Střední Moravou – Náměšť na Hané, Čechy pod Kosířem a okupovaný Plumlov

Teplo děvenko, teplo? Tak se ptá jedna východní pohádková postava promrzlé Nastěnky i celkem zabalené Marfušky v jedné už dosti profláklé pohádce. Je fakt, že letošní duben i květen, ač jarní až pozdně jarní měsíce toho tepla moc nepřidali, tak se ani nechtělo organizovat nějaké delší společné víkendové výpravy, navíc když nevíte, nepřijde-li do toho nějaká přeháňka, nebo přímo déšť.

S příchodem června se vše zlé skoro zázrakem otočilo a stupnice teploměru vykazoval denní byť pozvolný, ale stálý růst. I toho deště nějak ubylo a přibylo víc toho slunečního svitu.

Není tak ani divu, že po stručně formulované výzvě se nás ráno na nádraží schází celkem početná (8) skupinka cyklistů. Sice jsem původně uvedl, že si plánovaný výlet klidně projedu na silničce, ale díky přeci jen většímu počtu zájemců volíme tu snažší eventualitu za vlakové dopomoci. Nejedeme příliš daleko, i díky moderní vlakové soupravě RegioPanter jsme ve Střeni za nějakých 40 minut. Po nezbytných úpravách bicyklů do sedel. A nebude to zprvu ani moc daleko k první zastávce. Projíždíme samotnou vsí, pak most přes Moravu, který důvěrně známe z našich jarních výprav do Litovelského Pomoraví, ale pořád poklidným provozem míjíme osadu Lhotka. Za ní se rozevírá pohled na rozsáhlou vodní plochu pískovny Náklo. K velké radosti je už v časných hodinách otevřen druhý bufet, který míjíme (ve Lhotce teprve utírali stoly). Tak ač to není úplně sportovní po necelých 4 km, zasedáme k prvnímu rannímu točenému. Ani nevadí, že je to do kelímku. Nakonec po sléze se projeví, že to byl celkem prozíravý tah.

Další kilometry jsou stále v pohodlné rovině, zvané Haná, zeměpisně Hornomoravský úval. Za samotným Náklem (obcí) mírně stočíme do Příkaz, projíždíme kolem zdejšího skanzenu k další odbočce, abychom podjeli pod místní „hanáckou“ dálnicí, D 35 (dříve R35).

Hned za ní pokračuje naše jízda podél železniční tratě od Červenky a Litovle. Trať provází sympatická cyklostezka v podstatě přímo do Senice na Hané. Kromě pozorování gigantického 4420 dm masivu Velkého Kosíře nás zaměstnávají i celkem početní ušáci na okolních polích, který se evidentně na Hané poslední dobou daří.

Senicí stále jen projíždíme, dál po poklidné silničce s cyklotrasou 6247, k odbočce na další očíslovanou jako 6033. Nejde sice o cyklostezky, ale provoz na těchto okreskách je velmi chabý. V Náměšti už jsem nějakou dobu nebyl, takže chvíli váháme, která je ta správná odbočka k zámku a takový Marek, který je tu celkem často neporadí, protože je úplně vzadu. Čelo výpravy tak směřuje tou špatnou odbočkou (já si ještě fotím Panenku Marii), celkem rychle jsou ale všichni zpět a sjíždíme tak všichni kole kostel sv. Kunhuty k říčce Šumici a pak už do toho správného kopce k zámku. Malebný klasicistní zámek z konce 18. století byl letním sídlem Ferdinanda Bonaventury z Harrachu, čímž se nenápadně dokazuje, že Harrachové nebyli jen páni někde z Krkonoš. Zajímavým faktem, je kruhově uspořádaný park u zámku, i část výstavby uzpůsobená okružní silnici. Turistická sezóna se sice už rozbíhá, ale prozatím to tady není moc znát, takže největším ranním kšeftem je vícenásobný nákup turistických upomínek (vizitek). Na prohlídku bychom beztak nešli. Více jsme toužili zasednout k nějakému žejdlíku či limonádě, ale zámecká restaurace v 10.30 má zavřeno. Nezbývá než využít vlastních lahví a k zpestření památkových zážitků nakouknout na miniaturní zříceninu hradu někdy z přelomu 13. a 14. století.

Nasedáme zpět na naše prostředky a prudším sjezdem objíždíme opuštěný amfiteátr, který pamatuje slavné folkové festivaly i drsnější rockové smrště. Překonáváme most přes Šumici a vjíždíme do Terezského údolí. Vlastně to byl důvod, proč jsem se chtěl vydat tímto směrem. V údolí zmíněné říčky je zachovalá příroda kolem vodního toku bez větších úprav. Přírodní rezervace má rozlohu cca 86 ha a ačkoliv je většinou jen v blízkosti toku, částečně chrání i přilehlé porosty lesa na severu rezervace. Zhruba do poloviny údolí vede slušná cesta s přírodním povrchem zpevněným štěrkem. Pokračování je pak sice již čistě po přírodním povrchu, ale jde v podstatě o rovinný terén, přesněji tedy mírně proti proudu, ale i na té silničce by se to dalo projet (horší by to bylo asi po deštích). V závěru této části je nutno se držet trasy naučné stezky, tedy do mírného kopečka a pak sjezdu k okraji Laškova. U silnice potkáváme početnou skupinu turistů, tak vyzvídáme, je-li v Laškově nějaká krčma. Znalci tvrdí že je, horší je to s otevřením. Nebýt předchozímu lockdownu, asi by nějaká hospoda už otevřela, ale prozatím se nasává v domácnostech. Nezbývá tedy pokračovat více kopečkovým podhůřím Drahanské vrchoviny do Kandie a pak relativně náročnější výjezdem do Pěnčína. Tím mimoděk vykonáváme obrat téměř obrat o 180°. Do Čech (pod Kosířem) si ale užijeme krásného sjezdu. Tady doufáme, že už nějaká hospoda funkční bude. Přesněji jde o pension Mánes (slavný malíř často pobýval jako host na zdejším zámku). Naštěstí není příliš narváno, na čepu je desetistupňový Radegast a dobrou polovinu z nás zaujala nabídka na hovězí guláš. Zbytek různé řízky apod. Obsluha téměř vzorná, ceny ucházející, chuť výborná.

Čechy jsou vlastně poslední větší zastávkou společné výpravy, dělíme se u budovy kočárového muzea, protože jedna z našich členek, jakožto železničářka potřebuje být dříve v bydlišti, oddělí se polovina a přes Kostelec jedou přímo na vlak do Prostějova.

Ještě malá poznámka k muzeu, před časem jsem areál navštívil a tentokrát mě poněkud zklamala nová honosná historizující fasáda se sloupořadím a slavnostním vstupem. Původně totiž muzeum navozoval dojem staré tovární budovy se skromnější vizáží. Náladu si tak naše zbývající čtveřice poupraví nakouknutím do zdejšího krajinářského parku.

Pak už pokračujeme zatím ve stopách našich předjezdců, tedy Služín a Kostelec na Hané. Zde ale měníme směr po ckylotrase 5039 k Lešanům, pak bez značení Ohrozim. Trošku do kopce, ale pak už u návrší vidíme mohutnou budovu nedostavěného zámku v Plumlově. Zámek se stavěl v l. 1680–88 v prostorách původního hradu a původně se mělo jednat o trojkřídlý objekt. Dokončeno bylo ale jen jedno křídlo na skále nad rybníkem. Vlastně nikdy nesloužil jako panské sídlo, ale spíš k administrativě, soudům apod. Nicméně v současnosti do zámku lze pořídit i prohlídkový výlet. K našemu pobavení, ale hlavně k pobavení mládeže probíhá v prostorách nádvoří vzpomínková akce k osvobození, tedy s měsíčním zpožděním. Kromě návštěvníků přijeli skoro všichni, tedy okupanti i osvoboditelé. Objevili jsme tak jak zástupce Wehrmachtu, nechyběli sovětští hrdinové, Čechosolováci spíš v provorepublikové stylizaci, Američtí vojáci vypadali spíš jak z Vietnamu (však mi to i potvrdili). Sympaticky se jevili příslušníci Francouzské cizinecké legie, kteří si přivezli i půvabné jeptišky, jako vystřižené z filmů o jednom četníkovi.

Klidnější posezení nám pak nabídlo občerstvení na hrázi Podhradského rybníka s výhledem na celý plumlovský monument. Závěr patří k průjezdu po pravém břehu Plumlovské přehrady. Ta je opět napůl vypuštěná, už delší dobu probíhají různé odbahňovací a opravné práce na samotné hrázi. Takže na slavnou éru rekreačního centra se tu spíš vzpomíná.

Ač neradi, musíme ale dílo opustit, protože obloha se podezřele zatahuje a hrozí příchod nějakých srážek. Takže bez nějakého hledání postranních uliček nejkratším směrem do Prostějova. Takřka přímá Plumlovská nás vede rovnou do centra a vlastně už pod jinými názvy k nádraží.