Severní Čechy – 2. den – 5,5 km dlouhý okruh: NS Krašov (NS Václava Tomeše) – jeskyně (kamenná maštal) - zřícenina hradu Krašov – Bohy; hospodářský dvůr Rohy; Podkrašovský mlýn; Rožský dub

Včerejší procházkou kaňonem Horní Berounky jsme se příjemně unavili, tak jsem myslela, jak budu dobře spát. Byl tu i nádherný klid, ale večer jsem nemohla zabrat, pak se pořád budila, až k ránu jsem pořádně zabrala. Přesto se budím relativně brzy. Vstáváme v půl deváté. Podle kapek na okně soudíme, že v noci sprchlo. Je oblačno, občas svítí sluníčko. Trochu to fouká, ale větřík není studený. První turisté přichází, když snídáme. To jsme si mysleli, že budou čipernější.

Po snídani odcházíme na krátkou procházku na hrad Krašov. Vede k němu necelé 2 km dlouhá naučná stezka Krašov – tak je to na mapě. Na tabulích NS je však název naučná stezka Václava Tomeše. Tento název pravděpodobně získala při obnovení stezky k 90. výročí založení Spolku pro ochranu přírodní rezervace a hradu Krašova. Právě tento spolek Václav Tomeš 6. 4. 1931 založil. Důvodem bylo hlavně to, že hrad si oblíbil již jako malý chlapec. Byl dlouholetým předsedou spolku a pomáhal při archeologických výzkumech.

Cestou jsme potkali 8 informačních tabulí, kde jsme se dočetli o historii hradu Krašov, osady a okolní přírodě.

Zhruba v polovině cesty odbočujeme ke dvěma roubenkám lidové architektury. Jsou ukryté v lesíku nedaleko od cesty. Kdybych o nich nevěděla, určitě bychom je minuli. Na cestě o nich není ani zmínka, ani žádná šipka na ně neupozorňuje. Je tam malý srub z konce 18. století, který sem byl přesunut z Kopidlna. Vedle stojí roubená sýpka s pavláčkou. Zdá se, že je upravená na rekreační chalupu. 

Ze značené cesty odbočujeme po pěšince vzhůru k vyhlídce na Krašov. Naštěstí jsem si jí na mapě všimla, jinak bychom tam sotva šli. Vyhlídka také není nijak označená. Poznávací znamení je pod vrcholem cosi jako lavička. Přímo od ní výhled moc dobrý není. Stromy a křoviska jsou dost vysoké. Od lavičky však strmě z kopečka na okraj skály vede cestička. Váhám, zda se tam mám vydat, zda zvládnu na okraji zastavit. Nezdá se mi to zrovna bezpečné. Zvědavost je větší. Pomalu se tam vydávám. Přidržuji se kmínků, větví, až jsem dole na malé plošince. Nakonec to tak hrozné nebylo. Je tu silný dřevěný pahýl, kterého se pro jistotu přidržuji. Odtud je výhled nádherný. Vlevo je na skále hrad a pod ním meandrující Berounka. Určitě to stálo za to sem sejít. Lákám sem i Otu, který pokračoval v cestě na kopec hledat skutečnou vyhlídku. Nic jiného však nenašel. Také se mu to nezdá bezpečné, a to je výrazně odvážnější než já. Výhledem je také nadšený.

Před vchodem na hrad je cosi jako parkoviště – pravděpodobně pro zaměstnance hradu. Tady je také několik informační tabulí. Je tu psáno o zdejších vodních náhonech, mlýnech, rybnících, o hradu Krašov i krašovském předhradí, o opevnění. Je tu toho hodně. Ale také asi právě tady byl pivovar a krčma, o kterých se píše již r. 1529. Pivovar a sladovna asi zanikly před r. 1649. Krčma snad existovala ještě na poč. 19. století. Dnes je patrná jen jeskyně, zvaná kamenná maštal. Pravděpodobně je to dochovaný sklep bývalého pivovaru.

Zvlášť Ota si to vše poctivě četl. Pak jdeme spolu na hrad. Máme štěstí, že je sobota - v červnu je otevřen jen o víkendu, ale také dle jejich možností. Takže dnes to vyšlo.

Pravděpodobně již v 9. století byl ostroh nad soutokem Brodeslavského potoka a Berounky opevněn. Hrad tady byl postaven někdy před r. 1232. Tudy vedla stará vojenská a obchodní stezka. Hrad však střežil hlavně cestu k nedalekému Týřovu – sídelnímu hradu krále. Proto zde byla silná vojenská posádka.

Po r. 1631 již hrad neplnil svou obrannou funkci. Proto ho nový majitel přestavěl v renesančním slohu na moderní hospodářské středisko, obranné prvky byly rušeny. Přesto odolal náporu Švédů během třicetileté války. Předhradí však bylo vypáleno.

R. 1701 byl upraven ve stylu baroka a rokoka na letní sídlo mnichů cisterciáků. Když r. 1785 zrušil císař Josef II. kláštery, byl hrad opuštěn a začal rychle pustnout. Nakonec byl naložen výbušninou a odpálen. Stal se tak zdrojem stavebního materiálu. Z těchto kamenů si stavěli sedláci svoje obydlí. Kamenné portály, ostění oken, schody i oblouky arkád je ještě nyní možno spatřit v některých selských sklepech, chlévech a stodolách v okolí.
R. 1991 byl založen Spolek pro ochranu přírodní rezervace a hradu Krašova a od té doby tady probíhají záchranné práce. Je možno vidět do skály vytesanou cisternu, část kulaté věže, zbytky zdí a opravené zbytky hradního paláce, který dostal dřevěnou střechu. Na hradě jsou informační panely, kde je vidět, jak na hradě záchranné práce probíhají.

Při koupi vstupenek mne čeká překvapení. Pán se mne zeptá, zda se náhodou neznáme, ale hned mne osloví jménem. Jsem z toho v mírném šoku. Je to kamarád mého syna ještě z dětských let. Snad 20 let jsem ho neviděla. A teď má fousy. Pak ho má jeden poznat. Ale moc mne potěšil, že se ke mně přihlásil. Než Ota vypil pivo, pěkně jsme si popovídali.

Prohlédli jsme si hrad, pokochali se výhledy. Mezitím spadlo pár kapek. Je dusno, skoro to vypadá na bouřku. Přesto pokračujeme podle plánu. Scházíme po žluté k rozcestí Krašov – rozcestí nad řekou a po modré kopírujeme břeh Berounky. Je však hluboko pod námi. Není ji vidět. Míjíme několik starých chat, tady musí být fajn.

Na okraji osady Pod Krašovem po modré stoupáme. Vlevo od nás je hluboká rokle, kde teče malý potůček, vpravo je skála. Začíná hřmít, ale také pršet.

Měli jsme v plánu odbočit z modré po silničce k Podkrašovskému mlýnu. Nebudu se tajit tím, že nás odrazuje ten svah dolů k řece a samozřejmě následné stoupání, ale hlavní je asi ta bouřka. Já už nechci mít promočené druhé boty. Včera nám ten liják stačil.

Pokračujeme po modré přes obec Bohy, která byla majetkem pánů z Krašova, později až do r. 1785 patřila plaskému klášteru. Nezacházíme však na náves ke čtyřboké kapli, u které je kamenný pamětní kříž. Za námi je to černé a bouřka sílí. Zatím však neprší. Raději spěcháme k autu. Míjíme zajímavé usedlosti různých velikostí. Naštěstí jsme nepřehlédli repliku středověkého kruhového křížového kamene při silnici z Bohů na naše parkoviště.

K autu jsme přišli včas, zmokli jsme jen málo. Je 1 hodina, jdu dělat oběd. Než jsem ho uvařila a než jsme se najedli, 3x sprchlo. Zataženo je stále. Ale to už jsme se domluvili, že dnešní noc tu ještě přespíme. Dala jsem si po obědě kávu a s Otou trochu piva.

Celé odpoledne tady v autě však sedět nebudeme. Na parkovišti je docela pohyb. Ještě jsme pivo nedopili, když začalo opět bouřit a za chvíli to spustilo. Liják jako včera a k tomu kroupy. Naštěstí nejsou veliké.

Chvíli před tím vedle nás zaparkovalo auto. Rodina se dvěma malými dětmi na kolech vyrazila ke hradu. Daleko nedošli, jak se to spustilo, vrací se. Starší, max. tak asi 4letý chlapec k autu přijel jako první, ale v očičkách měl hrůzu. Než jsem stačila otevřít dveře a pozvat ho pod střechu, byli tu i ostatní. Na tu hrůzu v těch jeho očičkách však nezapomenu.

Dlouho nepršelo a už zase svítí sluníčko. Duhu jsme však neviděli. Za chvíli je vše zase už jinak. Je to typické aprílové počasí, jenže je 2. polovina června. Opět je už zataženo, občas zahřmí. Dnes je to hodně zvláštní. Buď hřmí nebo prší. Nějak dohromady se to sejít nemůže.

Původně jsme chtěli po modré dojít do Kozojed okolo kaple sv. Vojtěcha z r. 1714. Celkem by to bylo 6 km, ale počasí je skutečně nejisté. Nakonec jdeme jen obejít zdejší historický hospodářský dvůr Rohy. Na naučné stezce jsme se o něm dočetli samé zajímavosti, jdeme je hledat.

Na poč. 16. stol. zde Kolowratové vybudovali menší dvůr s ovčínem a rybníkem. Již tehdy patřil k hradu Krašov. Když hrad získal plaský klášter, rozhodl se dvůr přestavět. Začali až r. 1725 a trvalo jim to 10 let. Je vidět, že klášter prosperoval. Byla tady velká obytná budova - zámeček, stodola, hospodářská stavení, chlévy, sýpka, seník. Samozřejmě okolo celého areálu byla ohradní zeď.

Když byl klášter zrušen, spravoval dvůr Náboženský fond, který na jeho opravu r. 1790 používal i zdivo z rozpadajícího nedalekého hradu. Ve 20. letech 20. století byl dvůr zkonfiskován a rozdělen mezi drobné zemědělce.

Do dnešní doby se zachovala budova zámečku, mohutná barokní kamenná stodola se čtyřmi tesanými portály se znaky opata Tyttla a datací 1735 a zbytky kamenné ohradní zdi. Dnes je areál oplocen lehkým dřevěným plotem. Areál není veliký, přesto se vracíme s dalšími kapkami.

Vycházku do Kozojed definitivně rušíme a jedeme autem k Podkrašovskému mlýnu, ke kterému jsme v poledne nedošli a kam mne to neustále láká.

Také tento mlýn patřil k hradu a plaskému klášteru. Kdy tady byl postaven první mlýn, to se pravděpodobně neví. R. 1698 byl obnoven – lze říct, že nově postaven z potvorovského červeného pískovce. Na barokní mlýnici byl vytvořen štukový znak s papežskou mitrou a dvěma přeloženými klíči. Chtěli tak uctít panující papežský rod. V té době to byl největší vodní mlýn v západních Čechách. Voda na vodní kolo vedla náhonem od jezu přes stavidlo. V roce 1930 měl mlýn kolo na spodní vodu, z toho se dochovala litinová hřídel. Zachoval se i pískovcový mlecí kámen a ve mlýnici paleční kolo. Patrové obytné stavení pochází ze 2. pol. 19. století.

Na křižovatce silnic - kousek od řeky se nechá zaparkovat. Nejdřív se jdeme podívat k jezu. Kus od vody stojí asi 170 cm vysoká pískovcová socha - vodník Vojtěch (pojmenován byl po posledním zdejším mlynáři Vojtěchu Novákovi) sedí na vrbě a na uzlu jeho šátku je mosazný knoflík. To je značka, kam až v r. 2002 dosahovala voda při ničivé povodni. Bylo to výš, než je střecha mlýnice. Tady to tehdy muselo vypadat. Místo řeky tu bylo ohromné jezero.

Tady by se nechalo projít přes dvůr, co patří k mlýnu. Já váhám, Otovi už se vůbec nechce, je mu blbý lézt někomu do dvora. Na zápraží tam sedí starší paní a sleduje nás. Jdu se jí zeptat, zda můžeme projít a prohlédnout si to tady. Paní nás zve dovnitř a hned se ujala role průvodce. Její babička tady žila s posledním mlynářem – to byl ten Vojta Novák. Když oba zemřeli, přestěhovala se sem a je tu spokojená. Na velkou vodu tady byla zvyklá, ale ta povodeň 2002 - to prý už bylo moc. To se i ovce utopily. Nestačili je zachránit. Od té doby se velké vody bojí. Je tu dřevěný mostek přes náhon, vede na ostrov,. Dokud je prý voda pod mostkem, je to dobrý, jak jde horem, už se stěhuje z přízemního bytu do patra. Naposledy to bylo letos zjara, ale nakonec to bylo zbytečné.

Upozorňuje nás na zdejší zajímavosti – na barokní mlýnici se štukovým papežským znakem, kde jsou i vodoznaky velkých povodní. Nejvíc viditelná je ryska z r. 2013, je tam však vidět i letopočet 1711, 1845, 1869, 1876. Některé jsou už nečitelné. Jen ta největší povodeň 2002 tam mít rysku nemůže, když byla celá mlýnice pod vodou.

Všechno jsme si tady mohli projít, na ostrov se jít podívat. Viděli jsme i tu původní hřídel od mlýnského kola a převody, které zde stále zajišťují výrobu elektřiny. Je tady moc hezky, zvlášť když je voda tam, kde má být.

S paní se loučíme. Myslím, že byla ráda, že jsme se zastavili, dokonce nás zvala i na kávu. Určitě bychom se dozvěděli spoustu dalších zajímavostí. Ale už je půl šesté a jak i paní prohlásila, od vody jde už chlad.

Jsme rádi, že jsme sem zajeli. Vracíme se k autu okolo barokní sochy sv. Jana Nepomuckého z r. 1743, který stojí nad mlýnem a zdá se, že to tady hlídá. Bohužel na povodně je krátký.

Vracíme se na parkoviště, už jsou tu jen dvě auta, z toho jedno je karavan. Uvidíme, zda budeme mít dnes společnost. Dáváme večeři. Už si zvykáme, že každou chvilku spadne pár kapek. Ota vždy vyběhne schovat už skoro suché boty, aby je za chvilku zase dal na sluníčko. Já už je mám taky skoro suché. Aspoň budu mít na zítra zase pořádnou botu. Dnes jsem šla v pohorách, ale v botaskách se mi chodí líp.

Jak jsem se najedla, chce se mi spát. Abych se probrala, jdu ještě na průzkum. Podle zdejší staré mapy býval nedaleko rybník. Do dnešní doby se nezachoval, ale na hrázi tohoto zaniklého rybníka se zachoval asi 320 let starý dub letní. Obvod kmene má 535 cm a je vysoký 17 m. Jdu po něm pátrat. Jdu po silnici po žluté turistické značce směr Zimohráz. Tzv. Rožský dub má být v zalesněném pásu kdesi vlevo. Zdá se, že ho vidím. Aspoň si to myslím. Přes mokrou, i když posekanou louku se mi však jít nechce. Raději se vracím, zase se to zatahuje, v dálce už prší.

Spát se mi chce stále. Déle jak do devíti jsem nevydržela. Ota ještě poslouchá hodinku s Koptou, já už jdu spát. V autě je 18 stupňů, takže teplo.

Dnes to byl skutečně nenáročný den. Ale i tak jsme toho viděli hodně. Zítra bychom už chtěli vyrazit na pořádný výlet.

Severní Čechy – 2. den – 5,5 km dlouhý okruh: NS Krašov (NS Václava Tomeše) – jeskyně (kamenná maštal) - zřícenina hradu Krašov – Bohy; hospodářský dvůr Rohy; Podkrašovský mlýn; Rožský dub na mapě