Romantická dovolená u krajanů v rumunském Banátu

Fotografie (1)  • Foto: misha

"No kde jste byli? čekáme vás už od rána. Pojďte dál, rychle vám připravím něco k jídlu" vítá nás Jarmilka mezi dveřma. Je červen roku 2008 a my jsme konečně na místě, ve Svaté Heleně, nejstarší dochovalé české vesnici, v rumuském podhůří Karpat.

Svatá Helena má ideální polohu asi 300 m.n.m a tak se první den našeho pobytu věnujeme procházkám po okolí a kocháme se krásnými vyhlídkami . Zejména pohled na Dunaj patří mezi ten nejkrásnější. Po červené turistické značce se vydáváme k Velké Kazanské soutěsce Dunaje, vzdálené od Heleny asi 2,5km . Je neděle a tak se rychle vracíme, abychom nezmeškali mši, začínající v 10 hodin. Neděle je pro místní dnem kliku, obstarají akorát dobytek a tak se mohou před kostelem scházet mnohem dřív a diskutuvat v tzv.táčkách. Dnešní obřad je v duchu zemřelého, který má i tento den pohřeb. Nenecháme si takovou událost ujít a jako tiší pozorovatelé se zúčastňujeme z povzdálí obřadu v duchu tradic, které již u nás skoro zanikly . V podvečer se ještě věnujeme návštěvě středověké zříceniny hradu u řeky Dunaje v rumunské vesničce Coroniny. Po červené značce se při západu slunce nad Dunejem vracíme zpět do Heleny , jedná se bohužel ještě o staré značení a tak se nám podaří několikrát zabloudit.

Je pondělí a tento den máme náplanovanou cestu do Eibentálu, další z českých vesnic, vzdálenou asi 60 km. Trochu se pleteme Jarmilce při dojení krávy a okukujeme styl, abychom si v budoucnu neudělali ostudu a trocha mléka se nám podařila nadojit. Po vydatné snídani z bílého zdejšího chleba, který je do vesnice dovážen každý den, klobásek, sázených vajec, sýra a zeleniny vyrážíme do Coronin na autobus. Bohužel dopravci se zde střídají velice často a tak údajný spoj v 10 hodin nejede a jediné spojení na rozcestí po Eibentalem je až odpoledne. Rozhodujeme se tedy pro autostop. Předem jsme byli informování, že jezdit stopem není problém, ale jedná se o placenou službu a o ceně se musíme nejdříve s řidičem domluvit. Problém to asi určitě není, ale nikdo nám neřekl, že na cestě kolem Dunaje skoro nic nejezdí. Asi po hodině máme štěstí a zastavuje nám džíp s mladými Rumuny. Rtuť teploměru opět překračuje více než 35´C a tak peníze nepeníze, už nemáme ani sílu se o ceně dohadovat a soukáme se do vozu. Rumuni jedou jen do vesničky Berzasca, která je asi na půl cesty. O ceně vůbec nediskutovali, nevzali si prostě ani Ban. Je skoro poledne a úmorné vedro. Další cestu odmítáme a jdeme prozkoumat zdejší vesnici, hospoda by určitě přišla vhod. Máme štěstí, první domorodec na kterého jsme narazili je Čech a nasměruje nás správným směrem. Majitel hospůdky a zároveň krámku je Rumun. Velice milý člověk. Tak trochu lámaně mu sdělujeme cíl naší cesty. Asi po hodině nám sehnal další odvoz. Konečně v Eibentálu, řidič byl báječný a odvezl nás až na místo. Ani ten si nevzal ani Ban. Vesnice je vzdálená asi 5 km od rozcestí na hlavní silnici a ušetřil nám tak celkem nepříjemné stoupání do vsi. V tak velkém vedru nám to přišlo opravdu vhod. Naši domácí jsou sice na poli, jak se dozvídáme od jejich matky. Naštěstí klíče od chalupy, ve které máme sjenané ubytování byly pro nás připraveny. Na rozdíl od Heleny jsme ubytování samostatně. Trochu nám chybí dobytek, pes , kočky, prostě klasický venkovský život, jaký máme na Heleně. V podvečer jdeme po červené značce k nedalekému, asi 5 km vzdálenému dolu na antracit Ujbányj. Je to nejstarší důl v oblasti, bohužel už 2 roky zavřený. Nacházíme už jen Trosky jeho dřívější slávy. Důl byl zavřen po sesuvu hlavní šachty a vypadá to, že byl opuštěn z hodiny na hodinu. Tak jak to tam stálo, všetně těžké techniky, tak to tam chátrá a rezne dodnes . Působí na nás dost depresivně. Zpět do Eibentálu jdeme opět po červené. Naši domácí se už z pole vrátili. K večeři nás čekají skvělý plněný papriky a palačinky s jahodami a tvarohem. Místní hospoda má v pondělí zavírací den a tak jdeme trochu přecpaní na kutě.

Je úterý a tento den jsme měli naplánovano prozkoumat okolí vesnice. Zejména vrch Známana s kruhovým výhledem do okolí a okolí říčky Tisůvky s menšími vodopádky vypadaly jako zajímavé cíle. Bohužel podle předpovědi mají dnešní teploty dosahovat 40´C a jediný spoj zpět nám jede časně ráno, rozhodujeme se raději pro návrat do Heleny. Naši domácí, jsou milý a ochotní, jak jinak, snaží se nám ušetřit kus cesty na rozcestí, vyrážejí na pole dřív, aby nás mohli kus odvést . Je nádherné mlžné ráno a Eibentál se nám opravdu nechce opouštět, ale strach z rozpálené asfaltové silnice a nejistoty stopu nás ženou kupředu. Autobus kupodivu přijíždí s pouhým půlhodinovým spožděním a tak do Svaté Heleny dorážíme již kolem poledne. Naši domácí, kteří chtěli věnovat dva dny naší nepřítomnosti práci na poli, je doba sena, jsou naštěstí doma. I je velká vedra vyhnala z pole dom a pro seno se chystají až v podvečer. Dnešní den už se věnujeme pouze pobytu ve vsi. V podvečer přivádí pasáček krávy z pastvy . Pro nás určitě zajímavý pohled, krávy si sami nachází domov a oddělují se od stáda. Vezmeme několik balíčků Valetolu a nějaký Ipubrufen a jdeme najít domek, v němž bydlí žena, která měla před několika lety zlomenou páteř a při našem prvním setkání si stěžovala na velké bolesti . Najednou jsme v naprosto jiném světě. Automatické pračky, rychlovarné konvice, koupelny nám přišly i v tomto zapomenutém světě doposud samozřejmostí. Zde, ale nacházíme svět, který neznáme pomalu ani z filmů pro pamětníky. Velký statek bez vymožeností civilizace . Jediné co připomíná 21 století je satelit a barevná televize. Paní nás přivítala velice vřele, ukázala nám celé hospodářství. Odcházíme s kozím sýrem a šípkovými povidly. Na revanš. Nakonec se odolat nedalo, přestože jsme nic nechtěli.

Je středa. Probouzíme se zvuku zvonků. Pasáček už odvádí krávy na pastvu. Trochu jsme si přispali. Holt jsme na čerstvém vzduchu. Spí se tu opravdu báječně. Až na duchny. Vedro je i v noci. Na dnešní den je předpověď dost nepříznivá. Největší vedro. Od zítra se již má ochlazovat. Sice jen o dva stupně, ale přeci jen ochlazovat. Návštěva jeskyní se nám zdá pro tento den nejlepším řešením. Po červené turistické značce směrem na Gernik se vydáváme ke skalnímu útvaru Kulhavá skála. Nemáme kam spěchat a tak v klidu pozorujeme krajinu. Úrodné závrty, typické pro krasové oblasti. Svatohelenské při práci na polích . Asi po 3km opouštíme červenou značku a dál se vydáváme po zelené. Louky jsou zde již poměrně kamenité. Jdeme opatrně, mohli bychom zde potkat hada. Zejména zmije růžkatá, která se v této oblasti vyskytuje, je hodně jedovatá. Naštěstí se setkání nekonalo. Zbytek cesty velmi prudce klesáme lesem ke Kulhavé skále. Máme ještě spoustu času a tak se vracíme zpět na červenou a jdeme další asi 3km směrem na Gernik, od rozcestí pokračujeme po modré k jeskyni Turecká díra. Naštěstí máme baterky a tak se vydáváme na průzkum. Zanedlouho narážíme na malé krápníky. V jeskyni je, ale spousta různých cest a tak se raději vracíme, abychom nezabloudili. Do Heleny se vracíme až v podvečer a ještě se balíme na zítřejší cestu do Rovenska, do nejvýše položené české vesnice, asi v 800 m.n.

Po ne zrovna nejlepších zkušenostech do Eibentálu jsme si raději sjednali místního dopravce a necháme se do Rovensko odvést. Stoupáme nahoru do vesnice po neudržované cestě, jedeme chvíli i v potoku. Docela se divíme, že to audina našeho řidiče vydrží. Rovensko je opravdu malebná vesnička s nádhernými vyhlídkami do okolí . Při pěkném počasí je prý vidět i Dunaj. Jsme ubytováni na velkém statku. Naši domácí jsou velice srdeční . Jsme výš a zdá se, že zde není již tak úmorné teplo a tak nám místní slivovice na přivítanou chutná mnohem víc. Nakonec dnes se mělo začít konečně ochlazovat. Rovensko na nás působí velice opuštěným dojmem. Dozvídáme se, že spousta místních se stěhuje pryč, zejména do Čech. Život zde je v zimě velice tvrdý a vesnice bývá úplně odříznutá od světa. Přesto paní Karla v místním krámku již věděla odkud přicházíme, kde jsme ubytovaní a kam zítra jdeme. Místní tamtamy pracují velice rychle . Zde se také potvrzuje, že každá vesnice je úplně jiná a má jiné zvyky. Pasáček nevodí krávy na pastvu, ale každý hospodář se o ně stará sám. "Naše" krávy si zašly trochu na procházku a hospodář je večer nahání po vsi. Koně se nevrátily vůbec. Slivovice dnes opravdu chutná nějak víc a tak s domácími sedíme do pozdních nočních hodin na zápraží a tlacháme.

Ráno jsme vyfasovali na cestu sýr a boží milosti /něco jako neplněné koblihy/ a vydáváme se na Gernik, vzdálený asi 15 km. V dálce je slyšet hřmění, doufáme, že nás bouřka mine, část cesty máme po hřebeni . Míjíme rumunské salaše. Jsou to neskutečné samoty. Byli jsme upozorněni na zlé psi. Máme, ale štěstí. V jedné salaši není ani živáčka , ve druhé je stihla rumunka včas uvázat. Je to starší žena. Ráda by si povídala, ale bohužel, jazyková bariéra nás odkázala alespoň na úsměvy. Moc lidí zde asi neprojde. Vždyť ani my nepotkáváme žádné turisty, přestože ve vesnicích je jich dost. Před Gernikem je soustava vodních mlýnků U Petra . Jeden z nich se nám podařil zprovoznit. Škoda, že žně jsou teprve před námi, určitě by bylo zajímavé vidět hospodáře v akci. Pytel obilí se prý semele asi za hodinu. Kolem nás se přehnala další bouřka. Do Gerniku. ale dorážíme za krásného počasí. Jsme naprosto zničeni. Vzduch se ani nehne. Ubytování, které jsme měly sjednaný nám nahnalo husí kůži, taková horší ubytovna. sice splachovací WC a koupelna, ale jinak nic, ani dvorek, kde bychom mohli posedět. S nedíky odmítáme a jdeme hledat něco sami. Narazili jsme na naprosto typickou světničku s pruhovanými duchnami. Paní domácí sice turistům nevaří, ale jsme naprosto nadšeni. V místní hospůdce si dáváme klobásu, jediné menu, které mají a uleháme do duchen. Zas tak báječný, jak jsme si mysleli to nebylo. Ráno jsme naprosto nevyspalý a to nejenom díky bouřce, která dost intenzivně řádila v noci, ale i díky blechám, které se pravděpodobně držely ve slamácích.

Ráno vyfasujeme sýr a špek a po červené vyrážíme do Svaté Heleny , vzdálené asi 16 km. Už jsme trochu nostalgičtí, zítra ráno odjíždíme domů. Je to zvláštní, vracet se přes 1000km z české vesnice do české vesnice. Jarmilka nám na závěr dovolí podojit krávu. Večeři máme na přání. Brambory na loupačku a kukuřičnou kaši. Kukuřičná kaše se podává s masem, vynikající. Jarmilka holt umí. Večer si ještě posedíme s domácími u dobré skleničky vína. Koupíme domů dárky, hlavně akátový med, prý vynikající, nějaký sýr a nezbývá než balit.

A co říci na závěr? Jsme rádi, že jsme ještě stihli zbytky tradičního života v českých vesnicích rumunského Banátu. Civilizace se tam blíží mílovými kroky. Možná i hospodářsví bude za pár let na ústupu. ale krásná krajina zůstane napořád a my jen doufáme, že srdečnost, přátelství a soudružnost ze srdcí našich rodáků nevymizí nikdy.

Miroslava Kinclerová

mikiweb.kx.cz

fotocestopis z Banátu

stránky o Banátu, ubytování a užitečné info: banat.cz