Středočeské Polabí 1 aneb z Kolína přes Poděbrady do Nymburka

Jak člověk pomalu stárne, volného času překvapivě ubývá a pracovní proces se občas také neopouští až tak jednoduše jako v dobách bezstarostného mládí. Alespoň u nás to tak je, a i proto jsme byli v letošním roce donuceni naše pravidelné týdenní cykloputování za přírodními krásami a historickými památkami naší země a jejího okolí dost okleštit. Nakonec jsem naplánoval víceméně jen prodloužený víkend v regionu, kterým se projíždí poměrně pohodlně (tedy pokud to protivítr se svou aktivitou moc nepřehání) a kde jsme s kolegou v minulosti už na kole několikrát byli. Pokaždé ovšem každý sám, takže jsme se snažili vybírat tak, abychom oba každý den viděli alespoň pár novinek.

Vše začalo ve čtvrtek 25.7.2019, kdy jsme si ráno ještě splnili nějaké ty pracovní povinnosti, abychom poté nasedli na ocelového oře a nechali se odvézt do středočeského Kolína. Toto více než třicetitisícové město na Labi máme prošmejděno celkem slušně, ale nikdy jsme nenavštívili interiér zdejšího gotického skvostu, tedy chrámu sv. Bartoloměje. Tato stavba, která tak trošku připomíná slavnou katedrálu v Aachenu, se totiž uvnitř pěkných pár let rekonstruovala (on se kostel v podstatě nějakým způsobem rekonstruuje v kuse od roku 1963 až do současnosti).

V každém případě jde o svatostánek, který byl vybudován ve dvou hlavních stavebních etapách. Ve II. polovině 13. století vzniklo chrámové trojlodí a dvojice západních věží, ve 14. století pak Petr Parléř postavil vysoký chór s věncem kaplí. Současná podoba kostela je výsledkem regotizace, kterou zde v závěru 19. století „páchal“ architekt Josef Mocker. Dokončeno vše bylo až v roce 1910.

Kostel je dnes přístupný pouze za peníze, a to prostřednictvím kolínského muzea. To jsme věděli předem, ale zaskočilo nás, že se zde vůbec nesmí fotografovat. S tím se už našinec mockrát nesetkává. Na prohlídce jsme nakonec byli pouze ve třech, a to se před bdělým okem průvodkyně skrývá tak nějak hůře. K vidění je toho uvnitř poměrně dost, mně osobně se asi nejvíce líbily některé hlavice sloupů a klenební konzoly v podobě groteskních lidských hlav.

Svatým Bartolomějem ale naše návštěva Kolína ještě zdaleka nekončila. Postupně nás čekaly ještě záležitosti jako Plzeň ve Stoleté hospodě, turistické vizitky v infocentru na náměstí, pozoruhodný Živnostenský dům Jindřicha Freiwalda z roku 1923, lávka na Kmochův ostrov z roku 1885 nebo skulptury dvou medvídků, kteří se kdysi u Kolína potkali a pak si šli hrát.

Poté jsme již město spojované hlavně s dechovkou a polabskou rovinou definitivně opustili a vydali se k další zastávce, spojované ovšem již s řekou zcela jinou (i když se zde v podstatě nacházíme na soutoku obou řek). Mířili jsme totiž do obce Libice nad Cidlinou, na jejiíž okraji se nachází památník slavníkovského hradiště. Najdeme zde základy paláce a kostela z poloviny 10. století i nové sousoší sv. Vojtěcha a sv. Radima.

A po pár kilometrech nás čekal cíl prvního dne, kterým bylo čtrnáctitisícové lázeňské město Poděbrady. Večer jsme pak věnovali procházce městem. Začali jsme u zdejšího zámku (někdejší hrad Přemysla Otakara II. v podobě přestavby z 18. století), odkud jsme se přes náměstí s jezdeckou sochou Jiříka z Poděbrad (pražský sochař Bohuslav Schnirch, rok 1891) přesunuli k proslulým lázním (zde jsme se omezili na pár soch a květinové hodiny v lázeňském parku). Závěr dne jsme trávili posezením v poděbradském pivovaru (nabízené produkty nebyly vůbec špatné) a přesunem na ubikaci pod širákem na za autovou čárou fotbalového hřiště. Kdyby nás v noci několikrát nepokropilo zavlažovací zařízení a brutálně nepoštípaly mušky zvané pičorky, spalo by se nám docela dobře …  

Po čtvrtku nečekaně přišel pátek 26.7.2019 a nás čekal další pěkný letní den. Hned na jeho úvod jsme se vydali k poděbradskému hřbitovu. Ne, že bychom byli nějak přehnaně zádumčiví nebo že bychom trpěli zvláštní úchylkou, ale zdejší hřbitov z roku 1903 je již více než půl století kulturní památkou a na jeho podobě se podíleli nejvýznamnější architekti a umělci své doby. Za všechny snad stačí jmenovat Josefa Fantu, Františka Bílka nebo Čeňka Vosmíka. Na hřbitově jsme se zdrželi poměrně dlouho (jeho nejzajímavější a nejcennější čýst se ovšem, bohužel, právě nacházela ve stádiu rekonstrukce), ale i tak jsme si ještě zajeli do parku k Havířskému kostelíčku Nanebevzetí Panny Marie. V jeho těsné blízkosti se navíc nachází několik dalších zajímavých památek, z nichž zaujal například památník utraceného exulanta. Poté již nastal čas se s Poděbrady rozloučit. V té chvíli jsme ještě netušili, že to bude jen nakrátko …

Pokračovali jsme podél Labe, které občas překlenul nějaký ten zajímavý mostík, dál. Náš další cíl byl totiž místem, které jsem při výběru směru našeho cykločundru určil za prioritu, nebo alespoň za jednu z priorit. V zajímavém patnáctitisícovém královském městě Nymburk jsem totiž ještě nikdy nebyl … a přitom je to jedno z těch historických měst, jehož centrum se titulem MPZ pyšní plným právem. Nymburk založil Přemysl Otakar II. a i dnes nabízí pozoruhodných pamětihodností více než několik přehršlí. Jsou mezi nimi dokonce i stavby technické.

Postupně jsme tedy viděli zdymadlo s plavební komorou a hydroelektrárnou pocházející z let 1914 až 1924, slavný cihelný hradební pás s hranolovými baštami (tento symbol města byl vybudován ve 13. století a na počátku 20. stol. byl romanticky zrekonstruován), nádhernou bílou vodárenskou věž slavného architekta Osvalda Polívky z roku 1903, pravěkou mohylu z pozdní doby kamenné nebo trojlodní gotickou baziliku sv. Jiljí, jejíž stavba byla zahájena ve 13. století (krásná ukázka gotické cihlové architektury s 66 m vysokou věží byla původně zasvěcena sv. Mikulášovi) a jejíž interiér se sochou z dílny Petra Parléře nám, bohužel, zůstal uzavřen.

Poté jsme chvilku zvolnili a kolem budovy soudu, která stojí na místě někdejšího nymburského hradu, jsme se vydali na Náměstí Přemyslovců. Tady nás čekala půvabná renesanční radnice s mázhauzem i přístupným undergroundem, mariánský morový sloup z roku 1717, dobře vybavené informační centrum a první páteční pivo (preventivně pak i to druhé, ale jen abychom nekulhali). Sedělo se příjemně, ale před námi bylo ještě pořád množství dalších zdejších pamětihodností. Nakonec jsme jich i tak poměrně dost vynechali.

Spokojili jsme se ještě alespoň se zbytky staré sladovny ze 16. století, Tureckou věží z roku 1597, exteriérem gotické kaple sv. Jana Nepomuckého, která je vlastně presbytářem někdejšího klášterního dominikánského kostela Panny Marie Růžencové a  nejstarším železobetonovým mostem přes Labe, který byl postaven v roce 1912 podle projektu Františka Roitha. Vedle mostu se nachází přívoz s lodí Blatnice, a tak jsme si řekli, že se s koly po roce zase projedeme na významných říčních vlnách. Radost nám ale rychle pokazil fakt, že hned po našem příjezdu k břehu Labe tato bezplatná služba, bohužel, zahájila povinnou polední přestávku. A tak jsme museli zase do sedel …