Štěstí: DUCHA NA ZDI NEMÁM - Heppyend na závěr dovolené na Srí Lance

HEPPYEND NA ZÁVĚR POBYTU

Přestože měli nyní následovat další cestopisy z našeho dvoudenního výletu po jihozápadním pobřeží rajského ostrova Srí Lanky, kde jsme se opět setkali s neskutečně milými lidmi, viděli krásné památky a nádherný Indický oceán, předběhnu tyto krásné chvíle, ke kterým se určitě vrátím a popíšu vám to. Nyní se posuneme k posledním dvěma dnům a mé snaze najít dívenku v červených šatech, černými vlasy a copem na zádech. Jak to dopadlo? Tak to pokud budete chtít se dozvíte po přečtení tohoto příspěvku.

Poslední dva dny

Druhý den dopoledne, když jsem byl v zahradě hotelu, mě volají prodejci z pláže, kterým jsem hned po příjezdu fotku dívenky nejen ukázal, ale také dal. foto, foto, foto a stále to opakují. Pochopil jsem, že jde o fotku dívenky. Spěchám na pokoj, abych jim jí co nejdříve mohl znova ukázat.
Ve tři hodiny buďte před hotelem, přijede pro vás člověk, který dívenku zná, říká mi vysoký mladý muž. Doba do tří hodin, se mi neskutečně vleče a nechce se mi věřit, že setkání uskuteční.
Společně s Karlem doslova cpeme do batohu poslední zbytky drobných dárků, které nám zbyly. Přesně v dohodnutou dobu stojí před hotelem řidič tuk – tuku, který měl moji fotku holčičky a stále říkal teta, teta, teta. Jedeme.

Přijíždíme do nedaleké osady kde se kolem nás ihned seběhl houf malých usměvavých dětí které nic nechtěly jen chtěly ať si je vyfotíme. Je to neskutečné. Jsou chudí. To si těžko představíte. Ten jejích úsměv na tvářičkách zmírňuje mé sevřené hrdlo.

Přichází mladá žena. Dívá se na fotku. Ano, ano znám jí. Vím kde bydlí, pochopil jsem z jejího jednání a posunků. Dobrá, tak jedeme. Vracíme se na hlavní silnici, po které jedem přibližně půl kilometru a poté odbočujeme do vnitrozemí. Cesta je samá díra, jeden dům rozbořený napůl, druhý celý. Pohled na místní hřbitov, kde na pomnících sedí lidé je smutný.
Ani ne po dvou kilometrech zastavujeme na konci vesnice, kde stojí nové malé žluté baráčky.

TAČILO – TAČILO - TAČILO

„Teta" vystupuje z rikše a volá Tačilo, Tačilo. Z domu vychází žena, za ní klučina a pak chudý muž. Nechápou co se děje a mě v tom odpoledním vedru začíná mrazit. Ve dveřích se po chvíli objevuje štíhlounká, krásná dívenka.

Jde k nám. Přesto, že stojím jako mrtvola, derou se mi slzy do očí. Je to ona? Je to ona? Podává mi ruku na přivítanou a usmívá se jako bychom se už viděli stokrát. Ukazuji jí fotku a stále tomu nevěřím. Jak ale vidím její nádherný úsměv, který se na její tváři rozzářil, když jí vidí, vše je jasné. Ano, jsi to ty! Říkám radostně nahlas. Teď vím, že jsem dokázal téměř nemožné. Naplnil se mi životní sen daleko od domova, celých osm tisíc kilometrů.
Drží mě za ruku a představuje mi maminku, staršího bratra, tátu i dědu. Všichni společně nám ukazují jak nyní bydlí, protože při tsunami přišli naprosto o všechno. Nabízí se nám stejný pohled jako u „tuktukáře“. V domě jsou zase jen dvě židle a stůl z plastu, v ložnici vidíme jednu postel větší, kde spí s maminkou a bratrem, druhá menší je tátova. Oblečení mají uloženo podél zdi na zemi, jinak nic. Už jsme tady půl hodiny, stále se mi nechce věřit, že to není sen. Tačilka mi věnuje svoji nejmilejší fotografií, je necelý rok staráa chytá mě za ruku a ukazuje mi ať jdeme společně ven.

Ukazuje mi chudou zahrádku a vede mě k dědečkovi. Po kamenité cestě jde bosá. Ukazuji na její nohy a u srdce cítím její bolest. Mávne rukou a stále se usmívá. U dědečka je pohled stejný. Nemají naprosto nic a důkazem mých slov najdete ve fotogalerií.

Bylo jí deset let. V červnu bude mít jedenáct a celé její jméno je Thakshila Madushani Silva. Jsem šťastný, ale přiznávám, že je to také šílený nápor na moje nervy. Karel za celou dobu nepromluvil a je na tom stejně. Přichází návrh z jejích strany. Dopoledne v deset hodin se sejdeme na hotelové pláži. Souhlasíme. Loučíme se a usedáme do rikši. Malá Thakshi nás doprovází a já si nyní uvědomuji, že ke svým jedenácti vnoučatům mám jednu holčičku navíc.

Moje první krásné setkání končí