Úterý 25. 8. 2020
V noci nejdřív sprchlo, pak se vyjasnilo. Už ve dvě hodiny jsem vytahovala další deku. Naštěstí se dál už neochlazovalo a já se pořádně vyspala.
Když jsme vstávali, foukal studený vítr. Teplo předcházejících dnů je pryč. Je pravda, že jsme ve výšce přes 700 m n. m., chladněji tu být musí. Aspoň se nám trochu vychladilo jídlo. Máslo docela pěkně ztuhlo. Pivo zůstalo studené.
Je to výhoda, že jsme sem už
včera dorazili, nemusíme dnes nikam přejíždět a rovnou vyrazit na pořádný výlet – na
náš první výlet v Orlických horách. Už se těšíme. Těch měst bylo docela dost, i když byla zajímavá.
Od
kostela sv. Matouše stoupáme, zpočátku mírně, po červené a také po
Kačenčině pohádkové stezce. Ta je hlavně pro děti, začíná
v Deštném v Orlických horách, okruh měří 5 km, je na něm 18 zastávek, kde je vždy loutka princezny Kačenky, prý vládkyně zdejších hor. Však si také děti mohou na každém zastavení o ní přečíst nějaký pohádkový příběh, ale také něco o historii této oblasti. Všude je i úkol pro soutěživé děti. Pohlednici si k tomu účelu musí vyzvednout v infocentru v Deštné. Jedno zastavení bylo u kostela, k dalšímu přicházíme na
rozcestí Nad sv. Matoušem. Na mapě lze zjistit, kde je další zastavení. Zdá se, že jsou poházené různě po kraji a propojené řadou cestiček. Trasa nemá své značení. Překvapuje nás, že tady, stejně jako u kostela jsou dřevěné nádoby s tříděným odpadem.
Naučných stezek je tady víc. Od kostela jdeme také po NS Deštné v Orlických horách. Tato okružní trasa měří 6 km a je zaměřena na místní krajinu, lesy, rostliny a živočichy. Tu sice za chvíli opustíme, ale zase se po ní budeme vracet. Jdeme po ní až k horní stanici lanovky Studený vrch. Tady NS odbočuje vlevo, my pokračujeme po červené stále do kopce. Jen občas klesneme, abychom o to víc mohli nastoupat. Místy se kocháme nádhernými výhledy.
Na rozcestí Luisino údolí přicházíme na silnici. Občas projede nějaké auto, ale i tady je klid. U silnice je několik pěkných stavení. Po chvíli přicházíme na parkoviště Luisino údolí, kde je i možnost prvního občerstvení a opět nádoby na tříděný odpad. Je docela chladno, žízeň nemáme, ani nezastavujeme.
Tady měníme barvu trasy – přecházíme na zelenou, po které odbočujeme vlevo k rozhledně na Velké Deštné. Tady se utvrzuji v již dřívějším zjištění, že si lidi k výletu do přírody vybírají jen místa, která jsou co nejvíc dostupná auty. Až sem jsme šli sami. Vzhůru na rozhlednu jde z parkoviště najednou na můj vkus až moc lidí. Není to procesí, ale bez nich by bylo líp. Jenže co bych chtěla o prázdninách.
Po dalších 2 km již prudšího stoupání jsme na vrcholu. Jen kousek před vrcholem ještě míjíme pramen Pod Velkou Deštnou. Hrneček tu není, zda je pitný, nikde nepíšou. Raději to nezkoušíme, pití máme zatím dost.
Velká Deštná (1115 m) je nejvyšší horou Orlických hor. Již koncem 19. století tady byla jednoduchá dřevěná vyhlídková tribuna. Bohužel ji brzy smetla vichřice. V 1. pol. 20. století tu postavili triangulační věž, kterou turisté využívali i jako rozhlednu. Na konci 70. let z důvodů špatného stavu byla stržena. R. 1992 tady skauti z Náchoda postavili čtyřmetrovou dřevěnou trámovou vyhlídku. R. 2003 byla nahrazena novou šestimetrovou vyhlídkou, zase dřevěnou. Tyto dřevěné stavby však na vrcholu neměly dlouhého trvání. R. 2010 musela být opět stržena. KČT se chtěl spojit s telekomunikacemi a postavit zde vysílač s vyhlídkovým ochozem. Tomu zabránil majitel pozemků Jan Kolowrat Krakovský – nechtěl zde komerční stavbu. Ke změně došlo v rámci projektu euroregionu Glacensis "Česko-polská hřebenovka - východní část", kdy bylo snahou vytvořit turistickou infrastrukturu na obou stranách hranice – to znamenalo vybudovat či obnovit 11 rozhleden, infocentra, parkoviště. Většina prostředků měla být hrazena z dotací z Evropského fondu pro regionální rozvoj. V tomto případě majitel souhlasil s bezplatným převodem pozemků na obec
Deštné v Orlických horách. Konečně během května až října 2019 byla
rozhledna na vrcholu postavena. Kovová konstrukce 18,6 metrů vysoká má tvar nepravidelného pětiúhelníku a dřevěné opláštění. Latě ze sibiřského modřínu symbolizují proudy vody padající z oblohy, různý úhel sklonu pak různé typy větru. Tak snad tahle rozhledna na vrcholu vydrží dlouho. Z otevřené vyhlídkové plošiny ve výši 17,3 metru, na kterou vede 96 schodů, je nádherný kruhový výhled na Orlické hory, Krkonoše, Králický Sněžník, Jestřebí hory, Broumovské stěny a polskou Hejšovinu. Rozhledna je celoročně volně přístupná, v zimě je prý horní patro z bezpečnostních důvodů uzavřené. Počasí na výhledy jsme neměli zrovna nejlepší, ale jsme spokojeni. Nahoře zatím panoramatické obrázky nejsou. Zatím je nikdo ani neslibuje. Je to škoda, když jeden neví, na co přesně se dívá.
Po zelené pokračujeme přes kopec. Po 5 km stoupání konečně klesáme. Po zhruba 0,5 km prudkého sestupu jsme na
rozcestí Velká Deštná – srub, kde má být občerstvení. To už se těšíme na pivo. Jenže máme smůlu. Podle informací místních je původní srub zbourán a staví se nový. Je tu maringotka, ale asi je otevřená jen o víkendu. Nejsme sami, kdo se sem těšil.
Tady jsme byli o rok později. Srub byl postaven a uvnitř je hezké posezení, které se nezamyká. Chatu lze proto využít za nepříznivého počasí i v noci. No to je paráda.
Na jedné z mnoha laviček dáváme oběd z vlastních zásob. Naštěstí i pití máme ještě dost. Tady k našemu velkému překvapení potkáváme další tabuli Kačenčiny pohádkové stezky. Tohle nemůže být v dosahu avizovaných 5 km. Dětem to však cestu určitě zpříjemní.
Nyní se vydáváme vlevo po červené značce a po naučné stezce Po hřebeni Orlických hor. Celá měří 14 km, my po ní půjdeme skoro 4 km - jen na rozcestí Šerlich-sedlo. Jdeme po široké asfaltce, téměř po rovině, jen s malým výškovým rozdílem. Bohužel je plná pěších i cyklistů, a to v obou směrech.
Na sedle v Šerlichu je další parkoviště a dokonce i autobusová zastávka – je tedy jasné, kde se ti lidé berou. Po červené stoupáme necelých 0,5 km k historické Masarykově chatě na Šerlichu. Stojí jen těsně pod vrcholem (1019 m) v blízkosti česko-polské hranice. Na přelomu 17. a 18. století tady bývala osada. Chatu zde postavil KČT v letech 1924–1925. Položení základního kamene byl přítomen předseda KČT Jiří Guth-Jarkovský. V základech je prý zazděna kovová schránka s dobovými dokumenty. Od r. 1935 je tady i meteorologická stanice. R. 1935 tady odhalili bustu T. G. Masaryka. Ta však odtud byla neustále odstraňována a zase sem umísťována. R. 1938 byla odstraněna, snad i zničena. V letech 1949 – 1953 tu byla nová busta - opět od stejného sochaře. Pak znova v letech 1968 – 1972. Následujících dlouhých 18 let byla překvapivě uschována v depozitáři, aby sem mohla být r. 1990 opět navrácena.
I chata má bohatou historii. R. 1938 ji Němci chtěli zapálit. Naštěstí se jim to nepodařilo. Za války v ní byla ubytovna pro rodiny fašistických pohlavárů, zotavovali se zde ranění piloti, sem jezdila i Hitlerova mládež Hitlerjugend. Od války je naštěstí využívána opět jako turistická chata – od r. 1990 opět s názvem Masarykova chata.
Už cestou vzhůru je nám jasné, že tam bude narváno. Je to vlastně jediné občerstvení široko daleko. Restaurace uvnitř je skutečně plná, venku je však otevřené okénko a hodně možností venkovního posezení. Než jsem nahoru dofuněla, podařilo se Otovi objevit volné místo za větrem. To bylo příjemné, protože tu všude fouká silný a ledový vítr. Naštěstí se velké fronty netvoří, je tam max. 5 lidí.
Když jsme se občerstvili a také si odpočinuli, jdeme se podívat k hranicím s Polskem, kde je vyhlídka - krytý přístřešek s panoramatickým obrázkem.
Vrchol opouštíme Šerlišským dolem po sjezdovce, kudy vede žlutá značka a naučná stezka Okolím Deštného. Ta měří 17 km. Samozřejmě ani tuto NS celou neprojdeme. Konečně jsme tu sami. Ještěže jsou lidi svým způsobem pohodlní. Ten klid je skutečně příjemný. Pěkné jsou i výhledy, jen ten kopec se mi zdá moc prudký. Pozvolnější klesání by bylo příjemnější. Jenže co může na horách chtít. Aspoň že cesta není samý kámen.
Když jsme došli k rozcestí Šerlišský důl, máme nejprudší klesání za sebou. Došli jsme do civilizace. Přecházíme říčku Bělá a pokračujeme po silnici, která vede z Deštné v Orlických horách na parkoviště Šerlišský mlýn. Naštěstí tu provoz není. Některé chalupy jsou skutečně pěkné.
Po chvíli nás čeká nejhorší úsek – přicházíme na silnici, která vede ze sedla na Šerlichu. Tady už aut jezdí dost. Víme však, že nepůjdeme daleko.
Neplánovaně dáváme pauzu. Hned na okraji
Deštné je
penzion Orlice s velkým venkovním posezením. Ota dává pivo, já zmrzlinový pohár s horkými borůvkami, které zapíjím dobrou citronovou limonádou, abych také doplnila tekutinu. Jsme na nejnižším dnešním bodě. Do Deštného dnes nejdeme, tam se zastavíme
zítra. Do cíle nám zbývá 1,5 km, samozřejmě do kopce -
po zelené a také po
NS Okolím Deštného, po které jsme ráno vyrazili.
Kdesi mezi penziony máme odbočit z hlavní silnice. Celou cestu bylo značení perfektní, tady najednou bloudíme. Šipka nás naviguje vlevo, ale cesta za chvíli končí u jednoho z baráků. Najednou vidíme, že značka ještě pokračuje po silnici se žlutou. Pak je zase žlutá už sama. Otáčíme se, chodíme mezi penziony. Nakonec pouštím tablet, abych zjistila, že naše první odbočení bylo správné. Jen přes cestu byly složené klády. Sláva, k autu dojdeme. Jenže moc jednoduché to není. Nejenže se hodně stoupá, ale jde se přes sjezdovky, kde se špatně drží směr, zvlášť když tu pořádná cesta není (spíš je tady těch pěšin moc) a nikde nevidíme ani značku. Díky tabletu jsme to však zvládli a k autu došli nejkratší cestou.
Cestu jsme si užili, ani nejsme moc utahaní. Nadšený je Ota, který na Šerlichu byl prvně a naposledy skoro před 50 lety. Moc se tam těšil. Pamatoval si, že i tehdy tam byla busta T. G. M. Jen chata se nejmenovala Masarykova.
Překvapivě na parkovišti je výrazně méně lidí než včera. Využila jsem vhodné chvilky a u auta se postupně a rychle umyla. Potřebovala jsem spláchnout pot. I když bylo poměrně chladno a větrno, tak do kopce jsem se zapotila dost. Mezitím se Ota pustil do provizorního zprovoznění autozásuvky. Napadlo ho využít startovací kabely a připojit k nim prodlužovací kabel s autozásuvkou, který používáme na připojení chladicí tašky. Izolačky máme s sebou dost. Hurá, funguje to. Takže když stojíme, můžeme dobíjet přímo z baterky. Problém je, že moc u auta nejsme. Ty chvilky nám musí stačit aspoň na dobíjeni foťáku, který dobít z powerbaky nejde. Proto jsem proti mému zvyku docela málo fotila. Teď si to budu zase moci užívat.
Pak jsem se pustila do vaření večeře. Najedli jsme na louce osvětlené posledními slunečními paprsky. Jak zalezlo, výrazně se ochladilo. Venku už nesedíme. Jdeme do kabiny. Kupodivu ani venku dnes nikdo není. Všichni jsou zalezlí někde v teple. Na noc si připravuji peřinu, teď je 16 stupňů a docela rychle to klesá.
Poslední aktualizace: 27.2.2022
Směřujeme na severovýchod republiky – 6. den – Orlické hory – cca 14 km dlouhý výlet: kostel sv. Matouše – Luisino údolí - Velká Deštná, rozhledna – Šerlich – Šerlišský důl – Deštné v Orl. Horách – kostel sv. Matouše na mapě
Kvalita příspěvku:
1
turista zde byl a hodnotil
5,00
Diskuse a komentáře k Směřujeme na severovýchod republiky – 6. den – Orlické hory – cca 14 km dlouhý výlet: kostel sv. Matouše – Luisino údolí - Velká Deštná, rozhledna – Šerlich – Šerlišský důl – Deštné v Orl. Horách – kostel sv. Matouše
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!