Sicílie - Erice
Jen zhruba 140 kilometrů dělí západosicilský přístav Trapani od tuniských břehů Afriky. Z okraje tohoto přístavního města jsme druhý sicilský den začali stoupat na horu, která už chvíli poutala naši pozornost. Zvedá se osaměle do výše 750m a na jejím vrcholu trůní městečko, které má tendenci halit se do oblaku mýtů a mlhy. Stejně jako hora se jmenuje Erice, což je poitalštěný výraz mytologického Eryxe. To bylo jméno syna bohyně krásy Afrodity, který v bájných časech vládl západní Sicílii. O korunu i život ho připravil Herakles poté, co zjistil, že mu Eryx ukradl jednu z krav ze stáda, jež pro změnu mytologický silák uloupil africkému obrovi Geryonovi. Eryx zmizel ze scény, ale kult jeho matky na tomto místě přetrval až do křesťanské éry. Na vrcholku Hory se nacházel poutní chrám, který nesl jméno podle řeči, jíž se zrovna na západě Sicílie mluvilo: podle Féničanů Aštartin, podle Řeků Afroditin nebo podle Římanů Venušin. K bohyni se pro svou ochranu modlili suchozemci i námořníci, kněží naplňovali své poslání rituálním obcováním s chrámovými prostitutkami. Když odhrneme mýty a budeme se pohybovat na hraně historie a Vergiliova eposu Aineas, zjistíme, že tato oblast byla kromě Féničanů před více než třemi tisíci lety osídlena i kolonisty z dnešní turecké Anatólie, které známe pod jménem Elymové. Tento tajemný národ bývá ztotožňován s uprchlíky z vypleněné Tróje. Protože ještě v průběhu antiky splynul s jinými sicilskými etniky, neznáme dnes ani jeho jazyk. Elymové po sobě zanechali dvě města, Erice a Segestu. Řekové západ Sicílie ovlivňovali ekonomicky a kulturně, avšak nikdy ho neovládli mocensky a etnicky. Když jsme se zadívali z vyhlídkových Ochozů města směrem na západ, po rozestoupení mraků jsme rozeznali obrysy Egadských ostrovů, jež jsou známy lovem tuňáků a do dějin se zapsaly bitvou v roce 241př.n.l., která znamenala vítězství Říma nad Kartágem v první punské válce a tedy ovládnutí západní Sicílie Římany. Do Erice jsme vstoupili středověkou Trapanskou branou a i přes povalující se mlhu viděli, že si město uchovalo ráz z doby, kdy ho ve 12.století přebudovali Normané. Kousek za branou jsme narazili na gotický kostel Panny Marie se zvonicí, která zároveň plnila roli strážní věže v opevnění. Památka byla vystavěná v sicilském stylu chiaramonte. Prošli jsme kolem kostela Svatého Juliána (San Giuliano), jenž se jmenuje stejně jako město Erice ve středověku, má normanský základ a barokní fasádu. Za městský parkem se před námi vynořily věže normanského Venušina hradu, který vyrůstá ze základu pohanského chrámu bohyně lásky, normanské pevnosti Balio a pod ním ležícího, hrádku Pepoli. Na východní a jižní straně jsme hleděli do hornatého sicilského vnitrozemí, které na pobřeží přechází do nížiny a salin. V dálce na jižním obzoru jsme u města Marsala mohli tušit mys Boeo, který představuje nejzápadnější výběžek Sicílie a zároveň dělítko pobřeží Tyrhénského a Středozemního moře. Severní straně obzoru dominovala hora Monte Cofano, podobného tvaru i výšky (660 m) jako Gibraltar na dalekém západu Středomoří. Nebeská poloha Erice už desítky let inspiruje i vědce, kteří sem přijíždějí z celého světa, aby v sídle instituce Centro Ettore Majorana diskutovali a filozofovali o dopadech nových vědeckých objevů na život lidstva. My jsme program v městečku zakončili přízemněji. Na hlavním náměstíčku před Radnicí jsme mohli zajít na capuccino s tradičním sicilským dortem - cassatu z marcipánu, kandovaného ovoce a sladkého sýra ricotta.