Severozápadní Sudetské mezihoří

Severozápadní Sudetské mezihoří

Královec – Chelmsko Slaskie – Horní Adršpach – Janovice u Trutnova – Radvanice – Malé Svatoňovice

                Výchozím bodem cesty je Královec, obec při státní hranici v Libavském sedle (podle města Libava/Lubawka v Polsku), který je dostupný z Trutnova buď autobusem, nebo v létě o víkendech i vlakem. Libavské sedlo (nebo také Královecký průsmyk) je plochá sníženina na rozvodí mezi Severním a Baltským mořem 4 km východně od města Žacléř ve výšce 530 m, kterým prochází silnice a železnice do Polska, jehož důležitost v souvislosti s plánovanou výstavbou dálnice v budoucnu výrazně stoupne. Samotný průsmyk leží ještě na české straně, hranice prochází asi 2 km severně.

                Od značně zdevastovaného nádraží vede modře značená cesta nejprve po silničce, spojující obec s blízkým lomem na okraji Vraních hor. Vraní hory ohraničují na východní straně výrazně Libavské sedlo, neboť tvoří hradbu vystupující svými západními svahy velmi prudce o 300 až 400 metrů nad okolní terén. Dominantním vrchem je kupovitý Královecký Špičák, vysoký 881 m. Vraní hory jsou pohořím sopečného původu, tvořené převážně prvohorními permskými růžovými ryolity z lávových příkrovů, mocných až 500 m, jejichž vrstvy upadají k východu. S tím souvisí i geomorfologie pohoříčka, jehož východní svahy jsou proto mnohem mírnější než západní. Samotný lom, byť geologicky zajímavý, tvoří bohužel obrovskou jizvu v krajině na západní straně hor. Před lomem je dobré opustit modrou značku a projít jím (jde to legálně) do pokračujícího údolí potoka Dlouhé vody. Jen co se opustí ruch lomu, cesta stoupá tichým hlubokým údolím mezi Královeckým Špičákem na západě a hlavním hřebenem na východě. Zde se ukáže krása Vraních hor, které zná a projde jen málokdo. Cesta pokračuje kolem lovecké chaty s rybníčkem a začíná výrazně stoupat. Po několika stech metrech je nutné odbočit vlevo na žlutě značenou lesní cestu, která vystoupá na hřeben do výšky 760 až 780 m, kterým prochází státní hranice. Místy se otevírají výhledy k západu do sníženiny Žacléřské pánve a na východní Krkonoše - Rýchory, které do ní ze západu výrazně klesají. Vidět jsou i nejvyšší vrcholy hor včetně Sněžky. Podél hraničních mezníků vede stezka krásným hustým lesem k jihu do Malého sedla, kde se stočí směrem do Polska. Velmi dobře žlutě a posléze modře značená a pohodlná lesní cesta pak většinou zvolna klesá polskou stranou hor. Výhledy jsou možné pouze z ojedinělých pasek. Po krátkém strmějším klesání ústí cesta do údolní obce Blažejów, kterou se dá projít do městečka Chelmsko Slaskie.

                Chelmsko Slaskie (490 m) je malé slezské město s hezkým náměstím s historickými domy. Donedávna nepříliš udržované fasády se začínají opravovat a městečko se zvolna probouzí do krásy. Dominantou je nádherně opravený kostel sv. Rodiny s farou a okolním hřbitovem. Na opravu zatím čeká evidentně nevyužívaný nedaleký evangelický kostel. Rozhodně stojí za to poodejít z náměstí do Sadecké ulice k zrekonstruovaným dřevěným Tkalcovským domkům, zvaných 12 apoštolů, s podloubími s obchůdky a muzeem.

                Z Chelmska zvolna stoupá modře značená cesta k východu (pozor – není vyznačena na MapyCZ). Z polí se otvírají výhledy na věže města. Je krásně patrné, jak Chelmsko leží v úvalovité sníženině Křesoborské brázdy, protažené ve směru sever-jih. Na severní straně úvalu vystupují nedaleké dvojice věží baziliky Nanebevzetí Panny Marie v Křesoboru (Krzeszów), barokní perly jižního Slezska s mauzoleem svídnických Piastovců. Křesoborskou kotlinu ohraničují na východě strmé svahy hřebene Závory, který je součástí ohraničení pískovcové křídové Polické pánve. Proto stezka začíná výrazně stoupat k okraji lesa a posléze ke kostelu sv. Anny, ukrytého v lese. Od kostela je již stoupání velmi prudké až na vrcholovou plošinu ve výšce cca 700 m. Odměnou jsou výhledy zejména na Vraní hory a za nimi ležící hřebeny Krkonoš. Zde je nutné opustit modrou značku a vydat lesní cestou k jihu do sedla (645 m), kterým prochází silnice z Chelmska do Mirošova (Mieroszów). Do sedla také přichází od východu státní hranice. Zeleně značená stezka sleduje hranici k jihu a přes vrchol Strážnice (697 m) klesá k silničce, spojující Chelmsko se Zdoňovem. Po silničce je nutné vystoupat k samotám Libné na okraji lesa. Zde se odbočí na polní cestu, vedoucí pastvinami do sedla (650 m) a postupně klesající do Horního Adršpachu.

                V Horním Adršpachu je nutné popojít po silnici cca 2,5 km směrem na Teplice nad Metují. U restaurace u Tošováka (525 m), kde je možné se občerstvit, odbočuje červeně značená cesta k železniční trati a po okraji lesa stoupá ke zřícenině hradu Starý Adršpach. Přes Starozámecký vrch (681 m) je zde možné si projít kolem hradu krátký okruh. Červeně značená cesta obchází po západní straně les v něm ukrytými Adršpašskými skalami a mírně klesá k pramenům řeky Metuje. Metuje pramení na nedaleké louce a v těchto místech vstupuje do Vlčí rokle, kterou protéká k Adršpašskému jezírku a pokračuje přes dva vodopády do adršpašského skalního města. Cesta dále stoupá po okraji lesa, otevírají se výhledy na Krkonoše, hřeben Závory, Jestřebí hory a vrchy mezi potoky Jívka a Dřevíč. Záhy se cesta odpojí od skal a následuje klesání do Janovic. V Janovicích je v sezóně možnost občerstvení, je zde i železniční zastávka, díky které je možné cestu zkrátit.

                Z Janovic pokračuje červeně značená cesta nejprve podél trati a posléze stoupá okrajem lesa na hřeben Předního hradiště (660 m) s výhledem směrem k Adršpašsko-teplickým skalám. V následujícím klesání, vedoucí již lesem, překročí cesta znovu železniční trať a záhy vstupuje do horní části bývalé hornické obce Radvanice. V této části se nachází řada vzorně opravených dřevěnic, radost pohledět. V Radvanicích se těžilo černé uhlí po téměř dvě století, nicméně mohutná halda musela být před několika lety kvůli samovznícení zbytků uhlí přeskládána. V dolní části obce (510 m) se nachází možnost občerstvení.

V Radvanicích začíná další stoupání, tentokrát na hřeben Jestřebích hor. Jestřebí hory tvoří asi 20 km dlouhý hřeben, který na jihozápadě uzavírá Sudetské mezihoří, jak přesněji a správněji nazývají Poláci pásma hor a vysočin mezi Krkonošemi na severozápadě a Orlickými a Bystřickými horami na jihovýchodě. Tedy oblast hor Valbřišských, Kamenných, Sovích a Stolových a Broumovské vrchoviny. Cesta mírně stoupá kolem hřbitova k lesu a pak už výrazněji zpevněnou lesní cestou, vedoucí podél potoka k samotám Paseka, kterým místní neřeknou jinak než Brendy. Poslední úsek tvoří stezka, vystupující z lesa mezi chalupami. V horní části osady se nachází Jestřebí bouda (Řehačka), kterou o víkendech provozuje KČT z Úpice. Krásně opravená chalupa, mající zachovaný genius loci původní stavby, rozhodně stojí za návštěvu. Nedaleko stojí za pozornost krásný kříž.

V závěrečném úseku je třeba přejít na zelenou značku, která vystoupá na hřeben střední části Jestřebích hor. Na konci hřebene je dobré po krátké odbočce vystoupat na vrchol Žaltmanu (741 m), nejvyššího vrcholu Jestřebích hor. Nachází se zde kovová rozhledna ze 60. let, ze které je bohužel kvůli vysokým stromům již omezený výhled (zejména ve směru hřebene). Přesto Krkonoše, Podkrkonoší, Jaroměřsko a Hradecko, Orlické hory, Kralický Sněžník a část Sudeckého mezihoří vidět jsou. Nápadné jsou žaltmanské arkózy (slepence s vysokým obsahem živců), které tvoří v okolí menší skalní útvary. V nich se nacházely zkamenělé prvohorní stromy (nepřesně zvané araukarity), které jsou na povrchu již vysbírány. Najdeme je však na řadě pomníků v okolí. Od Žaltmanu je nutné sejít na další hřebenovou cestu k Bílému kůlu, kde začíná jihozápadně orientovaným svahem sestup do Malých Svatoňovic. Tento svah je učebnicovým geologickým profilem Vnitrosudetské pánve, kde jednotlivé vrstvy jsou ukloněny k severovýchodu, a proto postupně na jihozápadním svahu vystupují. Nejprve cesta krátce a strmě klesá lesem oblastí žaltmanských arkóz. Další, už mírnější klesání probíhá po loukách s výhledy na Rtyňskou kotlinu, hřebeny Podkrkonoší a přehradu Rozkoš. Míjíme výstupy dvou svatoňovických uhelných obzorů (horní obsahuje tři a dolní jednu sloj), které byly zpočátku těženy povrchově a zbyly zde místy malé kopečky. Níže uložené svatoňovické vrstvy na spodnější úrovni luk už uhlí neobsahují. Ve spodní části cesta vstupuje do lesa a strmě klesá kolem opravené křížové cesty s Božím hrobem a kapličkami. V této části tvoří geologický profil starší vrstvy tzv. žacléřského souvrství, které opět obsahují v petrovických a zejména v nižších dolsko-žďárských vrstvách uhelné sloje. Pod křížovou cestou těsně před vstupem do Malých Svatoňovic cesta míjí opravený vstup do odvodňovací (tzv. dědičné) štoly Kateřina. V horní části obce až k náměstí pokračuje poměrně strmé klesání.

Malé Svatoňovice jsou bývalou hornickou obcí, černé uhlí se tu těžilo až do 90. let. Je zde i mariánský poutní areál s pramenem (proto dřívější název obce Studánka), který se nachází nedaleko náměstí. Přímo na náměstí je rodný dům Karla Čapka s muzeem, před ním sousoší bratří Čapků (starší Josef se narodil v nedalekém Hronově). Další zajímavost je opět geologická, obcí prochází tzv. hronovsko-poříčský zlom, který je dosud činný a má místy charakter přesmyku. Profil zlomem je odkrytý v severozápadní části obce v místě, kde se začal v 80. letech stavět protiatomový kryt. V dolní části obce se nachází železniční stanice, odkud je dobré spojení jak do Trutnova, tak do Hradce Králové.

Popsaná trasa je dlouhá asi 44 km, je členitá (celkové převýšení je cca 1 100 m), ale dá se zvládnout během jednoho dne. Odměnou za námahu je nádherná krajina, ve které je v řadě úseků jen minimální turistický provoz a spojená za příznivého počasí s krásnými výhledy na pohraniční hory i do českých nížin.