Nakonec jsme to museli ještě zkrátit a jít pouze po silnici. Žlutá trasa k nemocnici je čerstvě zavřená, těží tam dřevo z polomů.

U skanzenu jsme si nejdřív zašli na oběd do koliby a pak do skanzenu. Ani jsem nezkoušela, jak to s jeskyní vypadá. Sice jsme ve skanzenu před lety byli, ale je to tam hezké, tak si to po letech můžeme zase zopakovat. Skanzen slavil 50 let od založení, jsou tam fotky i spousta povídání k tomuto tématu. Začíná se opět zatahovat, brzy i pršet. Litujeme naše kamarády v horách, ale mají, co chtěli. My se radujeme, že už v dešti nikde chodit nemusíme. V 15 hodin má z Habovky vyjet zdejší turistický vyhlídkový vláček, tak se necháme nahoru vyvézt. Když na chvilku přestalo, tak se dva kamarádi ještě odtrhli, že jdou pěšky. Kupodivu jsem nebyla jediná, která se chtěla svézt. O chvilku dřív, než měl přijet vláček, zcela nečekaně přijel autobus a zastavil, aby dvě děvčata vystoupila. Dokonce nezastavil ani na zastávce. My k němu doběhli, ani nebyl problém ho přesvědčit, aby nás vzal nahoru. Možná i proto, že už zase pršelo. Byla to nějaká linka, která tu ani neměla zastavit, měl i problém nám stanovit jízdné. Navrhl 50 centů na osobu, což se nám líbilo. Místo za 2 Eura v otevřeném vláčku, jsme jeli levněji a v teple. Zlomyslně jsme zamávali našim kamarádům a za chvíli jsme už byli doma. Když za hodinu celí mokří dorazili, dozvěděli jsme se, že vláček ani nejel. To jsme měli kliku.

Večer dorazili i naší nejzmoklejší kamarádi, ale naštěstí je to chytlo až při sestupu, tak si většinu cesty taky užili.

Dovolená se končí, večer odjíždíme domů. Kupodivu podle předpovědi skutečně v noci přestalo pršet, od rána je jasno a slunečno. Takže naši podle plánu vyráží přes kopečky, jen bohužel lanovka už nejezdí a na Salatín musí hezky po svých.

Já si objednala už známého taxíka, dovezl mne s batohy na nádraží v Liptovském Mikuláši a byl zlatý - všechny batohy mi z parkoviště přenesl přes celou halu až k úschovně zavazadel. Já jen hlídala, aby nám s nimi nikdo neodešel. Tím jsem se zbavila povinnosti a šla se podívat do města. Sice jsme ho před třemi lety skoro celé prošli, ale město je docela hezké, je teplo, nemusím pospíchat a mohu si to užívat, občas se někde posadit a kochat se. Nejdřív jsem se zastavila v galerijní zahradě blízko evangelického kostela. Byl tam úžasný klídek, lavičky na sluníčku, takže ideální místo na snědení svačiny, či spíše už skoro oběda.

V infu jsem si vzala prospekty s mapkou, kde jsem zjistila, že se nechá docela dobře projít se okolo Váhu, že dokonce je zde vodní slalomový kanál. Moc se o kanoistiku nezajímám, jen se občas podíván na nějaké závody, takže o něm nevím, ale šla jsem to okouknout. A stálo to za to. Nechalo se okolo projít, přes kanál jsou různé mostky, jsou tam lavičky pro rozhodčí, no prostě paráda.

Prošla jsem se kus po proudu okolo Váhu a vracela se do centra. Chtěla jsem se ještě zastavit koupit nějaký sýr a klobásku ve farmářské prodejně Sýpka blízko Supermarketu BILLA v ulici Garbiarska. Jenže po víkendu byli vyprodaní. Nakonec jsem koupila jen nějaké koření na pečené kuře. Poseděla jsem u kávy a dortíku ve vedlejší cukrárně, podařilo se mi cestou ještě v akci sehnat tu nejlepší klasickou borovičku, dokonce i borovičku s hořcem a pomalu jsem se přesunula na nádraží, kde jsem doufala, že do hodiny naši přijedou autobusem z Jalovce. Kdyby jim to ujelo, budu mít před sebou další tři hodiny času. Tak musím jen doufat. Noha už mne bolela, nikde se mi už nechce dál courat. A sedět na nádraží taky není ideální.

Vyšlo to podle mého plánu. Ota zavolal, že už jsou v autobuse. Když zjistili, že batohy v úschovně ještě mohou zůstat, vyrazili jsme na večeři do města do čínské restaurace v ulici M. M. Hodžu a pak na pivo do rokového klubu Riders pub nedaleko Námesti Osloboditeľov. Bylo tam příjemné prostředí, pouštěli tam pěknou muziku, ani pivo nebylo špatný. A tak jsme jen hlídali čas, abychom stačili do 20. hodiny batohy vyzvednout. Na hodinu jsme pak ještě zašli do hospůdky na nádraží a  už nás čekala jen cesta domů. Spokojeni jsme byli všichni, dokonce jsem si to užila i já. Prostě v Roháčích je nádherně úplně všude. Ani nemusím běhat po hřebenech.

Roháče - nenáročné výlety na mapě