S Jardou a Janou "revírníkovic" na Janův hrad u Vizovic

Fotografie (50) • Foto: Franta

Téměř každý z nás má nějakou zálibu či koníčka. Téměř každý vzhlíží s úctou k někomu, kdo se stal v oblasti jeho zájmu uznávanou jedničkou. Může to být slavný herec, zpěvák, sportovec anebo - (fuj, nesnáším to slovo) – jiná celebrita. Pro mne se stal osobou „par excellence“ spisovatel Jaroslav Veškrna, jehož knihy jsou nabity celoživotními zážitky a zkušenostmi lesníka, poetičností i laskavým moudrem. A navíc psány tak bravurní češtinou, díky níž můžeme jeho dílo zařadit do kolonky, označované dříve jako „krásná literatura.“ Čtenář se vnoří do nesmírně čtivého textu, nechá se unášet dějem a on se mu najednou před očima promění na barevný 3D film. (Pochopitelně se známkou nejvyšší kvality a rozlišení.) Člověk si vychutnává každou větu, vrní slastí a bojít se přeskočit byť jen jedno jediné slůvko, aby se neochudil o dokonalý čtenářský zážitek... Jak čtenář proníká do díla umělce a přitom blíže poznává autorovu osobu i smýšlení, ve skrytu duše si představuje, jak by to bylo krásné, kdyby se mohl jednou se svým idolem setkat.

Naštěstí to štěstí nechodí jenom po horách, ale ono hopsá i po lidech: v jednom ze svých komentářů Jaroslav naznačil, že se chystá se svou nerozlučnou družkou Janou na návštěvu rozkvetlých jabloní Vizovicka. Já se toho drápkem chytil, slovo dalo slovo a vzkaz vystřídal vzkaz. A vytoužený sen se najednou stal skutečností - na sobotu 16.května byl domluven sraz na hlavním vizovickém náměstí. Samozřejmě i s bohatým „doprovodným“ programem. Pracovní týden protekl jak voda v Dřevnici a já v pátek večer dlouho nemohl usnout. Kromě radosti a těšení se hlavu ovládl i strach – vždyť já budu mít určitě takovou trému, že začnu plácat i hlouposti... a co si o mě potom pan spisovatel pomyslí?!? No a co? Vždyť Jaroslav je moudrý muž - za svůj dlouhý život jistě už potkal hlupců dost a dost, a třeba mi to odpustí... Důležitější je, aby se starouškům líbil program, který jsem vymyslel. Ale hlavně aby nám nepršelo!

Ráno většinou bývá moudřejší večera. Je tomu tak naštěstí i dnes: nejen osud, dokonce i to počasí je laskavé a slunečné. Jen je už od časného rána trochu moc horko. V půl deváté zamířím na zlínské nádraží, ale co to: proč chce zrovna dnes jet do Vizovic tolik lidí?! Že by i oni mířili na setkání s revírníkovic? Ale houbeles – jak potom slyším v natřískaném vlaku - všechny ty davy míří na jakési Farmářské trhy. To jsem tedy zvědav, jak se s Jaroslavem a Janou budeme v tom lidském mraveništi na náměstí hledat...

Po dlouhém čekání (nevím nač) a s pořádným zpožděním (nevím proč) konečně vyjíždíme. Vedle mne sedí rodinka s malými dětmi a jen co opustíme poslední zlínskou zastávku v Příluku, okolo vlaku se mihnou dva stromy a hradba houští nad Dřevnicí a omladina nadšeně křičí: „Maminko – to je les?“

Vagonem chodí průvodčí a diví se, že rodinka nemá pro to nejmenší dítě zakoupen lístek.

„Ale za takové maličké se přece neplatí,“ diví se otec.

Průvodčí odvětí: „To máte pravdu, ale dítě lístek mít musí!“ A vypisuje doplňkovou jízdenku, do které zapíše položky: dítě - 1, jízdné – 0!

V Zádveřicích vystupuje nakrátko ostříhaná romská holčička. Na peroně čeká její babička. Přistoupí k dívence, položí ji ruce na hlavu a obě pak stojí, stařena se přitom dívá do dálky a něco hovoří. Lidé ve vlaku to komentují hlasitým smíchem. Ano - když něčemu nerozumíme, je daleko snažší reagovat výsměchem, než se snažit o pochopení. Třeba zrovna té cizí kultury...

Ve Vizovicích počkám, až se z nádraží odkulí všechny ty davy, a pak jdu pomaličku za nimi. Na rozcestí mne zaujme drobná kaplička. Vytahuju fotoaparát a napodobeninu Lurdské jeskyně s Panenkou Marií si samozřejmě zvěčním. Stejně tak nedaleký dům, jehož omšelá zdobná fasáda nese typické Jurkovičovy rysy a on vypadá, jako by sem byl přenesen z Luhačovic. Přitom je to „jen“ vizovická Sokolovna, sloužící dnes jako restaurace. V sousedství ještě na skok k Památníku padlým a pak už fofrem k vizovickému náměstí. V řečišti potoka Lutoninky mne ještě zdrží koupající se ondatra anebo nutrie. A právě ona je příčinou toho, že se na rynek přiřítím za pět minut deset!

Dívám se k morovému sloupu, u něhož máme domluven sraz. Kromě zelených farmářských stánků u něj zatím nikdo nestojí, takže je to dobré – stihnul jsem to! Kontroluji všechny světové strany, točím se jak Káča v čepici, když tu se mi najednou za zády ozve hlas: „To ste vy?“

Drobná šedovlasá paní ke mě napřahuje ruku: „Já su Veškrnová!“

Radostně s ní potřepu a ona dodává: „Dědeček si šel do auta pro čagan.“

A pak už jen meleme a meleme. Samozřejmě po našem – (šak sme obá Valašiska), a tu se k nám blíží postava, kterou jsem ve svých představách vystihl kupodivu naprosto přesně: je vysoká, štíhlá a houževnatá. Naprosto stejně vypadal můj dědeček z hlubočských pasek. Na rozdíl o něj ale tento drží v ruce krásnou hůl – samorost.

Vidíš to – Franto? Když budeš mluvit moc hlúpě, tož s ňů možeš dostat po lebeni!

Následuje druhý, ještě radostnější stupeň vítání... a pak se shodneme na tom, že z hlučného rynku raději zmizíme o kus dál a tam probereme dnešní program. Cestou jsem při řeči upozorněn, že jim nemám vykat. Při pohledu na velký Jardův čagan si ta slova velice rychle vštípím do paměti, a tak odteď už radši „tikám“ jak náš budík.

Zatímco Jardovu vizáž jsem ve snech trefil přesně, jeho paní jsem si představoval jako stařenku. Ale ona je od něj o jedenáct let mladší a díky své nesmírné vitalitě (a nevím čemu ještě) ani tak na svůj věk nevypadá! Už chápu, odkud Jaroslav bere tolik chuti k životu a dalšímu psaní - (nechci nic prozrazovat, ale on má rozepsánu další knihu!) - vždyť ta jeho Jana i na mne působí jak „prameň vody živéj“ a já si vedle ní připadám jak děcko!

Zastavíme se u zámecké Vrátnice, Jana si ještě postěžuje na Jarouška, že pořád sedí u počítače, a pak už rozvíjíme náš dnešní plán: napřed je provedu zámeckým parkem, poté zkusíme najít jakousi Helenku Kučerovou, která je na PP pod nickem BezcitnaBestiezaujala svými komentáři. Zlatým hřebem dne budiž výstup na Janovu horu a nalezení romantické ruiny.

Nejprve ale směr zámek. Dozvídám se, že oni dva na památky moc nejsou - zámky vůbec. Když už, tak hradní zříceniny. Ale však já už o revírníkovic cosi vím a o prohlídce zámeckých komnat jsem ani neuvažoval. Ale jinak jsou ty vizovické moc hezké a zařízeny množstvím nábytku, obrazů, porcelánu a dalších předmětů z období od baroka až po biedermeier. A hlavní sál a kaple jsou skutečnými barokními skvosty.

Dnes se ale spokojíme pohledem na jeho siluetu, napodobujícív době vzniku módní francouzský styl a průchodem přes nádvoří vstupujeme do zámeckého parku. I on vlastně vznikl současně s dostavbou zámku, ale tehdy byla jeho podoba trochu jiná: především byl o polovinu větší a skládal se z francouzské zahrady, ozdobené několika sochami od Ondřeje Schweigela, dále pak anglického parku se Stráněmi s loukami a stromové zahrady s rybníkem a oranžérií.

To vše se ale začátkem předminulého století změnilo na krajinářský park. Jardovi a Janě se moc líbí impozantní habrová a Lipová alej, jen odborně kritizují uměle upravené koruny stromů. Přicházíme na terasu, odkud máme kouzelný výhled do celého parku. Jeho středobodem je rybník, nacházející se hluboko pod námi, ale my pokračujeme pěšinkou po vrstevnici dál lesem. Jarda spokojeně pokyvuje hlavou a pro rostlinstvo a stromoví karpatského flyše z jeho úst plynou jen slova chvály. Stejně tak pro okolní vzrostlé buky a Lípy. Pak už scházíme obloukem k rybníku a Jana loví z brašničky fotoaparát, že si nás vyfotí. Jarda se ke mně nakloní a spiklenecky zašeptá: „Teď řekne, abychom dělali křoví a já abych si sundal brýle!“

Jana si stoupne před nás a pak zavelí: „Chlapci – včil udělajte „křoví“... a Jaroušku – sundej si ty brýle!“

Návštěvu parku ukončujeme obdivováním buku červenolistého, se kterým se ani omi dva prozatím moc často nesetkali...

Dalším bodem programu se stává vyhledání bydliště Helenky Kučerové. Podle slov Jany to má být nějaká stará parní pekárna. Mění se na inspektora Colombo (já na jejího asistenta a přicmrndávače) a v ulici Říčanská se několikrát ptáme domorodců na adresu. Ale nikdo o ní neví, dokonce ani v obchodě se železářstvím, a my se málem dostáváme až na okraj Vizovic. Jana se diví, jak je to „veliké město“, ale ono v něm žije jen pět tisíc obyvatel. To už můj rodný Brumov s Bylnicí, kde se byli revírníkovic před 14 dny podívat na kvetoucí třešně, je větší!

Jarda mašíruje stále dál a dál, Jana zachytí stopu a vrací se zpět. Na mne je, abych popoběhl za zatáčku a dal Jaroslavovi znamení k návratu.

Stará parní pekárna se ukrývá v nevábném patrovém stavení, přilepeném mezi dva větší domy naproti silničnímu rozcestí na Loučku. Jméno na zvonku souhlasí s hledanou osobou, několikrát zazvoníme, čekáme... a nic! Přitom za oknem slyšíme nějaké hlasy. Už to chceme vzdát, když vychází nějaký vousatý domorodec a oboří se na nás: „Co sa tady mocete? Helena není doma!“

Pán nevypadá na to, že by s ním byla nějaká kloudná diskuze - nejspíš měl ke snídani i nějaký ten kalíšek vizovické „trnkovice“ (ale to patří ke zdejšímu koloritu), a Jarda ho proto důrazným hlasem vyzývá: „Vyřiďte paní Kučerové, že tady byl, a pozdravuje ji revírník!“

A na ta slova ven vychází půvabná, leč smutná žena středního věku. A převelice se Jardovi a Janě omlouvá, že dnes není ve své kůži a zve nás všechny dovnitř. Tam nás čeká velké překvapení: interiér přízemí si zachoval původní ráz staré pekárny a paní domu ho postupně mění na jakési muzeum rodu. Je totiž vnučkou posledních majitelů a patří už k osmé generaci rodu Halových, kteří se zabývali nejen pečením běžného sortimentu, ale znali i výrobu kraslic a slavného vizovického pečiva.

Jeho exempláře jsou rozmístěny všude kolem a já se měním na reportéra a snažím se i bez blesku pořídit detaily skvostného interiéru pekárny. Zatímco paní Helena se baví s revírníkovic, já brousím všude kolem, fotím a jen na půl ucha poslouchám, co si spolu povídají. I tak toho slyším dost – Helenka je posledním pokračovatelem rodu, který ještě všechna ta krásná upečená zvířátka, rostlinky a jiné titěrnosti umí sám vyrobit. Ale není prý o ně zájem! Zkoušela to i s exkurzemi – jezdily zde děti až z Luhačovic, ale všechno padlo. A město nepomůže. Asi mu stačí, že jsou Vizovice už dost slavné Jelínkovou slivovicí, zámkem, slavnostmi „Trnkobraní“ a „Rock Masters“...

Ale ona by ta stará řemesla – třeba výroba něčeho natolik neobvyklého a krásného jako vizovické pečivo - měla patřit mezi kulturní dědictví národa! Jak tak poslouchám Helenčino vyprávění o tom, v jak nelehké životní situaci se ocitla, je mi jí moc líto. Ale sympatie a vstřícné úsměvy jsou málo k tomu, aby se vše vyřešilo... Chce to i jinou pomoc: seznámit veřejnost s tím, že taková rarita u nás ještě existuje. A aby různé instituce podaly pomocnou ruku (a finance) k tomu, aby se výroba pečiva znovu rozjela. A jako turista a cestovatel si myslím, že kdyby se o pekárně vědělo (nachází se nedaleko městského centra) – hodně lidí by se do jejích interiérů moc rádo podívalo... a hlavně ty suvenýry si koupilo!

Helenka do krabice balí ty nejkrásnější kousky pečiva (a i přes brblání přítele) ji Jardovi a Janě věnuje jako dar. Pak už se se sympatickou Hálovic vnučkou loučíme a odcházíme zpět na rynek k autu.

Návštěva pekárny ve mne zanechala hluboký dojem. Abych to zamaskoval, chci pozvat revírníky někam na dobrý oběd (dva tipy mám), ale můj návrh je vlídně zamítnut: Jarda a Jana prý na jídlo do hospody nikdy nechodí - oni jsou zvyklí na pikniky v přírodě a všechno si vezou sebou!

Napřed jedeme s jejich vozem k benzince, doplnit mu tekutiny, pak se přesunujeme Lázeňskou ulicí údolím kol Valašského šenku až nahoru nad město. Stojí tady rekreační areál REVIKA. Před restaurací na parkovišti odstavujeme auto. Já vyprázdňuju batoh, aby se do něj vlezlo co nejvíc „piknikových věcí“ a po odskočení do restaurace na malé pivo a WC systém, scházíme z kopce k Turistickému prameni. Je zastřešen a Jana navrhuje, ať pobědváme ve stínu tady. Musím říct, že se piknik nadmíru vydařil, ale nebylo mi dovoleno pojíst z mých zásob – jat hlubokým studem, byl jsem přinucen zakousnout ten jejich chlebíček, uzené, rajčátka a okurčičky... a že to vše bylo nesmírně chutné, o tom mluvit netřeba!

Po obědě jsme si s Jardou pod pramenem přelepili spodní protézy (samozřejmě každý tu svoji), Jana – šťastná to žena, nic... a pak už se vydali po lesní asfaltce nahoru na hřeben k Janově hoře. Víc než kolemjdoucí výletníci nás zaujal okolní les, kde Jarda s Janou nadšenými výkřiky komentují parádně rostlé borovice a jedle. Hřebenu zanedlouho dosaženo,zde se stočíme do protisměru a po okraji výhledové louky stoupáme k vrcholu kopce. Jana je unešena výhledy na boční hřeben a kvůli našemu ustavičnému plkotání za Jardou zaostáváme. Okraj lesa je pokryt shluky bělostných květů jahod lesních. Ale to už se pomalu blížíme k Jardovi, který si při čekání na nás udělal pohodlí a usedl na zem. Jana přinutí Jarouška, aby mi ukázal ruku, na níž se mu před nedávnem utrhnul sval a on ji má jednu velkou modřinu. Asi ho to ještě i dnes musí moc bolet, ale on si na nic nestěžuje. Společně pak už lesem stoupáme pod vrcholové temeno Janovy hory.

Města, stulená v údolích vrchovin či ležící při úpatí hor vyšších, mívají k určité hoře ve svém okolí láskyplný, někdy až majetnický vztah. Tak je tomu i v případě Vizovic. Zdejší oblíbenec nese poněkud honosný název Janova hora, ačkoliv je to jen 496 metrů vysoký kopec. A to ještě tento „velikán" nevystupuje z hlavního hřebene Vizovických vrchů, ale vypíná se jen z bočního hřbítku, spadajícího až k branám města na jeho úpatí. Ten, kdo zná Vizovické vrchy, ví, že těžiště jejich krásy se nenachází na jejich poněkud fádním hlavním hřebeni. Jsou to vrchy trochu zvláštní a jejich malebnost naopak spočívá v nesčetných hřebíncích a údolích, vybíhajících z hlavního hřbetu směrem jižním a severním. Všechny dolinky i Stráně kopců jsou poznamenány činností našich předků a byly proměněny na líbeznou valašskou krajinu. Krajinu s pastvinami, lukami a úzkými pásy horských políček, lemovaných pásy hájů a lesíků, krajinu s množstvím starobylých kopaničářských usedlostí, které se sem tam vyšplhaly až pod hřebeny vrchů.

Janova hora je jenom jednou z odnoží těchto „hor.“ Při pohledu z města je jako dominanta naprosto zanedbatelná. Ale on to není tak obyčejný kopec, jak by se na první dojem mohlo zdát. Z hlavního hřebene k ní klesá červené turistické značení, které vzápětí vystoupá na její zalesněné temeno a za ním se ocitnete (jak mávnutím čarodějovy hůlky) ve skutečném království!

To zdejší můžeme nazvat Královstvím dalekých výhledů. Ohromná výhledová výseč vám zleva Doprava nabídne pohled od krajského města Zlína s Mladcovskými vrchy na obzor plný vrchů před vámi. Jako krásné dívky na přehlídkovém molu se před vámi předvádějí jednotlivé vrchy, kopce a jiné vyvýšeniny vrchů Hostýnských a Vizovických. Zcela vpravo vidíme hlavní hřeben těch posledně zmiňovaných, za sníženinou pozděchovského sedla už se v dáli modrá kulisa vrchů Vsetínských. A těch dědin a kostelů co před sebou vidíte... a co polí, lesů, hájků i travnatých plání se v tom ohromném prostoru pod vysokou modrou nebeskou bání všude kolem nás rozkládá!

Okolo cesty, klesající dolů k Vizovicím, jsou rozhozeny shluky starých pasekářských usedlostí, v dnešní době většinou novými majiteli proměněné na rekreační objekty. A na úpatí Janovy hory trčí k nebesům stožár zesilovače, ze kterého se podle textu písně od skupiny Fleret “...negdy šíří pravda a negdy lež"...

Ale ještě předtím, než jsme se nechali unést dalekými výhledy (vždy připravená Janička vytáhla i malý dalekohled), procházeli jsme po vrstevnici nad čerstvou pasekou. Okolo lesní cesty je narovnáno do hromad vytěžené, nádherně voňavé dřevo (převážně modřín) a já tiše, ani přitom nedutám, poslouchám rozhovor dvou lesních odborníků, kteří chválí novou výsadbu (řada smrků se střídá s řadou listnáčů) a způsob těžby. A vyvaluji oči nad tím, kde všude ti dva kol sebe vidí i v té „obyčejnosti“ lesa krásu, které bych si já ani nevšimnul.

A su jim moc vděčný za to, že odteď sa ten „slepoň“ bude okolo sebe v lesi dívat aspoň jedným okem...

K hlavní atrakci Janovéj hory (jak ji nazývají starousedlíci) prozatím značka nevede. A to je veliká škoda - na zarostlém temeni kopce se totiž ukrývá romantická zřícenina ovčína s hlubokou studnou, vyrubanou do skály. Alespoň takto se to píše v jednom stařičkém průvodci. Pravda je trošičku odlišnější: když před rokem 1726 spadlo vizovické panství do klína svobodnému pánu G.V. Gollenovi, měl tento šlechtic najednou plné ruce práce a starostí. Čekala ho především finančně náročná oprava zámku. Činorodý pán se ale nezalekl, pustil se do rekonstrukce hlavní budovy sídla a mezitím všemožně zakládal panské dvory, hospody a jiné výnosné hospodářské objekty. Jedním z panských dvorců byl tzv. Prokopský dvůr, který nechal vybudovat při vrcholu kopce nad Vizovicemi. Tato stavba ho přišla na rovných 2 152 zlatých, což byla částka, za kterou by se v té době dal postavit menší zámek a nejenom jakýsi hospodářský dvůr!

Nejsme daleko od pravdy - na tomto místě skutečně vznikl objekt, který plnil funkci luxusního loveckého zámečku a jehož nádherně vybavené pokoje se nacházely po celém prvním patře budovy. Lid prostý poddaný začal tuto romantickou stavbu brzy nazývat „Hradem" na Janovéj hoře. V roce 1783 se bohužel vizovický zámecký pán (kvůli svému životu nad poměry) dostal do takových dluhů, že musel začít s odprodejem majetku. A z dříve honosného loveckého sídla zůstala funkční opravdu jenom ta ovčírna...

Do „hradního" objektu se neúprosně zakousl zub času a změnil ji na romantickou zříceninu, dílo zkázy dokonal oheň. Přesto zůstalo z působivých (až donedávna pod náletovými dřevinami skrytých ruin) do dnešních dnů dost na to, aby to zaujalo oko nejednoho návštěvníka. Možná to samé si řekli občané města, kteří v roce 2013 založili Sdružení na záchranu Janova hradu a započali na něm první práce.

I my tu dnes potkali dva dobrovolníky, třetí se před námi skrýval v hluboké studni, kde pracoval na její nové obezdívce. Zřícenina od začátku rekonstrukce už notně prohlédla a nám se toto místo velmi zalíbilo. Ale na to, aby bohulibé konání dobrovolníků vrátilo zřícenině Janova hradu odlesk bývalé slávy, tak na to si my, návštěvníci, budeme muset ještě nějakou chvíli počkat...

Bohužel – v pozdním odpoledni už se náš čas pomalu naplnil. A navíc už začíná být Jaroslav unaven. S ohledem na jeho věk a horko se nedivím. Já mít 82 let (samozřejmě kdybych se jich dožil), tak už asi neudělám ani krok... a on ještě lítá po lese jako jelen! Jarda se mi svěřuje, že od té doby, co přestal po přestálé mrtvičce pít kávu, tak se mu zrak zlepšil. Ale určitá malá výseč jeho vidění už je mimo provoz. Naštěstí vlastní řidičský průkaz i jeho Janička.

Vracíme se pomalu k REVICE a k autu. A zde pro mne nastává další trapas: Jarda mi přivezl dvě své knihy – Horymírku a Do hor, píše mi do nich věnování, a když se s ním chci vyrovnat, tak se zatvrdí: prý mi je přivezl darem a jestli to takhle nechci, odveze je domů...

Pak už sedáme do auta a za Vizovickým náměstím se s revírníkovic dojatě loučím. Nechávají pozdravovat i tu moji Janu, která je dnes bohužel v práci a zvou nás, abychom se za nimi někdy koncem léta vypravili. Ať poznáme, jak žijí... a kolik krásy se skrývá tam okolo jejich domova pod jesenickými horami.

A ještě než přijde to poslední „Sbohem a šáteček“, oni se mi omlouvají za můj ztracený čas.

Propáníčka – jaký ztracený?!? Vždyť pro mne bylo setkání s nimi tou největší poctou a zároveň jedním z nejšťastnějších dnů mého života!!!

Poslední aktualizace: 30.5.2015

S Jardou a Janou "revírníkovic" na Janův hrad u Vizovic na mapě