Sedlový víkend 11–120217

Málem by to vypadalo, že letos vynecháme „klasickou“ zimní výletovku, totiž „komunistickou“, jak říkáme trase se Červeňáku, tedy Červenohorského sedla na Švýcárnu. Zatím to šlo i v relativně nižších polohách, nicméně dostavila se obleva a poté přituhlo a protože nespadl žádný nový sníh, jsou ty střední a nižší polohy už na běžkování poněkud problematické. Takže skoro v půlce února konečně vyrážíme na sedlo. Tradičně autobusem, jen si trošku musíme přivstat, ten první co pravidelně jezdíme je o 10 minut posunutý. Kupodivu není plno jako obvykle. To se dá ale přičíst faktu, že všichni skalní už na naši trasu vyrazili, případně se někdo mohl obávat, že po oblevě bude trasa obtížná a nakonec důležitou skutečností, že dopoledne jedou na sedlo ještě dva busy zhruba po hodině…

Nicméně když vyrazíme dříve, možná chytneme volno na Švycce, a v neposlední řadě budeme dřív doma – jeden z účastněných párů chce večer na ples.

Tak jak se nám to letos povedlo? Po výstupu z dopravního prostředku tradice velí navštívit hospodu, nakonec nemáme všichni obuto do lyžáků a nakonec v teple hotelové chodby se lépe maže, myšleno běžky. Tentokrát to byla trošku alchymie, podklad je přeci jen přemrzlý, do stopy pouze mírně spadla námraza, kterou vytvořila mlha, skoro celý týden byla hory v mracích, moc sice nesněžilo, ale námraza vykouzlila na stromech kouzelnou atmosféru a něco napadlo do stopy, ale je to sotva centimetr.

Letos se chýlí ke konci tříletá rekonstrukce silnice č. 44 přes sedlo a díky tomu je konečně hotový i most pro lyžaře, který umožňuje lyžařům přecházet mimo silnici. Do budoucna by mělo být upraveno i výchozí místo, kde je odchod modré značené trasy na Švýcárnu, teď je to takové provizorium, ale rádi se podíváme, jak je most vystavěný. Upravená stopa zatím vede přes heliport a sjíždí skoro k silnici, v další sezoně by měla být hotová nová lesní cesta příměji bez sjíždění, takže běžkař (turista, cyklista) k silnici vůbec nesjede.

Pak už je to tak klasicky, jak každoročně, pomineme-li fakt, že na horách snad není dne, aby nebylo trošku jiné počasí, než co jsme zatím zažili. Na víkend se nám zvedly mraky a ač tedy není zvláště slunečno, je vcelku obstojná viditelnost, což nakonec chápeme na Sedle, že je vlastně hezky.

Jak objíždíme Velký Klínovec, postupně někteří přemazávají, jak běžky nedrží, mě kupodivu kombinace týden starého červeného skiva a nové vrstvy modrého swixu celkem drží, což využiji ke kochání. Ač tedy týden nesněžilo, námraza na stromech vytvořila v podstatě iluzi napadaného sněhu, takže hory jsou krásně zabílené.

I přes mazací přstávky nám to jede celkem rychle, tvrdá stopa má svůj půvab. Je vidět, že ráno najížděla rolba, ta ale v tak tvrdé podložce žádnou slávu nepřidá.

Tradiční zastávka k malému občerstvení u Skalní tabule, velmi rychle – do zad fouká vítr – jsme u zkratky (U Výrovky). Tak dlouho se zkracovalo, až ochranáři povolili a zkratka na Kamzík je oficiálně značená jako modrá pěší. Vlastně se obešel úsek úvozem Nad Petrovkou, kterým se beztak moc nechodilo. Jinak běžkařská upravená trasa se jezdí až k Petrovce (modré značení cyklo), my tady ale tu zkratku chodíme tak z tradice. Jak je ale stopa namrzlá tak zejména děvčata běžky sundávají a ulehčují si výstup pěšky. Je fakt, že kdyby tu neprošel nějaký slon za oblevy, bez těch děr by to bylo příjemnější.

Na Kamzíku doháníme mladší dvojici výletníků, kteří nám utekli hned na Červeňáku, to ale díky tomu, že objížděli poctivě po magistrále. Kopec na Velký Jezerník tedy lezeme společně, rovnou tak rekognoskujeme, co nás bude čekat při sjezdu. Otevřená část je zdá se dobrá, obtížnější to bude v lese pod Slatěmi, tam lezou ledové plotny. Zahalená obloha naznačuje, že Na Praděd zase nepůjdeme, co tam když není co vidět. O to důkladněji si užijeme Švýcárny. Dorazili jsme před dvanáctou hodinou. Většina stolů je sice obsazená, ale když se chvíli počká místo se uvolní. I fronta u pultu (v chatě je samoobsluha) není nijak přehnaná. Úspěšný výstup velí i malou oslavu. Místní specialitou je Borůvkový sen, což není žádný knedlík (ty tu dělají taky), ale likér asi ze čtyř druhů kořalky s naloženými lesními plody, vlastně velmi dobrá pochoutka. Nesmí se to ale přehánět. Je to tak, abychom se moc nebáli sjezdu. Jak už jsme to omrkli, tak pod Slatěmi brzdíme, co to dá. Naštěstí není povrch moc rozbity, tak ač se to dosti rozjede, je důležité vydržet v kolenou a nepadat.

Až na vyjímky, které jsou ale kontrolovaným bržděním, nepadl nikdo. Od Kamzíků k Petrovce je to skoro luxusní, už to není takový sešup. Až pod Petrovkou je stopa zase poničená, tedy takový pás uprostřed cesty. Za odměku tady asi nějaký snowboardista vyjel jakési rýhy, tak když chce člověk připlužit, je to obtížnější. Malou výpomocíbylo, že co jsme seděli v hospodě, přišlo zprvu drobné, po chvíli i hustější sněžení. Jen škoda, že to nevydrželo pár hodin. K Pelikánovi nám postupně dopadl nějaký cenťák sněhu. To přeci jen učilo ledovku snesitelnější. Zbytky urolbované trasy jsou i pod vedením vysokého napětí z Dlouhých strání, čili s občasným pěším přenášením doběžkujeme až ke Kouteckému velkoareálu. Mohli bychom sice na vlak po svých, ale jak jsou prázdniny a víkend, mají na náměstíčku různé atrakce a rozdávají tu reklamně hranolky, tak si dáme na stojáka malé pivo a využijeme služeb skibusu, který nás doveze na nádraží přesně k vlaku, který jsme měli naplánovaná k návratu.

Tak trošku mimo téma. Zima na Sedle vypadala fakt velmi dobře, tak část výletníku na neděli vyjela automobily se sjezdovkami v kufru. Tříhodinová permanentka bohatě stačí. Po ránu ještě poněkud zataženo až oblačno, ale po půl jedenácté se začalo značně vyjasňovat a kolem jedenácté zavládla na Červenohorském sedle krásná idyla. Na stromech ještě krásná námraza, slušná dohlednost, paráda.