S CKM do Jugoslávie (Umag, retro 1985), díl II: mořští ježci, antické památky a emigranti

Dnes si už, samozřejmě, přesně nevzpomínám, jak tehdy vlastně takový fakultativní výlet za poznáním probíhal, ani kdy se přesně uskutečnil. Doba digitální byla ještě v nedohlednu a tak i fotodokumentaci k článku tvoří jen – kulantně řečeno - nepříliš kvalitní černobílé fotografie z nevelkého „kompaktního“ aparátu sovětské výroby, přesněji řečeno jejich skeny z formátu 13 x 9 (a ty jsem občas pro „zpestření“ nostalgicky obarvil ve starém dobrém T602). Předpokládám sice, že zájezd proběhl v červnu roku 1985, ale úplnou jistotu mám snad jen v tom, že nás vezl autobus.

Ono v té době bylo občas dobré si i nepamatovat, např. na hudbu, která nás „oblažovala“. Kdo se neschoval ke svým vlastním elpíčkám a kazetám, ten musel zaregistrovat, že – stejně jako dnes – je Karel Gott Zlatým slavíkem a že nás svými zrůdnostmi pravidelně pronásleduje Michal David (tehdy hlavně spartakiádními Poupaty). Pomalu nastupoval Hurikán Janda, Peter Nagy už byl s někým „svoji“ (a nakonec i on na chvíli tím zlatým ptáčkem), Michal Tučný byl v Mexiku a Heidi Janků se pyšnila imaginárním titulem „Ostravská Nena“. Za hranicemi letělo odpudivé německé eurodisco v čele s Modern Talking a ani zámoří se tehdy moc nepochlapilo. Oficiálně i u nás přiznávanou kulturu tak zachraňovala jen skupina Dire Straits s albem Brothers in Arms a možná také veteráni Bryan Ferry s Tinou Turner. A to už vůbec nerozvádím smutný fakt, že si něžnější polovina lidstva pořád zkracovala a tupírovala vlasy, zatímco sukně se nepřímo umérně – a zcela zbytečně – naopak prodlužovaly.

Výlet do Puly a Rovinje proběhl někdy v polovině našeho pobytu a utkvělo mi z něj – kromě několika památek – hlavně stachanovské úsilí některých účastnic zájezdu, které s sebou vlekly objemná zavazadla skleněných lahví snad od všech existujících nápojů, které jim v Umagu odmítly vykoupit. Já už se ale nemohl dočkat antické arény a naštěstí jsme právě tam pobyt v Pule zahájili. Neodpustím si tedy alespoň pár základních informací o této památce.

Aréna v Pule vznikla proto, aby v ní tekla krev statečných gladiátorů i lítých šelem. Z nás tam už, naštěstí, tekl jenom pot, zejména při výstupu ma vrchol severo - západní věže. Římská aréna v Pule byla postavena v 1. století našeho letopočtu, tedy za vlády císaře Vespasiana. Jedná se o amfiteátr eliptického tvaru, s osami o délce 132 resp. 105 metrů. Ve směru k moři je aréna v nejvyšším bodu vysoká asi 32,5 m. Centrální bojiště má rozměry téměř 68 x 42 m a kapacita hlediště byla více než 20 tisíc diváků, kteří seděli na kamenných stupních nebo stáli na galeriích.

Tato stavba mě tehdy opravdu nadchla a odmítal jsem ji opustit . O mém citovém vzplanutí k antické památce nejlépe svědčí fakt, že jsem z celé dovolené pořídil necelých 50 fotografií (dnes to běžně bývají tisíce … takže je zřejmé, že i rok 1985 měl své plusy) a přibližně polovina z nich „padla“ na interiér arény. Potom jsme se ještě postupně podívali k mariánské katedrále, klášternímu kostelu sv. Antonína Paduánského, Zlaté bráně, městským hradbám, Augustovu chrámu i radnici …  a zpět k autobusu, protože byl čas pokračovat. Před námi byla návštěva Rovinje.

Rovinj je krásné městečko s nezapomenutelným panoramatem, kterému dominuje 61 m vysoká věž chrámu sv. Eufémie, postavená údajně po vzoru své kolegyně na náměstí sv. Marka v Benátkách. Po prohlídce trojlodního interiéru kostela z I. poloviny 18. století, který ukrývá mj. sarkofág sv. Eufemie, jsme se rychle vydali do úzkých a křivolakých uliček města. Všude prodávali neuvěřitelné množství nejrůznějších „plechových cetek“. Nádobí bylo také dost, ale my se nejčastěji zastavovali u mnoha malých stolečků, které stály ve stínu kamenných domů a jejichž majitelé nabízeli – často opravdu velice pěkné a vkusné - prstýnky ze stříbrného drátu. Dokonce i já si je prohlížel s jistým zalíbením (na druhou stranu musím přiznat, že bývala doba, kdy jsem měl na sobě různých cingrlátek a korálků asi jako všechny obyvatelky průměrně velkého dívčího internátu dohromady) a navíc bylo jasné, že prodaný fén je – alespoň pro chvíle nejbližší – zapomenut i odpuštěn. A potom již nastal čas k návratu do našeho přechodného bydliště.

Tady jsem při skotačení ve vodním živlu ovšem zažil i chvíle nepříjemné. Potápění s otevřenýma očima bylo sice fajn, ale slaná voda přece jen ostrost vidění lehce otupila a odhad vzdálenosti trošku narušila, takže jsem se lůžky svých prstů až příliš intimně seznámil s všudypřítomnými mořskými ježky. Byla to chvíle silně nemilá a v té chvíli se projevila důležitost přítomnosti něžnější většiny naší skupiny, tedy hlavně té části, která se navíc mohla – alespoň částečně – pyšnit zdravotnickým vzděláním i praxí. Díky tomu mi vzápětí do ruky pronikl opakovaně i hrot jehly a já se proto musel blíže přitisknout k ošetřovatelce i láhvi něčeho ostřejšího (v obou případech, samozřejmě, jen ve vší počestnosti, abych se nebál).

Mnohem příjemnější událostí bylo zakoupení červeného rumu, který se honosil označením vol. 70 (je však možné, že i 75 nebo 80, prostě silná konkurence absintu). Láhev vydržela podstatně déle než Napoleon nebo César a účinky byly také hned patrnější. Díky tomu jsme navštívili i „lepší“ podnik (a pod stolem si pilně dolévali). Personál nám byl nakloněn a poté, co jsme mu dali ochutnat, málem uhořel (jeho tvrzení, že to tam pijí jen hodně otrlí korzáři přišlo nám – Severomoravanům – značně přehnané). Vzápětí se však na našem stole začala objevovat řada panáků whisky a nedaleko sedícím Němcům narůstal „plot čárek“ na lístku. Ve finále to byla skvělá akce, jejíž závěr si ale – nevím proč – nikdo z nás moc nepamatoval.

Pomalu jsme také rozprodali skoro veškeré šatstvo (já se dokonce málem zbavil i svého černého trička, ale bystrý číšník, si bohužel všiml dvou nepatrných otvůrků, které asi vznikly od jiskry z cigarety, zapalované při větrech dujících od mořské hladiny), takže pomalu hrozilo, že se domů vrátíme jen v nejnutnějším spodním prádle. Měli jsme za sebou i krátký výlet stopem, kdy nás jakýsi otec dvou dětí v malém fiátku politoval a se slovy „když už tam teda máte ty zas … komunisty“ obdaroval nějakým kuřivem. Tuším, že se jednalo o značku HB …

Dny příjemně plynuly, počasí bylo luxusní a já ani netušil, jak těžký pro mě bude konec našeho pobytu. Za jednou miniskupinkou ze zájezdu přijel jakýmsi zahraničním vozidlem bratranec a já se dozvěděl, že se zítra ráno odjíždí někam úplně jinam než domů a že je jedno místo v autě volné. Byla to tehdy na mořském pobřeží dost blbá noc, kdy padly dva balíčky cigaret a nakonec i rozhodnutí. Možná to bylo skutečně kvůli tomu, že by mi chvíli po vojně strašně chyběly východy slunce nad Jeseníky a rodné město (tak jsem to alespoň později vyprávěl … a také jsem nechtěl ublížit mámě), možná jsem byl jen stará konzerva a zbabělec, ale nakonec jsem do spoje, nasměrovaného přes Itálii někam k Frankfurtu, umístěnému v té "nesprávné" polovině Německa, prostě nenasedl.

Díky tomu mi ale neutekly veselé scénky ze zpáteční cesty. Delegátka CKM byla upřímně vyděšena z toho, že neveze zpátky plný autobus a příjezdu na jugoslávskou hranici se bála skoro jako soudruzi amerického brouka (já osobně bych se na jejím místě bál spíše návratu do vlasti milené, ale to je asi věc názoru). Tady se ovšem lekala naprosto zbytečně. Do autobusu totiž nastoupil zcela zpitý jugoslávský celník, který ze sebe vypotil nepříliš srozumitelný dotaz ve smyslu „tak co, kolik vás tam zůstalo?“. Neslyšitelným šepotem delegátky sdělená informace, že celkem tři kusy, ho evidentně pobavila. Recipročně nám sdělil, že v autobuse, který projížděl přes hranice chvíli před námi, se domů vraceli jen řidič s delegátkou … a odpotácel se zpět do budovy celnice, zřejmě třídit nějaká důležitá lejstra. A potom už jsme jen pospávali, kecali a dopíjeli zbytky, což nám bez problému vydrželo až skoro domů.

Tam mě čekalo překvapení. Když jsem kolegům v práci – při cigárku a koňáčku (vše jsme si, samozřejmě, pilně nadpracovali, aby socialistický tábor neztratil náskok před zhýralým Západem) – líčil chvilky veselé i trudné, vůbec mě nenapadlo, že za chvíli se o mou maličkost začnou zajímat nejrůznější orgány. Tím si v žádném případě nechci hrát na nějakého statečného odbojáře, kteří se poslední dobou všude vynořují téměř jako svého času „noví a volení“ účastníci SNP, ale prostě mě nečekaný zájem o mou osobu překvapil. Všechny ty civilní obrany a jim podobné ohyzdnosti se na mě vrhly s různými dotazníky, zaměřenými zejména na dvě otázky: „Setkal jste se v Jugoslávii s českými emigranty?“ a „Byla Vám někým nabídnuta emigrace?“. A protože našinec nikdy přesně neví, kdo ho kde udal, uvedl jsem, že nám ze zájezdu pár lidí prchlo, ale že je neznám a nikdo mi nic nenabízel. Zkrátka a dobře do listopadu 1989 bylo ještě pořád mrazivě daleko …

Na západ jsem se pak poprvé podíval až na jaře roku 1990 (jednodenní zájezd do Vídně) a k teplému italskému moři (tehdy jsem stihl – byť jen na „pár minut“ – i ty „moje“ Benátky) ještě o pět let později. A Pulu s Rovinjí jsem si zopakoval v roce 2016, kdy jsem byl silně šokován faktem, že v milovaném pulském amfiteátru už se mohu – ke svému velkému zklamání - pohybovat jen po pevné zemi a na všechny věže a ochozy mohu zapomenout …

Zcela na závěr ještě přidávám alespoň pár odkazů na články o některých z památek, které tento dvojdílný cestopis zmiňuje:

https://www.turistika.cz/mista/pula-arena-rimsky-amfiteatr-arena-amfiteatar/detail

https://www.turistika.cz/mista/pula-zlata-brana-vitezny-oblouk-sergiu-zlatna-vrata-slavoluk-sergijevaca/detail

https://www.turistika.cz/mista/pula-anticky-chram-cisare-augusta-a-bohyne-romy-hram-rome-i-augusta/detail

https://www.turistika.cz/mista/pula-radnice-komunalna-palaca-gradska-vijecnica/detail

https://www.turistika.cz/cestopisy/poprve-v-benatkach-benatky-retro-1995/detail