Náštěva sopky Laki na Islandu

Brodění řeky poblíž sopky Laki  •  Fotografie (2)  • Foto: Chmee2

V roce 2009 jsme trávili společně s přítelkyní léto na Islandu. Jelikož jsme byli v té době oba dva studenti, rozhodli jsme se šetřit náklady na cestu tak, že po ostrově budeme jezdit stopem a tak vlastně ani nikdy moc dopředu nebudeme vědět, kam nás naše cesty zavedou. Hnedka první den po příletu na mezinárodní letiště Keflavík jsme se rozhodli, že bychom rádi absolvovali pěší pochod z oblasti Skógafossu do Duhových hor (Landmannalaughar). Brzy ráno jsme tedy sbalili náš stan, který jsme postavili pár set metrů před letištěm a doufali, že stopem se tam za pár dní dostaneme. Osud tomu ale chtěl jinak a hned první den našeho pobytu na ostrově ledu a ohně jsme se měli seznámit se sopečnou krajinou formující tento ostrov v oblasti sopky Laki.

Můžeme potvrdit vše, co autor o cestě na Laki říká.  •  Foto: jjilek

Jak to tak během stopování bývá, tak i naše cesta začala na krajnici silnice s krosnami o váze kolem 23 kg, ve kterých jsme měli jak jídlo na většinu doby pobytu, tak i náš mobilní dům v podobě stanu, náhradní oblečení, boty na brodění řek, zábavu proti trudomyslnosti a zásobu dalších nutných i nenutných věcí. Ráno prvního dne slibovalo, že se budeme u silnice případně opalovat, pokud tam budeme muset trávit delší čas. K našemu velkému překvapení a radosti nám ale zastavilo hnedka první auto, které jelo kolem. Jeho islandský řidič jel zrovna z letiště až do Reykjavíku, kde nás vyložil na výpadovce přesně našim směrem přímo u benzínové pumpy, kde jsme dokoupili plynové bomby na vaření, které se provézt letadlem nedají. Jak už to tak ale bývá, po cestě jsme na okolní krajinu vysloveně zírali s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. Projížděli jsme územím, kde nejsou žádné stromy, člověk vidí desítky kilometrů daleko a ke všemu celá tato oblast je částí jihozápadní riftové zóny, což má za následek to, že se tady Island rozlamuje a ty dvě části se od sebe vzdaluje rychlostí několika prvních desítek milimetrů za rok. Celá tato část je protkaná nepřeberným množstvím různě velkých trhlin v zemi a je seismicky velice aktivní. Slabší zemětřesení jsou tam na denním pořádku a ty silnější? Jsou tam četná taktéž, i když byste museli čekat dnů asi více :) Celé to odtahování dvou částí Islandu od sebe je dáno tím, že leží v podstatě na rozhraní dvou litosférických desek Euroasijské na východě a Severoamerické na západě.

Po chvilce stání u silnice v Reykjavíku se na nás zase usmálo cestovatelské štěstí a zastavila nám dvojice aut řízená Francouzi, kteří nás odvezli až do vesnice Hella. Jelikož jsme se tímto stopem dostali již daleko mimo oblast tzv. Velkého Reykjavíku, ve které bydlí valná většina islandské populace, provoz zde značně zřídl. V dáli na horizontu již bylo vidět, jak se z krajiny zvedá majestátní kužel stratovulkánu Hekly, která naposledy soptila v roce 2000 a od té doby se opět očekává, že brzy dojde k další explozi.

Stopování v Helle se po 20 minutách stalo nudnou záležitostí a tak jsme se rozhodli, že protáhneme naše nohy a trošku zničíme záda, takže jsme si nandali naše krosny a vyrazili po silnici dále s tím, že když kolem nás občas projelo nějaké to auto, tak jsme ho zkusili zastavit. Neušli jsme ani 400 metrů od obce, když na výzvu našeho vztyčeného palce zareagoval černý terénní džíp s náhonem 4x4. Z něho vystoupil postarší pán s bílým plnovousem oblečený do cestovních špinavých kalhot, se sandály na nohou a oblečen do červené kostkované košile a s otázkou na rtech, kamže to vlastně chceme. Od pohledu jsme si mysleli, že se bude jednat o místního farmáře. To, že auto bylo moderní a na české poměry i luxusní, jsme nereagovali, přeci jen má Island značně vyšší životní úroveň a tak i farmáři dle našich úvah mohli podobná vozidla vlastnit. Co nás ale upoutalo bylo to, že auto bylo vybaveno zelenou SPZetkou, což na Islandu rozhodně obvyklé nebylo. Nastoupili jsme tedy do auta a vydali se našim plánovaným směrem. Jelikož jsme lidé komunikativní a rádi poznáváme nové lidi, dali jsme se s pánem do řeči. Po vzájemné debatě jsme mu angličtinou vysvětlili, že míříme k vodopádu Skogafóss a že od něho máme zamířeno do hor do oblasti Landmannalaughar. Jeho reakce se nám vryla do paměti a musíme říci, že jsme jí slyšeli pak ještě mnohokrát. Jakmile se dozvěděl, co máme v plánu udělat, nestaral se, jestli víme kudy jít, jestli na to máme fyzicky, ale otázka zněla: „A máte na cestu dost jídla? Protože tam po cestě nejsou žádné obchody, žádní lidé, nic.“ Takže jsme mu vysvětlili, co tvoří hlavní část váhy našich přenosných zádových domů. S postupující debatou jsme zjistili, že pán pochází z Německa a že jsme oba dva pracovali chvilku ve stejném výzkumném ústavu, on jako ředitel, já jako student-stážista. Svět je vskutku malý. Za chvilku jen jakoby na půl úst na naši otázku, čím se živý, odpověděl, že je německý ambasador pro Island. My s drahou jsme se tak ze slušnosti zasmáli a říkali si, že jsme si to asi špatně přeložili. Taktéž jsme se dozvěděli, že náš řidič jede na celodenní výlet se podívat na sopku Laki, která se nachází přibližně 40 km od hlavní okružní silnice místními nazývaná jako „Highway number 1“ a kam se dá dostat jen terénním autem po několika hodinách skákání přes hrboly, přejíždění řek a jízdě po silnici, která je tvořená jen místem, kudy auta obvykle jezdí. Tato sopka ležela zcela mimo náš kurz, jelikož byla asi hodinu a půl cesty autem od místa, kde jsme my chtěli začít náš výstup do Duhových hor. Nicméně se nám nabídl, že jestli chceme a nechvátáme, že bude mít rád společnost na celou cestu a že se večer bude vracet opět touto samou cestou (popravdě, jakou jinou, když na Islandu je jen jedna silnice :) ) a že nás může u vodopádu Skogafóss vysadit večer a my budeme moci zahájit náš výstup další den ráno. Jelikož my jsme skutečně nechvátali a vzdálenost, kterou jsme chtěli ujet stopem za 2 dni, jsme urazili za 4 hodiny, takže jsme na velice zajímavou nabídku okamžitě kývli. Tím se změnil náš první den cesty a my jeli do neznáma podívat se na sopku Laki.

Jak jsme později zjistili z vyprávění našeho průvodce/řidiče a pozdějšího domácího samostudia, tak sopka Laki je malá štítová sopka v oblasti jižního Islandu, která dala jméno 25 km dlouhé řadě sopek Lakagígar, které v roce 1783 společně explodovaly, což mělo za následek jednu z největších katastrof v historii lidstva. Během 8 měsíců sopečné aktivity se uvolnilo na zemský povrch 15 km3 lávy a 400 až 500 miliónů tun sopečných plynů, což mělo za následek masivní úhyn zvířat na Islandu, neúrodu v Evropě, Americe i v severní Africe, která se projevila následným hladomorem a decimací lidské populace. Jako perlička se občas uvádí, že erupce této sopky pravděpodobně vedla i k eskalaci napětí ve Francii, které vyústilo ve Velkou francouzskou buržoazní revoluci. Samotná sopka je vysoká pouze 828 metrů a nachází se jihozápadně od druhého největšího ledovce Evropy Vatnajökullu. Případně o sopce Laki jsou podrobnější informace ve článku http://cs.wikipedia.org/wiki/Laki, který jsem dříve napsal pro českou Wikipedii.

Cestou z vesnice Hella jsme tak za neustálé debaty míjeli postupně dvojici ledovců, první z nich byl ledovec Eyjafjallajökull, který se stal známým půl roku po naší cestě v roce 2010, kdy pod ním došlo k sopečné činnosti, která paralyzovala leteckou Dopravu ve většině Evropy. Nicméně, k našemu neštěstí v době naší návštěvě, to byla jen sopka pod ledovcem, o které se říkalo, že je „těhotná“ podobně jako vedle stojící Katla. Tento termín používají Islanďané pro sopky, u kterých dochází k opětovnému plnění magmatického krbu magmatem, což se projevuje tím, že sopka postupně narůstá do výšky a do šířky za doprovodu nárůstu seismické aktivity. Geologové tak tuší, že by mohlo brzy dojít k explozi, bohužel ale zatím neumí přesně říci, kdy k ní dojde. My tedy dostali jen od našeho průvodce varování, že by zde brzy mohlo dojít k explozi (ale nebudeme si lhát, ono k explozi může dojít na Islandu kdykoliv a kdekoliv, přeci jen jeho umístění nad horkou skvrnou a ještě na rozhraní středooceánského hřbetu z něj dělá místo pro vulkanismus jako stvořený).

Za touto dvojící sopek/ledovců se nacházela dlouhá rovinatá krajina v oblasti Vestur-Skaftafellssýsla, která je v podstatě obrovské nebezpečné místo, kde když dojde k explozi pod ledovcem, je do několika desítek minut zaplaveno nánosy bahna, kamenní a vody a pohřbí tak vše, co mu stojí v cestě. V této části Islandu není moc radno bydlet či žít, jelikož tyto záplavy jsou poměrně hojné. Jen pro představu, v roce 1918 došlo v této oblasti k erupci sopky Katly, načež vzniklé laháry a bahnotoky prodloužily pevninu o 5 kilometrů do oceánu. V současnosti tedy je v oblasti výstražný systém. Normálně panují na Islandu rychlostní omezení, takže nemůžete jet rychleji než 80 km/h (pokud si dobře pamatuji, ale za toto ruku do ohně nedám), ale v případě, že uvidíte na obloze odpalované žluté ohňostroje či začnou blikat výstražná světla podél silnice, máte na to šlápnout a co nejrychleji z celé téhle oblasti ujet. Na nás, jako návštěvníky nezvyklé na podobná panoramata, rovinatá krajina s nespočtem řek s převalujícím se korytem bez lidí a porostlá většinou jen mechy a travinami působila skutečně magicky. Před sebou jsme tak viděli jen ubíhat asfaltovou cestu s dvěma pruhy, po levé straně rovinu táhnoucí se až k oceánu a na pravé straně rovinu, nad kterou se ponuře tyčily sopečné Hory pokryté ledovcem. Právě v tom, že se ledovec nachází na vrcholcích aktivních sopek, je hlavní nebezpečí, jelikož horká láva roztaví ledovec a vzniknou tak masivní povodně. Cestou jsme taktéž míjeli oblast, která byla v podstatě lávový proud dlouhý desítky kilometrů. Náhle jsme si připadali jako v mechovém království, jelikož na lávovém proudu zatím žádná jiná vegetace nerostla.

Kousek před obcí Kirkjubæjarklaustur jsme zahli na menší asfaltovou cestu 206 a následně neudržovanou silnicí 45, která vede přímo do středu oblasti Laki. Hnedka, když jsme odbočovali z hlavní okružní cesty, byly zde umístěny cedule, které vás varovali, že pokud nemáte auto s náhonem 4x4 a nevíte, co děláte, takže tam vůbec nemáte jezdit. Projíždět se po vnitrozemských silnicích v létě je na vlastní nebezpečí a musíte si věřit, že to dokážete. Ono popravdě, v zimě se po nich jezdit ani nedá, jelikož jsou silně pod sněhem a neexistuje žádná lidská síla, která by mrazivý nástup islandské zimy dokázala zastavit a silnice udržet sjízdné. Naštěstí pro nás, pan ambasador měl kvalitní auto (ano, skutečně si nedělám srandu, nakonec se totiž ukázalo, že jsme na poprvé rozuměli dobře a že nás vozí po Islandu německý ambasador a dělá nám osobního šoféra :)) i věděl, co dělá a jak se má ve vnitrozemí Islandu chovat. Takže jsme byli v dobrých rukou.

Cesta, jak začala na asfaltu, se během prvních pár kilometrů změnila v maximální tankodrom, takže nám bylo okamžitě jasné, proč tam normální auta nesmí. Jedna džuzna střídala druhou, poskakování, občasné údery hlavy o okénko či o střechu, popojíždění rychlosti od 0 do 40 km/hod dle toho, jestli tam zrovna bylo hodně děr či méně, vyhýbání se dírám, jiným bláznům v autě (jednou jsme tam potkali dokonce terénní karavan, to jsme čuměli už hodně), to celé ukazovalo skutečně zajímavý způsob cestování. Okolní krajina se taktéž postupně měnila, ubývalo toho málo vegetace, co na Islandu roste a přibývalo černé KRAJINY vzniklé sopečnou činností. Samotnou kapitolou zůstávalo přejíždění řek, jelikož se ekonomicky nevyplatí postavit most v místech, kde projede pár aut za rok, takže nás čekalo brodění. Pro nás jako středoevropany to byl další ze silných zážitků. Před každou řekou, kde mělo auto projet řeku, stála cedule, která dávala rady, jak tu řeku projet.

Dovolím si je shrnout, mohli by se dalším cestovatelům kamkoliv jinak hodit, tedy pamatujte si, že:

a) řeku nikdy neprojíždějte v nejužším místě, tam je největší hloubka a největší proud. Najděte si místo nejširší, voda tam teče pomalu a je málo hluboká.

b) pokud je to možné, počkejte na další auto, případně jeďte v koloně a projíždějte řeky postupně. Když utopíte svoje auto, anebo uvíznete, můžete použít druhé auto na vytažení.

c) dobře si přečtěte v manuálu, jak hluboko do řeky Vaše auto může, na Islandu jsme viděli, jak se dá snadno takové auto utopit, když je tam vody více.

d) Zjistěte si v mapě, jaký režim má ta řeka. Ty, co pramení u ledovců, jsou nejvíc rozvodněné k večeru, vyplatí se počkat do rána, kdy ledovec moc neodtává a přejet řeku k ránu. To pak jde poměrně snadno.

e) měli byste fakt vědět, co děláte, než to budete dělat :)

PS: Jak brodit jako pěší turista, se můžete případně dočíst více v konkrétním článku.

Naše první brodění řeky tam bylo velký zážitek. Řidič pomalu vjel do řeky a začal v nejširším místě jí projíždět, trošku víc to skákalo, z okénka auta jsme se dívali do proudu vody a za chvilku už jsme byli na druhé straně. Po cestě jsme takto museli překonávat několik řek, ale všechny jsme bez větších problémů dali. Po přibližně hodině cesty na prašné silnici jsme se začali blížit do cíle naší cesty. Před námi se objevilo obrovské lávové pole, které pokrývá přibližně 600 km2 Islandu. Odhaduje se, že erupce z roku 1783 pokryla 0,5 % povrchu Islandu žhavou lávou. V dnešní době je tedy všude okolo lávové pole porostlé zelenými a šedými mechy. Samotné lávové pole je v podstatě neprůchodný terén, jelikož jak se láva valila a postupně tuhla, vytvořila soustavu malých vyvýšenin a sníženin, různých jeskyněk, převisů a všechno to ještě zlepšují Ostré zakončení lávových kamenů, které je tvrdé a Ostré jako sklo. Po těchto polích se nedoporučuje chodit, jelikož brzy přijdete o podrážky bot, natož po nich jezdit auty, to by zas nepřežily pneumatiky. Projížděli jsme tedy pomalu po „cestě“, která kolem lávového pole vedla a v jednom místě ho i protínala. Stále jsme se tak přibližovaly centru sopky Laki, kde končila i silnice.

Na konci cesty se pak nacházelo malé parkoviště, kde stála další 3 auta. Nacházeli jsme se tak hluboko ve vnitrozemí Islandu, v místě, kde je k vidění několik kráterů ze stovky malých sopečných kráterů, které vytvořily 25 km dlouhou trhlinu. Jen pro představu, tyto malé krátery byly schopné vytvořit lávové fontány, které dle některých vědců mohly tryskat žhavou lávu do výšky až 800 až 1400 metrů. Vystoupili jsme z auta, ambasador se přezul do pohorek a vyšli jsme jeden z těchto kráterů prozkoumat. Tyto krátery či lépe malé struskové kužele vznikají tak, že láva je vyvrhována do okolí a poblíž místa erupce se začnou částečně rozžhavené kameny spékat do sebe. Vznikne tak materiál podobný strusce či škváře, který vytvoří kužel kolem trhliny. Stěny těchto kuželů pak mohou hrát různými barvami od černé, přes červenou, hnědou až po nádechy šedivé. Bylo nám vysvětleno, že čím blíže jste středu erupce, tím mají být lávové horniny v tom místě červenější. Když jsme se tak rozhlédli kolem sebe, viděli jsme skoro všude jen červené lávy, takže nám bylo jasné, že jsme skutečně dosáhli centra naší cesty. Do jednoho z kuželů jsme i sestoupili a tak jsme si mohli z blízka prohlédnout celou škálu bublinatých hornin, jak unikající sopečný plyn expandoval s poklesem tlaku během výstupu na povrch. Následně jsme kráter opustili a šli jsme šplhat na jeden z větších kuželů, abychom si mohli dobře prohlédnout okolní krajinu a vidět tuto scenérii (některé další fotografie viz na http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Laki) . Po cestě vzhůru jsme objevili i místo, kde se nacházeli útvary podobné dělovým koulím, jednalo se o tzv. sopečné pumy. Ty vznikají tak, že během erupce jsou do okolí vyvrhovány žhavé kameny, letí vzduchem, ochlazují se, tvarují se vlivem aerodynamického tření, načež dopadnou někam a v místě, kde dopadnou a mohou zapálit okolní krajinu. Množství těchto pum zde bylo enormní a více než přírodní výtvor připomínalo historické bojiště, kde se dobyvatelé snažili rozstřílet hrad děly.

Samotného vrcholku kopce jsme nedosáhli, jelikož náš průvodce již nebyl nejmladší a přibližně ve dvou třetinách výstupu navrhl, že bychom se mohli vrátit zpět k autu, načež jsme mi kývli, přeci jen on nás sem dovezl a potřebovali jsme, aby nás i odvezl zpět k civilizaci. Když jsme se vrátili k našemu autu, všimli jsme si, že vedle stojící pick-up s nástavbou pro spaní má technické potíže, měl měkké kolo. Náš průvodce se šel těch nešťastníků zeptat, jestli nepotřebují pomoci, protože měl přenosný kompresor na nafukování kol. Po chvilce zjistil, že jsou to občané Německa, takže jeho vlastenci. Nabídl jim pomoc a kompresorem začali nafukovat ušlé kolo. Bylo legrační sledovat jejich vzájemný rozhovor, když se jich ptal, jestli tam jsou na dovolené, auto že z půjčovny a podobně. Oni se na druhou stranu ptali, co tu dělá on a kdo jsme my a podobně. Když opět pronesl svojí větu, že je německý ambasador a my dodali, že nám dělá osobního šoféra, že my jsme taky turisté, tak naši noví němečtí spolucestovatelé jen nechápavě koukali. Na druhou stranu musím říci, že přesně takto si představuji práci ambasády v nouzi. Nejenom, že vám pomůžou, když to potřebujete, ale dokonce vám i přijedou pomoci na místo, kde to nejméně čekáte.

Společně jsme pak spolu v konvoji dvou aut vyrazili zpět do civilizace, kam jsme se po delší době hopsání a brodění dostali. Pan ambasador nás pak zavezl k večeru k vodopádu Skogafoss, kde jsme si postavili stan a druhého dne ráno jsme vyrazili na trek. Do dnešního dne jsme panu ambasadorovi nesmírně zavázání, že nás na toto poutavé místo vzal, dělal nám znamenitého průvodce a všechno nám pěkně popsal. Opět se ukázalo, že jízda stopem se vyplatí, jelikož se podíváte někam, o čem jste do té doby ani nevěděli a dozvíte se mnoho zajímavostí. Věřme, že o treku se dočtete případně v pokračování tohoto cestopisu.