BANÁT – ROVENSKO, GERNÍK ... Temešvár, Rešice - RUMUNSKO
Za nevšední a velmi cenné zážitky (pár nádherných podzimních teplých dní strávených u našich krajanů v Rumunsku) vděčíme kamarádovi Laďovi, starostovi obce Chvalkovice, který nás pod záminkou týdne s hromadou muziky v pěkném kraji, nalákal s CK Kudrna do Banátu. Hezké hudby zaznělo opravdu vrchovatě v podání Pavlíny Jíšové, Petry Šany Šanclové, Luboše Javůrka a dalších z řad účastníků zájezdu. Neméně atraktivní byly i výšlapy po členitém karpatském masívu v nedotčené přírodě. Procházeli jsme po prašných klikatých cestách, pastvinami, lesíky a kochali se pohledy na hřebeny hor i do hlubokých údolí. Užívali jsme si teplých slunečních paprsků, ticha, klidu, vůní a pestrých podzimních barev. Příjemné bylo i setkání s tamními vlídnými a velmi pohostinnými lidmi.
Ve vesničkách, vypadajících jako dokonalý skanzen, probíhá zcela reálný život a hospodaří se tu dnes stejně jako před mnoha lety…
Převažovala (a stále převažuje) zde římskokatolická a evangelická víra (později i babtistická). Lidé se odmítali přizpůsobovat pravoslavnému rumunskému náboženství a také nevznikaly smíšené svazky. Obojí pomohlo zachovat čistou českou populaci. Ze svých domovů si kdysi do Rumunska lidé donesli a doposud udrželi způsoby života, kulturu a krásný starý český jazyk Několik používaných archaismů jsem naposledy slyšela z úst babičky a dědečka. Z těchto důvodů se ve vesničkách dodnes dochovaly zvyklosti, které jsou v současném Česku už dávno zapomenuty. "Starý svět" však v poslední době rychle mizí, počet obyvatel se rapidně zmenšuje.
Zatímco my si tu pár dní připadali jako v pohádce, pro zdejší je život v tomto kraji velmi těžký. Není divu, že jsme se ve vsích setkávali hlavně se staršími lidmi, mladí odcházejí především z důvodu vysoké nezaměstnanosti (nejen díky uzavření dolů a průmyslových podniků ) do České republiky nebo do rumunských měst. Stěhují se za prací i kvůli dětem, aby jim poskytli lepší vzdělání, životní úroveň, lékařskou péči atd. Zůstávají po nich prázdné domky.
Starší generace v Banátu žije z důchodu, sociálních podpor a hlavně z hospodářství (a to především pro vlastní spotřebu, k prodeji zbývá minimum). Život tamních je závislý na zemědělství a chovu zvířat - tedy na soběstačnosti a dřině. Polnosti a louky se často táhnou do velikých vzdáleností. Půda je někde úrodná pouze v nízké vrstvě. Pěstují se tu obiloviny (hlavně kukuřice a pšenice), brambory, pícniny, luskoviny a zelenina (okurky, dýně, pastiňák, zelí, rajčata). Záleží na druhu půdy a poloze pole. K tahu se používá koňských a kravských sil. Lidé dokáží také zužitkovat mnoho plodin, které příroda nabízí.
Některé rodiny si přivydělávají ubytováním turistů. V každé vísce je i několik volných chalup, které si lze pronajmout.
Přes veškerou (různorodou) pomoc české vlády, Člověka v tísni, Oblastní charity Hodonín , jiných organizací, dobrovolníků, či sbírek (podporujících školství, zdravotnictví, osvětu atd.) hrozí zánik této jedinečné komunity.
TEMEŠVÁR
Českým vesnicím předcházela kratičká návštěva Temešváru (Timisoara), jež je v oblasti Banátu nejrozvinutějším vzdělávacím, kulturním a průmyslovým centrem, dopravním uzlem a zároveň jedním z největších měst v zemi, kde žijí kromě Rumunů i menšiny – např. Maďaři, Srbové, Němci, Bulhaři. Češi se i sem z banátských vesnic stěhují za prací. Temešvár patří k prvním městům ve světě kde začaly jezdit tramvaje, tažené koňmi a první v Rumunsku, kde začala jezdit tramvaj elektrická. Temešvár je dále první město v Evropě, kde vzniklo elektrické pouliční osvětlení. Právě v Temešváru začala v roce 1989 krvavá revoluce rumunského lidu za svobodu. Ve městě se nachází řada secesních staveb a muzeí. My stačili proletět kolem Městské opery přes náměstí, lemované pouličními kavárničkami a obchůdky, až k pravoslavné katedrále, kde právě probíhala mše svatá. Cestou ke kostelu jsme potkali sochu vlčice, kojící Romula Réma. Tutéž vlčici jsem před pár měsíci spatřila v Římě… tam patří její původ.
Mrkli jsme do zdejší tržnice. Zbytek volného času se místo prohlídky dalších atraktivních míst strávil hledáním zaparkovaného autobusu, protože jsme se stačili skupině ztratit. Domluva s některými Rumuny připomínala spíš konverzaci s Maďary 
… až na třetí pokus (poradu) jsme úspěšně trefili k dostavníku.
REŠICE
Následovala další zastávka v průmyslovém městě Rešice (Reșița) v muzeu parních lokomotiv, které zde byly kdysi vyráběny. Skvosty bylo možné shlédnout na volně přístupném prostranství.
Na poslední zastávce před cílem jsme se osvěžili u Aniny ve vyvěračce Bigar a pokochali se vodopádem, pokrytým mechem.
Nepřináleží mi hodnotit tento kraj. Za pár dní zde strávených se nepoznalo téměř nic, ale zůstávají vzpomínky z rozhovorů se zdejšími přívětivými lidmi, vjemy a zážitky.
ROVENSKO
Rovensko (1827) - od hlavní komunikace jsme dostavníkem vystoupali šotolinovou cestou do výšky 800 m.n.m. V naprosto úžasné malebné barevné podzimní krajině se nám otevřela nejkrásnější vesnička ze všech, které jsme v kraji navštívili. Přestože osadou již vedla nově zbudovaná silnička, kousek od dřevěné kadibudky stál satelit, v jedné místnosti visela mucholapka a v další koukala přípojka k internetu… stále mi připadala ves nejméně poskvrněná současnou civilizací. Je zcela pochopitelné, že některé vymoženosti moderní doby jsou i zde již nutností. V současnosti žije v Rovensku 70 lidí, především starší generace.
Stojí tu římskokatolický kostel, škola a obchůdek spojený s hospodou. Živobytí si lidé zajišťují hospodařením a chovem zvířat - každodenní tvrdou prací.
Vycházky po Rovensku a do blízkého okolí byly překrásné. Potkávali jsme babulky v šátcích a zástěrách, koňské povozy s různými náklady, kravky, které se samy loudaly z pastvy domů a hasily žízeň u místních napajedel. Téměř u každého domku chrochtalo prasátko.
S paní Mojžíšovou, u které jsme byli ubytovaní jsme si hodně povídali o zdejším životě, těžkých podmínkách (především v zimním období), o špatné zdravotní dostupnosti atd. Tato milá paní se přestěhovala do Česka ke své rodině, ale po nějakém čase se vrátila zpět. Přes všechny nesnadnosti tu má zapuštěné své kořeny. Poskytla nám nejen přístřeší (tj. nocleh v domečku, připomínajícímu obydlí mých prarodičů, žijících před lety v malinké vesničce), ale i skvělou stravu. U nás bychom ji nazvali exkluzivní biostravou. Všichni „účastníci zájezdu“ neměli to štěstí jako my a neumyli se teplou vodou (někteří neměli možnost se umýt vůbec). O to lépe však byli připraveni na dny následující.
První den v Rovensku ukončili naši muzikanti večerním koncertem a příští ráno jsme se vydali do Gerníku (celkem nenáročných 15 km). Šlapali jsme po červené značce a kochali se krásami, které kraj nabízel (viz fotogalerie). Teplota šplhala (i koncem září) ke třicítce, příroda hrála všemi barvami.
Cestou na naši bandu vyběhli 2 nebezpečně vypadající (uštěkaní) psi. Prý to tu je zcela běžné. Rada zněla - použít dělobuchy nebo alespoň klacek do rukou... hledejte však na holé louce během 7 sekund klacek a tahejte dělobuchy z malé krabičky, když se ruce třesou strachem! Naštěstí se psi brzy umravnili a vzdálili. Další banda měla z podobného setkání horší zážitky - psů přiběhlo 8 a potrápilo turisty mnohem déle. Do chytré rady (do klacku - který po ruce jeden z turistů měl) se psí zuřivec beze strachu zakousl a nepustil).
Následující zastávka byla již radostná. V údolí U Petra (4 km před Gerníkem) jsme narazili v příjemně chladném a dravém potoce na doposud funkční soustavu pěti jednoduchých vodních mlýnků - starobylé vodenice, jejichž kola pohání potok.
GERNÍK
V Gerníku jsme přespali v kudrnovských chaloupkách. Představa o standardu sociálního zařízení byla zcela odlišná od skutečnosti. Kadibudka tam stála krásná, ale pod širým nebem v rychlosti vyrobený neposlušný „sprchový kout“ (jeden pro celý zájezd), „s hubeným“ paravánem, byl opravdu netradiční. Uvědomila jsem si opět - se zaťatými zuby pod studenou sprškou - co všechno doma považujeme za automatické … jak dobře se máme oproti jiným lidem ve světě. Následovala další výborná večeře u domácích. Hlavní chod - rumunská sarma (mleté maso s rýží v zelném listu).
Gerník (1827) leží ve výšce 600 m.n.m. na krasovém podloží. Vesnice je poměrně velká, i když zde nyní žije (na rozdíl od meziválečného období, kdy měla 1 400 lidí) kolem 350 obyvatel. Řada chalup zeje prázdnotou. Nachází se tady kostel, obecní úřad, obchůdky, škola, pekárna i penzion.
V místní hospůdce jsme ochutnali pivečko zn. Ursus a pánové i kořalku. Na zdi restaurace zdi visel plakát slavného fotbalisty Pavla Nedvěda (jeho kořeny sahají do Bígru). Místní rádi přijali k placení české koruny. Druhý den u snídaně jsme měli možnost si zakoupit místní med a podívat se na výrobu marmelády. Babička, která ji na dvoře v kotlině vařila, nám povídala o postupu výroby, o předlouhých hodinách míchání i o životě v Gerníku.
Někteří se ještě před odchodem na túru zaběhli podívat do jeskyně Filipova díra. Program byl volnější, většina účastníků šla pěšky (14 km) po červené do Svaté Heleny a cestou navštívila krasovou jeskyni Turecká díra. Pár z nás zažilo nečekané dobrodružství cestou do Sv. Heleny autobusem, který nám každý den z vesniček převážel těžká zavazadla.
Dostali jsme se po velmi prašné cestě do první rumunské vesničky. Byl zde cítit markantní rozdíl v údržbě domečků i okolí (ve srovnání s Čechy, žijícími v Banátu). Obojí je holt v genech. Průjezd vsí nám přerušila rozkopaná silnice. Naštěstí rumunští pracovníci ochotně popadli lopaty, přivezli bagr a umožnili nám tak v krátkém čase pokračovat v cestě. Dětem, které se v dopoledních hodinách místo školní výuky projížděly na kole, jsme porozdávali veškeré sladké zásoby. To bylo radosti... I my se pobavili, když cestovalo jedno Fruko na ochutnávku z pusy do pusy.
6 km pod Sv. Helenou následovala další zastávka. Bahnité dno několik km širokého veletoku Dunaje nás nijak nerozhodilo - osvěžení v téměř 30 stupních bylo výborné.
PODĚKOVÁNÍ frontmanovi http://www.bokomara.cz/, Luboši Javůrkovi, za pěknou hudbu ke KLIPU.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Rovensko
Půjčovna autPříspěvky z okolí BANÁT – ROVENSKO, GERNÍK ... Temešvár, Rešice - RUMUNSKO
