Rokycansko - přírodní park Trhoň - cca 17,5 km dlouhý výlet: Holoubkov – vrchol Trhoň – Špičatý vrch - Hůrky – vrchol Ohrada – arboretum Žďár – Kamenný Újezd (pivovar Loužek) – Rokycany (pivovar U Stočesů)

Když jsme se ve čtvrtek vraceli z Prahy, už jsme vymýšleli výlet na sobotu. Má být krásně – má to být jeden z posledních skoro letních dnů. Ve vlaku jsme to naplánovali a ještě večer jsem poslala kamarádům z naší turistické party mail s dotazem, zda se někdo přidá. Nakonec z naší desetičlenné party jsme jeli 3. Jeden byl na chatě, druhý se léčí po covidu, další po operaci kolene, někdo má sraz ze školy, někdo rodinou oslavu atd. Byli jsme však rádi, že aspoň Pepa půjde s námi, že nepůjdeme zase sami.

Scházíme se v 8,40 na Hlavním nádraží. V noci bylo zataženo, dokonce mělo i sprchnout, ale sluníčko už mraky proráží a skutečně to vypadá na pěkný den. Jedeme do Holoubkova. Tam už sluníčko i pěkně hřeje.

Téměř celá naše trasa povede v přírodním parku Trhoň, kde se zachovaly přirozené lesy. Dominantou je vrchol Žďár (629 m), který jsme asi před 6 lety zdolali. Dnes na něj proto šplhat už nebudeme.

Zajímavé je, že název přírodní parku je odvozen od vrchu Trhoň (625 m n. m.), přitom nejvyšším bodem parku je Bambule (659 m n. m.) na jihovýchodním okraji parku.

Z nádraží jdeme podle Holoubkovského rybníka na rozcestí Holoubkov – odb. k žst. a pokračujeme po červené vlevo. Po silnici je to ještě po rovině, ale jak zatáčíme vlevo, už vidíme ten kopec. Cesta vede po bývalé sjezdovce a i když z ní později odbočuje, je čím dál prudší. Chlapi na mne museli asi 2x čekat. Do kopce jim absolutně nestačím. Cesta vede moc hezkým lesem, Pepa hned řekl, že je to typicky houbařský les. Přímo lesem však nejdeme, to bychom nedošli nikam. Ani nechceme houby sbírat. Cestou jsme viděli poměrně hodně skutečně hezkých klouzků, ale nechali jsme je tu dál růst. Jednak na ně nic nemáme, navíc sušených hub máme dost. To nám stačí. Třeba udělají radost někomu potřebnějšímu.

Na trase jsou odbočky ke studánkám, k nim nezacházíme. Už tak dost dlouhou trasu si nechceme prodlužovat.

Cesta vede ve stínu, je tady příjemně. Není tu horko, ale ani zima. Na výlet ideálně.

Konečně jsme vystoupali na rozcestí Trhoň. Vlevo se nechá dojít na vrchol Trhoň (624 m). Je to holý vrchol, podle fotek to tam může být hezké, ale dál už nestoupáme. Opět proto, že by to bylo dalších 600 m. Navíc výhledy z něj nejsou.

Vpravo těsně míjíme Špičatý vrch (622 m), až na vrchol cesta nevede. Teď koukám, že jsme si to mohli zkrátit a tento vrchol obejít z druhé strany po zpevněné cestě. Ušetřili bychom si i stoupání a následné klesání, ale šli jsme po značce a mapu v té době ani nesledovali. A lesní cesta byla fajn.

Na rozcestí Trhoň se dostáváme na dnešní nejvyšší bod a konečně klesáme. Ještě nás sice čeká jedno stoupání, ale nebude tak dlouhé a tak prudké.

Pohodnou cestou po červené klesáme až na okraj lesa. Tady se nám postupně otevírají úžasné výhledy. Nejdřív vidíme jen severovýchodní okraj obce Hůrky. Vypadá to, že je tu jen pár domků. Za chvíli však vidíme celou poměrně velkou obec na okraji lesa. Za ní jsou pěkná panoramata dalších vrcholů přírodního parku.

Naše cesta vede okrajem lesa. U jedné pěšiny, která vede do obce, je reklamní cedule na krčmu U Fabiána. Nevíme však, zda má teď otevřeno, navíc v lese se nám líbí, do obce jít nechceme.

Po chvíli vpravo od nás míjíme skalnatý vrchol Ohrada (509 m), kam vede několik úzkých cestiček. Jdeme se tam podívat, zda nebudou hezké výhledy i na druhou stranu. Je to tam hezké. Jsou tam skály i výhledy – směrem na Rokycansko a Volduchy. Já samozřejmě lezu na tu nejvyšší skalku, odkud je vidět nejlépe.

Červená nás dovedla na silnici z Holoubkova do Dobříva. Kousek po ní musíme – až na rozcestí Západně Hůrek a pokračujeme po červené až na rozcestí Pod Žďárem. Ota se už obává, že je poženu na vrchol, ale ujišťuji ho, že ho obejdeme. Uvěřil mi to až na zmíněném rozcestí, kde odbočujeme vlevo po místním modrém značení. Stoupání se však neubráníme – je však mírné a krátké. Jen na rozcestí Nad Jezevčinami. Tady se nám opět otevírají pěkné výhledy na kopce přírodního parku. Svítí sluníčko, jsou tu kameny i pařezy – dáváme svačinu. Už máme všichni hlad.

Chvíli odpočíváme, trávíme a kocháme se. Ale pak pokračujeme už zase z mírného kopečka přes rozcestí Žďár - východ a V Zádolí – odb.. Sem zleva přichází modrá turistická značka a ta nás dovede až do cíle přes rozcestí Žďár – Bouchalka a okolo malého arboreta Žďár. Založil ho v letech 1974 - 1978 zdejší lesník, aby seznámil veřejnost s našimi základními dřevinami. Má jich tam být asi 30 a měly by být označeny cedulemi. Žádné jsem však neviděla. Chlapi dělali, že nic nevidí – doufali, že už budou brzy v Kamenném Újezdě, kde si dají pivo. Už to není daleko. Jen chvilku jsme se ještě zastavili - jsme uneseni dalekými výhledy. Dokonce vidíme i rozhlednu na Krkavci.

Za chvilku jsme už u říčky Klabava a v restauraci Pod jasanem. Na svých stránkách tvrdili, že se tady točí pivo pivovaru Loužek. Je pravda, že stránky byly naposledy aktualizovány r. 2019. Nevěděli jsme tedy, zda bude vůbec otevřeno.

Otevřeno bylo, ale měli zde jen Prazdroj a Gambrinus. To bylo hlavně pro mne velké zklamání, protože tohle pivo nemusím. Dám si jen, když mám hodně velkou žízeň. Vody jsem si vzala dost, ještě nějakou mám, tohle pivo nechci. Dozvěděli jsme se, že od covidu tady pivo netočí, že si na zahradě pivovaru udělali kiosek a tam pivo točí – ne však pravidelně.

Chlapi dávají pivo, já jdu k pivovaru Loužek. Svou první várku uvařil v létě 2013, i když již asi 20 let před tím 3 kamarádi různá piva ochutnávali a snili o vlastním pivovárku. Až r. 2011 se pravděpodobně jeden z nich oženil a téhož roku už jako manželé Otcovi začali s výstavbou zdejšího rodinného domu. V plánech byl i prostor pro varnu a pořádný ležácký sklep. Dům stál, pivo se začalo vařit. Asi i chutnalo. Snad právě proto vrchní sládek Lubomír Otec r. 2017 absolvoval školu pivovarnictví. Všichni tři kamarádi spolu zůstali. Spolu vaří, spolu ochutnávají a manželka jim fandí a pomáhá na různých pivních akcích.

Jenže když jsem k jejich domku došla, nikde nikdo není. Je tu klid. Jen tu parkuje auto. Zkusila jsem zazvonit, zbytečně. Nic se nedělo. Obcházím parcelu, za rohem vidím jejich kiosek s toikou a posezením. Opět je vše zavřeno. Trochu se divím. Je víkend a krásné počasí. Až doma večer jsem zjistila důvod. Psala jsem totiž v pátek odpoledne do pivovaru dotaz, na který mi odpověděli dnes, že se omlouvají, ale že jsou nemocní. Tak snad někdy jindy to vyjde. Chlapi dali po jednom pivu a vyrazili za mnou. To už jsme byli domluveni, že bude-li zavřeno, dojdeme do Rokycan ke Stočesům, kde jsme se na pivu už zastavili několikrát. Jsou to další asi 3,5 km, ale po rovině, to ještě dojdeme.

Tady jsme měli štěstí. Mají zabíjačku. Kromě piva jsme s Otou dali i zabijačkovou moc dobře ochucenou polévku a Pepa jitrnici. Samozřejmě jsme se tam zasekli. Na vlak to je pohodlnou chůzí 15 minut. Odjíždíme v 17,27 hodin, tedy chtěli jsme. Vlak má 10 minut zpoždění. Ale to není tolik. Vystupujeme v Plzni na zastávce. Domů je to kousek. Neříkám, že jsme to zvládli zcela v pohodě, jsme docela utahaní, ale spokojení, protože tenhle výlet se vydařil. Šlo se pěknou krajinou, bylo nádherně, i to dobré pivo na závěr bylo. A zabíjačka – to byl pěkný bonus.

Rokycansko - přírodní park Trhoň - cca 17,5 km dlouhý výlet: Holoubkov – vrchol Trhoň – Špičatý vrch - Hůrky – vrchol Ohrada – arboretum Žďár – Kamenný Újezd (pivovar Loužek) – Rokycany (pivovar U Stočesů) na mapě