Srpen 21 v Kroměříži (Bunč, Brdo, Salaš) – pt. 1

14.8.2021

Půlka srpna, to je takřka tradiční termín školního cyklistického zájezdu, kterému interně mezi známými říkáme s učitelkama, ačkoliv paradoxně je těch učitelek mezi zájezdníky čím dál míň a navíc se skupinou, s kterou jsem letos nejvíc času pobyl je těch učitelek žalostně málo…

Inu, léta běží a ta naše relativně dlouholetá skupina se letos rozpadla, dva přátele ze Starého Města trápí (kromě vyššího věku) nějaké neduhy, další souputnice si stěžuje na následky pádu z koně no a poslední se vymluvili na to, že to kolem Kroměříže znají, když mají bráchu v Kojetíně. Takže se musím spokojit s Loupežníky (beztak po večerech když se mejdanuje, tak právě s těmi nejvíc).

Protože Kroměříž zas není od nás zvlášť daleko, je ranní nakládka posunuta na poměrně pozdní hodinu, takže místo raní je spíš dopolední, nicméně cesta do jednoho z center Hané zabere asi 2 hodiny, takže na místě jsme až po poledni. No tak akorát zajít na nějaký oběda s tím spojený průzkum města.

Ubytováni jsme skoro již tradičně na školním internátu (ubytovat naráz 40 lidí je tak nejjednodušší). Ten intr patří stylově hotelové a restaurační škole, což oceníme zejména při vydatných snídaních, které jsou sice relativně stále dosti podobné, nicméně dost objemné, oproti před asi třemi léty v Poděbradech, kdy nám první den předložili nějakou paštiku a salám v sáčku…

Po ubytování tedy vyrážíme do centra. Kroměříž se svými necelými 30.000 obyvateli není naštěstí nijak gigantické město. Takže po pár stovkách metrů objevujeme zahradní restauraci Na Jízdárně. Obsluhující se sice omlouvá, že když je nás tolik (tuším 11), že příprava tolika potravin bude poněkud váznout, naštěstí se snad i mýlil, po sotva dopitém první, maximálně druhém půllitru se již nosí první talíře vcelku chutné stravy, která nás posílí do menšího kopečka na ulici Kojetínské, která míří do městského centra. To předchází kruhová křižovatka na náměstí Míru, na které těsně navazuje již klidnější Masarykovo náměstí se skvostnou budovou Justiční akademie a ještě skvostnějším „kopulovitým“ kostele sv. Jana Křtitele. Barokní kostel má celkem pravidelně otevřenou mříž, ale raději si pročteme i seznam bohoslužeb, k případnému nakouknutí do celého interiéru.

Nicméně spěcháme do místa srazu v Kovářské ulici, kde má jeden z hochů schůzku s dávným kamarádem. V družném hovoru se tak dovídáme o zajímavých místech Kroměřížska, prokládané ochutnávkou výrobků Selského pivovaru. Hned za rohem pod starou radnicí je i informační centrum, to znamená, že se občas někdo utrousí pro nějakou tu mapu a leták. Nicméně nemůžeme trávit celé odpoledne po hospodách, tak se sice v omezené sestavě roztroušeni v menších skupinkách vydáváme velkým náměstím k Arcibiskupskému zámku a hlavně do Podzámecké zahrady. Zámek je bohužel částečně obestavěn stavebními stroji, naštěstí průchod do parku je volný. Tak se tak probrouzdáme zelení, nakoukneme do zvěřince a pomalu zpět. Přeci jen to odpoledne uteklo relativně rychle, cestou zpět doplníme nějaké zásoby u „Vietnamce“.

V internátu je naštěstí i nějaká klubovna, takže večerním dýchánkem moc nerušíme. I tak jdeme spát celkem brzo, protože většina si na neděli plánuje vydatnou porci kilometrů.

 

15.8.2021

Klidně bych této části mohl přidat podtitul vzhůru na Brdo. V podstatě už když bylo jasné, kam se letos pojede, připadla mě povinnost navštívit známou lokalitu Bunč, což je něco na způsob horského přechodu v Chřibech, pokud se skromnému sedélku s nadmořskou výškou 475 m vůbec dá hovořit o horách. Nicméně lokalita je ozdobena výletní hospodou a přeci jen k výjezdu je nutno překonat nějaké výškové metry, zvláště uvážíme-li, že Kroměříž těch výškových metrů má cca 200.

Včera jsem si ujistil, že kostel sv. Mořice by mohl být otevřený vzhledem ke dvěma ranním mším, jejichž rozestup je tříhodinový, takže již brzo po snídani mířím ke gotické památce s prapůvodem v druhé polovině 13. století. Kostel procházel obvyklým stavebním vývojem, a současná podoba téměř gotická je vlastně téměř novodobá (z 19. století), nicméně vnitřní výbava zahrnuje i jiné stylové prvky (co se dochovalo po požáru 1836).

Pak už můžu v klidu do Chřibů.

Ulice Kotojedská mě stylově zavádí do sousedních Kotojed, kde se už začíná projevovat pestřejší profil terénu, tedy myšleno kopce. Větší kopec následuje hned ve vedlejších Těšnovicích, což mě přinutí i ke kratší zastávce u místního kostela sv. Petra a Pavla. Z interiéru se ale ozývají nějaké modlitby, takže nebudu rušit a po kratším výdechu pokračuji stoupající krajinou. Ta se spíše vlní, kratší zastávku nabízí památná Těšanská lípa, ale k tamními větrnému mlýnu je odbočit povinnost.

Vlastně takových „větřáků“ je u nás celkem dost, nicméně je to mlýn německého typu (otáčí se celý), ale zajímavý je způsob natáčení, s kolem rumpálu a řetězu, který se natahoval k různě rozmístěným kůlům kolem, takže k otočení mlýna bylo díky převodům potřeba méně síly.

Následuje ves Vrbka, která mě nijak zvlášť nezaujala, protože už před sebou vidím les a tam přijde i nějaký stín. Od rána se už celkem značně oteplilo. Navíc už jsou za mnou i nějaké ty výškové metry a terén se tu pohybuje v nadmořské výšce přes 350 m. No skoro hory. Doposud mě provázelo silniční značení 5014, tady se připojují i nějaké další cyklotrasy, nejvíc asi ta s číslem 473. Ta mě povede i k následujícím Kostelanům s velkokapacitním zážitkovým Rančem. Interiér i exteriér se sice snaží vyvolat dojem Divokého západu, ale jak už to bývá, jde o velkolepý kýč k tahání peněz z hostů. Nechal jsem vytáhnout jen útratu za pivo a rychle dál. V Kostelanech už přeci jen začíná ta vrcholová část Chřibů, cesta navíc má i nějaké ty serpentiny, takže na Bunči si skutečně může připadat návštěvník skoro jako na horách. Dotvrzují to i četní výletníci, někteří oblečení skoro jako turisté a dokonce i někteří cyklisté sem nepřijeli s elektrickým pohonem.

Takže kromě tekutin si dám i nějakou tu místní specialitku (tedy kyselici). Občerstvení se podává jak ve venkovním stánku (bohužel do plastového nádobí), to honosnější je uvnitř restaurace, která je evidentně sponzorována známým výrobcem lihovin.

K Brdu ještě chybí pár kilometrů, naštěstí lesní cesta je poměrně slušná (trasa 5158 + červená pěší TZ), povětšinou štěrkovaná s jemným kamínkem a zvedání je snesitelné. Nemůžu opominout mohutnou stavbu skrytou v lese, což je základ zamýšleného dálničního mostu, který se tu začal stavět v roce 1937. Dálnici se říká Baťova (protože firma měla na stavbě svůj záměr i podíl). Nicméně již tou dobou bylo betonu potřeba i jinde, pak přišla okupace, rok 1948 a jiné pohromy a nové (a stále nedokončené) dálnice dnes vedou jinudy (vlastně naštěstí, jak píše Franta).

K samotnému vrcholu Brdo mě zprvu navádí odbočka pěší červené TZ takže kolo musím vytlačit (sjízdné to není), až na vrcholku zjistím, že se dá částečně objet. Ale tak jsem u rozhledny dříve.

Poněkud netradičně pojatá rozhledna na oválném půdorysu je vystavěna převážně z kamene, snad aby trošku konkurovala ne příliš vzdálenému Buchlovu.

Rozhledna tak trošku připomíná i maják, asi díky prosklenému ochozu. To prosklení je víceméně problém. Jak často se asi tak umývá, protože sice vidět je, ale přeci jen poněkud brání k nějakému lepšímu snímkování (pomineme-li letní opar). Ale abych nepomlouval. Rozhledna svými 24 m celkem zabezpečuje nadhled nad okolní porostem a poskytuje slušný kruhový výhled. Sice ty slíbené Jeseníky už jsou hodně vzdálené a tudíž neviditelné, ale minimálně Hostýnské vrcha a hlavně Bílé Karpaty jsou celkem dobře zřetelné.

Z Brda sjíždím pohodlnější oklikou k původní trase. Ta vede k samotě Vlčák s křižovatkou turistických tras i cyklotras. Vybírám si tu s číslem 5019 (terénní zelená). Ta zprvu skutečně svým rozbitým asfaltem terén připomíná. Naštěstí za křižovatkou od původní 5158 se povrch mění v celkem zánovní asfaltku. Nějaký kilometr si drží přibližně vrstevnicovou podobu, ale někde za Pěknou horou zajímavě sjíždí po táhlém hřebínku nad Studeným žlebem. V posledních metrech pár serpentin k vesnici Salaš.

Tady mám naplánovaný další cíl. Pohyb vzhůru po zelené pěší TZ je ale silně strmý, takže opět kolo spíš tlačím. Ale taková zajímavá rozhledna, jakou v Salaši mají si určitou námahu zaslouží.

Projektant dal převážně ocelové konstrukci (s dřevěnými prvky) tvar zhruba dvou do sebe zakleslých sedmiček. A protože stavba vlastně není na nějakém kopci, spíše by se jí dalo říkat výhledna. Výhled je převážně východními směry (trošku na jih, kam nebrání okolní kopce). Hlavním důvodem je patrně pohled na údolí Moravy s aglomerací Uherského Hradiště, pozorný divák ale objeví i věže Velehradu a samozřejmě dekorující vršky Vizovických vrchů (ty nižší) a Bílých Karpat (vyšší). Ale mezi kopci se dají najít ještě skromné vršky Hostýnek.

Po náročném výstupu (i sestupu) nepohrdnu plechovkou studeného radlera (díky vietnamskému obchůdku). K Velehradu se dá dojet jak luxusní cyklostezkou, ale pokračoval jsem po silnici. Vzdálenostně i výškově to vyjde na stejno. V potním centru se zdržím jen chvíli, přeci jen už doba poněkud pokročila. Dál ale už využívá cyklostezku, která přeci jen v odstupu provází více frekventovanou silnici do Starého Města. To už jsou ovšem končiny dobře známé. Takže když jsem měl kdysi problém najít nájezd k Baťovu kanálu, tentokrát problém odpadá. Na přiblížení je cykostezka podél kanálu vskutku příjemná. Zdá se že dokonce rošku fouká do zad, takže si můžu dopřát i zastávku v jednom z mnoha bufetů.

Od Spytihněvi stezka vlastně vede po hrázích kolem Moravy, ale díky zástavbě Napajedel a Otrokovic je relativně pestrá (tedy nenudná), ačkoliv dál v lesích ke Kvasicím (i za nimi) již poněkud úmorná. Naštěstí je u Kvasic fotbalový stadion (s bufetem).

Do Kroměříže jsem dorazil tak akorát, že po kratší besedě v jedné hospůdce se známými děvčaty stíhám i konec mše v kostele sv. Jana Křtitele, jak jsem si to včera naplánoval.

Pt. 2

Pt. 3