S CKM do Jugoslávie (Umag, retro 1985), díl I: Právo vycestovat a vidět světa kus

Pro ty mladší bude zřejmě vzpomínkový popis mé první – a vlastně i jediné – cesty do někdejší Jugoslávie něčím zcela nepochopitelným, ale tento Absurdistán byl v naší, tehdy o něco větší zemi, svého času opravdu běžnou a takřka všeobecně přijímanou realitou. Realitou sice dosti temnou, ale přinášející současně spoustu humorných situací i krásných zážitků. Koneckonců jsme byli mladí, takže sex, drogy a rock´n´roll byly často řazeny minimálně na úroveň půvabů Matky Přírody i pamětihodnosti z dob dávno minulých.

Pro ty, kteří úvod jugoslávského retro cestopisu pochopili tak, že se bude jednat o pikantní textík nacházející se někde mezi pornografií a návodem na aplikaci různých chemikálií, mám ovšem smutnou zprávu. Bude to přece jenom hlavně o moři, slunci a antických památkách, které doplní celníci, emigranti a potíže s (úředními) orgány všeho typu. Svým způsobem se vlastně jednalo o takovou absurdnější nultou kapitolu pozdějších Účastníků zájezdu. Se všemi pozitivy i negativy …

Vše začalo ve chvíli, kdy mi má tehdejší přítelkyně zavolala, jestli bych nechtěl jet s CKM (Cestovní kancelář mládeže) do Jugoslávie. Začínal se psát rok 1985, já byl pár měsíců doma z vojny a považoval jsem to za docela dobrý nápad (hlavně šlo o to, že když jel člověk tímto směrem přes CKM, nemusel potupně žádat o výjezdní doložku, kterou bych stejně asi nedostal). Koneckonců pražská kancelář CKM byla daleko, takže ty nejtěžší úkoly měly na svých bedrech holky. Před CKM i nocovaly, v pravidelných intervalech se střídaly a společně jsme se modlili, abychom dostali zájezd s jednodenním výletem do Benátek. Je to město sv. Marka, tak jsem doufal tam nahoře v jistou protekci.

Ještě předtím však nastal první větší problém. CKM vyžadovala souhlasné stanovisko zaměstnavatele i SSM (Socialistický svaz mládeže). V nemocnici mi problémy nedělali, ale svazácká vůdkyně ze zapřela svými 120 kg živé váhy a odmítala otisk razítka buclatou ručkou udělat a svým rozevlátým autogramem žádost doplnit. Vykřikovala dokonce něco o tom, že rebel, který má pro socialistickou budoucnost a lepší zítřky pod rudým sovětským suknem jen slova pohrdání, nepije vodku (to nebyla pravda, já pil skoro všechno) a z SSM sám na vojně vystoupil, čímž ohrozil obranyschopnost státu i celého Varšavského paktu, nemá na zájezdu CKM co pohledávat. A to ani v případě, že se jedná o cestu do - téměř - bratrské Jugoslávie.

Nakonec na dalších funkcionářích svazu zapracovali některé moje kolegyně a kamarádky a já ten souhlas přece jen dostal. Musel jsem ovšem potupně znovu vstoupit do SSM a navíc ještě doplatit zpětně za téměř celý rok členské známky. Tuto degradaci osobnosti jsem Jitce nikdy neodpustil a můj vztah ke všemu socialistickému se ještě o pár stupňů přiblížil k absolutní nule (tu nulu asi zachraňovaly už jen některé půvabné svazačky a výsledky plnění úkolů soudruhů v socialistických závodech typu Severomoravské pivovary a lihovary).

Vraťme se ale k těm postavičkách ve spacácích před CKM. Doba prostě byla zlá a tak většinu asi nepřekvapí, že v hodinu H, kdy se zástupkyně naší skupinky dostala na řadu, tam zrovna nebyla „ta moje“. Zájezdy nám tedy rafinovaně prodali ve dvou různých termínech a ty Benátky tam byly pouze dvakrát. Samozřejmě si je nechala ona šťastná kamarádka se svou sestrou a my „ostrouhali“. Čekal nás „jen“ pobytový Umag s výletem do Rovinje a Puly, zatímco i takové italské pobřežní letovisko Bibione jsme měli sice přímo naproti sobě, ale někde za obzorem a pomyslným ostnatým drátem.

I Jugoslávie ovšem v té době pro nás byla „západ jako prase“, už jenom kvůli tomu, že se zde dala pořídit nadpoloviční většina důležité anglo-americké hudební produkce, která zde vycházela v licenci. Však také mým prvním nákupem byla LP Perfect Strangers od tehdy čerstvě obnovených Deep Purple a láhev koňaku. Přítelkyně si koupila Mike Oldfielda a papírové kapesníky … a tím jsme v podstatě utratili veškeré peníze určené na celý týdenní pobyt. Vzhledem k plné penzi bylo totiž povoleno si vyměnit jen 330,- Kč na drobnou útratu a my měli díky tomu hned na úvod drobný problémek. Skutečnost, že ve svých dvaadvaceti letech vidím poprvé jiné moře než to Baltské, mě v té chvíli jaksi zcela nenaplňovala …

Zkušení a pravidelní návštěvníci Jugoslávie nám radili, abychom začali v obchodech krást a hned nám bezostyšně ukázali, jak na to. Zkrátka a dobře zde plně platilo to staré dobré komunistické „nebát se a krást“, „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“, popřípadě „ukradni co můžeš, i když se bojíš“ (tím však netvrdím, že by se to se změnou režimu nějak vylepšilo). Přiznám se ovšem, že jsem na to žaludek neměl a při nájezdech na istrijské obchody jsem se za své spoluobčany většinou dost styděl. Na druhou stranu musím sebekriticky doznat, že mi - jinými „svazáky“ naloupené - zásoby vína a lihovin chutnaly a nijak jsem se jim nebránil. 

Krom toho jsme se na oblázcích statečně vystavovali slunečním paprskům a občas vyrazili i na – poměrně vzdálenou - nudistickou pláž. Téměř každý večer jsme zašli na nedalekou „taneční zábavu“, protože tam hrála celkem dobrá kapela, vstup byl zdarma a tekutiny jsme většinou (přesněji řečeno vždy) měli vlastní. Většinou jsme chodili v 5-6 lidech a my dva hoši jsme byli trvale v menšině. A také do uliček starého Umagu se občas alespoň někteří z nás vypravili (ono staré město bylo poměrně dost daleko). Koneckonců jde o 13-tisícové město, jehož historie se začala psát již někdy v dobách Římské říše. A protože šlo o přístav se strategickou polohou, bylo město postupně součástí např. Benátské republiky, Rakouska – Uherska nebo sjednocené Itálie. Do Jugoslávie byl Umag definitivně začleněn až v roce 1953.  

Díky tomu zde ani dnes nepřijdou zkrátka milovníci historických památek. Za zmínku stojí minimálně zbytky opevnění z 10. století a tři kostely (renesanční sv. Roch z roku 1507, barokní Nanebevzetí Panny Marie ze 17. století a barokně – freskový sv. Pelegrin). Nevynechali jsme ani přístav … ale pořád nás trápil nedostatek financí. Jednak jsem si chtěl koupit ještě nějakou muziku a také točené pivo nebo zmrzlina nebyly za dobré slovo.

A pak nám někdo prozradil šokující informaci: I když je Jugoška pro nás malý západ, tak se zde dá skoro všechno – a skoro dobře – prodat (což ovšem neznamená, že bychom se přidali k „našim“ sběračům a následným prodejcům vratných lahví). V obchodní činnosti nám následně pomohla jak již zmíněná hudební skupina, tak personál zdejších podniků. A tak postupně zmizela nejen moje štangle uheráku, různé pamlsky a nějaké oblečení, které jsme uznali nepotřebným, ale i „zbytečná“ kosmetika a v době, kdy moje spolubydlící usnula poobědovým spánkem spravedlivých, také téměř nový fén na vlasy (však se nedlouho předtím zbavila svých dlouhých kadeří, takže na co fén, že ano …). Sice jsem měl následně pocit, že mě miluje o něco méně, ale zase jsme chvíli disponovali celkem slušným kapitálem.

O to více jsme se pak těšili na fakultativní výlet. Zejména amfiteátr v Pule byl pro mě „zemí zaslíbenou“. Podle nějaké moudré knihy jsem totiž nabyl přesvědčení, že tento amfiteátr je šestou největší – ale jednoznačně nejzachovalejší – stavbou svého typu na celém světě. A také bylo zapotřebí nějakým vhodným dárkem odčinit ten prodaný elektrospotřebič …