S Velkým Býčkem na návštěvě v Zubrnicích.

Pravděpodobně některým začalo po přečtení nadpisu vrtat hlavou, co to v něm píši za nesmysly, jenže ono se nejedná o žádný nesmysl. Jak jste už z úvodní fotky nejspíš poznali, do Zubrnic jsem se tentokrát vypravil s parní lokomotivou, konkrétně se 423.0145, přezdívanou Velký Býček, takže teď už konečně poznáváte, že nadpis je správně a že se nejedná o žádného tura domácího.

O víkendu 20.-21.9.2014 sdružení Zubrnická muzeální železnice uskutečnilo parní jízdy po jejich trati z Velkého Března do Zubrnic, po trati, kterou se dodnes podařilo obnovit, původní trať byla vedena ale až do Úštěka, s odbočkou do Lovečkovic. Žel na této trati byl provoz v roce 1978 zastaven a většina tratě byla úplně zrušena. Parta dobrovolníků ze Zubrnické muzeální železnice se ale rozhodla, že tuto trať alespoň z části obnoví. Do dnes se jim podařilo obnovit zmíněný úsek z Velkého Března do Zubrnic. Je otázka, zda-li se trať podaří obnovit i dále, slyšel jsem ale, že je to málo pravděpodobné, spíše se uvažuje, že by se po tělese tratě dále udělala cyklostezka, no, uvidíme, z pohledu železničního fandy bych tam raději viděl opět do Úštěka a do Lovečkovic jezdit vlaky, jenže….

Teď už ale k tomu, co jsem v sobotu 20.9.2014 zažil. Tedy, díky našemu ,,ideálnímu“ spojení veřejnou Dopravou o víkendu z Velemína jsem musel sednout do svého ,,plechového miláčka“ a jím se přepravit do Ústí nad Labem, konkrétně na nádraží Střekov, odkud parní vlak začínal svoji cestu do Zubrnic. Přes mlhavé ráno se mi naštěstí na Střekov podařilo v pořádku dojet. Jenže na nádraží vládl nějak moc velký klid, což mě přišlo divné, vzápětí mi došlo, proč, přijel jsem o cca hodinku dříve a to jsem se koukal na odjezd vlaku jak na internetu, tak i na malém plakátu, tak jako tak, jsem ale přijel o hodinu dříve, vlak měl odjíždět až v 9:23h. No to bych prostě asi nebyl asi já. Využil jsem tedy času a projel jsem si silnici směrem na Brnou (silnice do Velkých Žernosek). Po této silnici jsem už nejel, ani nepamatuji, tak jsem si musel osvěžit paměť. Po nějakém čase jsem se ale vrátil zpět na nádraží Střekov, odstavil jsem auto a šel jsem čekat na příjezd vlaku. Se mnou tu už čekalo několik lidí, po čase jich ještě poněkud přibylo.

Po příjezdu vlaku nastala honba fotografů za fotkami této parní krásky. Lokomotiva musela dobrat vodu, kterou jí dodali hasiči. Pak došlo k ,,šibování“, tedy srozumitelněji k seřazování vagónů a lokomotivy do té sestavy, aby mohla odjet na horu do Zubrnic. Po této akci jsme konečně mohly odjet směr Zubrnice.

Po nějakém čase jsme dojeli do Velkého Března a zde jsme najeli na trať do Zubrnic. Trať je docela náročná na stoupání, místy činí stoupání až 40 promile. Ale přes toto se tato parní babička z roku 1937 úspěšně popasovala s tímto stoupáním a úspěšně jsme dorazili do Zubrnic. Při cestě na horu jsme ale ještě odbyli jednu slávu v podobě znovuotevření zastávky Leština.

Na nádražíčku Zubrnice-Týniště vládl slušný cvrkot, lidí tu bylo…. no co vám budu povídat, vždyť to nejspíš znáte, že o tyto akce bývá velký zájem. Po několika pořízených fotkách jsem ze zdejšího nádražíčka seběhl kousek po trati dolů, abych si vyfotil odjíždějící vlak zpět dolů do Velkého Března. Zapomněl jsem se zmínit- vlak během dne se otočil tam i zpět celkem třikrát. Rozhodl jsem se tedy, že dolů pojedu až tím dalším, proto jsem měl čas na focení i volně u tratě.

Že se blížilo poledne, vypravil jsem po vyfocení vlaku do vsi na oběd. Zastavil jsem v hostinci u Pernekrů, kde jsem si po výběru dal Zubrnické játra z rýží. Toto jídlo můžu hodnotit velmi dobře, chutnalo mi a to je hlavní. Vypadalo to tu ale, jako by to bylo jediné místo v Zubrnicích, kde si lze dát něco do žaludku, lidí tu bylo jak naseto a dvě servírky kmitaly téměř bez zastavení sem tam.

Po obědě jsem si pak udělal takovou menší procházku po vesnici a potom se vypravil zpět na nádraží. Ještě, než jsem vstoupil do prostorů nádraží, vypravil jsem se kousek po zbylých kolejích směrem k Úštěku, jenže po pár metrech jsem narazil na tak bujnou vegetaci, že jsem se musel otočit a jít zpět. Na nádraží už jsem si chvíli poslechl pár písniček country skupiny Spřáhlo (hráli dobře), prohlédl si muzeum a potom už jsem se opět vypravil dolů po trati najít ideální místo pro vyfocení přijíždějícího vlaku tažený parní kráskou na čele.

Místo jsem našel opravdu ideální, takzvané esíčko, jeden oblouk Doprava, druhý do leva (bráno směrem od Velkého Března), lepší už to ani nemohlo být. Následně přišli další kolegové šotoušové, kteří mi poradili ještě lepší pohled na toto esíčko a že měli pravdu a v tom místě jsme pak společně vedle sebe počkali na příjezd vlaku, abychom ulovili co nejlepší záběry. Měli jsme sice chvílemi obavy, že nám do záběru někdo poleze, ale naštěstí ostatní příchozí po nás pochopili, že to se nedělá- jak se také říká, kdo dřív přijde, ten dřív mele, v tomto případě fotí. Po následném zdokumentování projíždějícího vlaku jsem se vypravil zpět na Zubrnické nádražíčko, kde jsem nastoupil do vlaku, kterým jsme pak úspěšně z ostatními cestujícími dojeli zpět dolů do Velkého Března, kde jsme se vrátili zpět na dvojkolejnou trať a po ní dorazili zdárně zpátky do Střekovského nádraží v Ústí nad Labem.

Takže, jak už bývá mým zvykem, opět dodám pár slov, či vět na závěr. S výletem do Zubrnic s parní mašinkou jsem velmi spokojený, jsem rád, že jsem si opět mohl po delším čase najít čas, abych opět někam pořádně ,,vypadl“. Tato akce byla ideální. Počasí též přálo, ranní mlhy se téměř rozpustily, některé sice vysely ve špičkách kopečků, ale v tom jsem problém neviděl. Co mě ale asi nikdy nepřestane mile překvapovat je to, jak zůstává mnoho lidí, kteří nic netuší, doslova vyjevených, když vidí projíždět parní lokomotivu, či jiné historické vozidlo, mnoho lidí se zastavovalo, zamávalo nám, někteří vytahovali rychle své přístroje v podobě mobilů, fotoaparátů a jiných vymožeností. U jednoho řidiče, který jel po silnici vedle tratě, jsem dokonce uviděl takový manévr, až jsem zůstal zírat- fotoaparát v rukách a při tom ještě stačil řídit, doufám, že věděl, co dělá, vím, někteří řidiči dokážou za volantem pořádné kousky, ale…. Jednoduše, jak říkám, v tomto případě píši, nikdy mě asi nepřestane překvapovat a mile, jak jsou nic netušící lidé překvapení, když vidí parní mašinku, či jiné historické vozidlo, je to důkaz, že lidé o historii stále mají zájem a nezáleží na tom, jaký typ historie to zrovna je.