Šumava, rok nula po sametové revoluci. Retro 1990. 6.díl

Kvilda-Bučina-Knížecí Pláně-Polka-Kubova Huť

Ráno procházíme Kvildou. Známým turistickým střediskem, disponující dnes několika sjezdovkami, v okolí běžeckými terény, a ubytováním v několika penzionech. Momentálně nic pro nás, i když obklopená slatěmi. Ale moc živá. Takže zamíříme dál rovnou na jih, mimo poslední silnici.

Odsud už se zase dá dobře přiblížit železné oponě na státní hranici. Máme ještě dva dny, takže si to můžeme dovolit.

Za chvíli jsme ve vedlejší bývalé Hraběcí Huti. Místem, kde stávala sklárna fungující od r. 1810, obklopená několika domky, hájovnou, hamrem, pilou a mlýnem. S převážně německými obyvateli. Ti zmizeli r. 1945, kdy byly všechny budovy srovnány se zemí.

 Z prostoru jižně se stalo nepřístupné pohraniční pásmo, kde vzápětí opět překračujeme jeho bývalou zakázanou hranici. Pět let po nás tu byla vybudována krátká naučná stezka s příznačným názvem NS Nelesní krajina. Zajímavá a zadumaná, opuštěná krajina. A proto nádherná.

Otevírá se tu široká náruč šumavských plání, oživená osamělými smrčky. Bez jakýchkoliv památek civilizace. Opět žádní lidé, žádní obyvatelé, žádné rušivé civilizační zvuky.

Před vstupem do takového chrámu přírody by dnes měli stát biřicové a odebírat turistům tatranky, papírové kapesníky a podobné budoucí odkazy na přecivilizovaný lidský brak.

Noříme se znovu do země 70 let netknuté civilní nohou. Zase ten klid, jen léta opuštěná místa, pralesovitý les s mokřady. Nikde nikdo. Žádné značení. Přitom dříve tu bývalo civilizované obydlené území.

Napravo slatě, nalevo sytě zelená travnatá step oživená nádhernými smrkovými solitéry různých velikostí. To je právě to co na tomhle typu hor nejvíce miluji. Kochám se tou krásou plnými doušky. Jenže do zásoby to nejde. Foťák mi chvílemi vypovídá službu, už i cestou zlobil. Proto také tak málo fotek. Obydlený svét daleko.

Na naší staré mapě, vydané za komunismu, tudíž tedy konspirativní, je tu jakási cesta. Možná vybudovaná za socialismu pro pohraniční vojsko. Teď zde však nemůžeme nikoho potkat. Leda pytláka. Po necelém kilometru v reálu docházíme k rozdvojení.

Chceme co nejblíže k železné oponě. Držíme tedy dál jižní směr. Zpočátku travnatou pláň střídá po chvíli les. Cesta mírně stoupá, přibývá stromů a les houstne. Asi v polovině míjíme tzv. signálku.

Říkalo se tak přehledným, dobře udržovaným cestám v širokých průsecích, zpravidla souběžně se státní hranicí, které byly budovány pro rychlý nástup pohraničníků k chycení, nebo znemožnění lidem utíkajících ze zadrátovaného státu. Nedaleko bývala v lese ukryta a nastražena tzv. signální stěna různých systémových typů, oznamující okamžité narušení.

Na takto hlídaných hranicích byly během desítek let nesvobody podle různých pramenů zadrženy desetitisíce osob a stovky, které přitom zahynuly. Zastřeleni, spáleni vysokým napětím, výbuchem nastražené miny. Někteří nevydrželi a ve stresu spáchali sebevraždu. Podrobnější informace např. na http://www.signalka.cz a v místech Památníků železné opony přímo u státních hranic.

Po dvou a půl hodině už staneme u ní. Nikdo nás nezadržel, nezastřelil a ani nepředjel. Dovedu si tu v sezoně na dnešních rovinatých cyklostezkách představit ten frmol. Při našem příchodu božský klid. V současnosti je tu už zrovna zůstal jeden z památníků, s bílými izolátory na drátech. Můžeme klidně přejít do Bavorska. Západně, nedaleko odsud pod Černou horou, se nalézá symbolický pramen Vltavy.

Posvačíme a děláme vlevo v bok. Na naší staré mapě odbočuje jen jedna lesní cesta na východ přes louky. Ve skutečnosti je to zpočátku JV. Doufáme, že je to ta správná. Jiná tady stejně není. Musíme používat pokud možno tyhle cesty, abychom neskončili někde ve slati. Tehdejší mapy nebyly přesné, aby neradily těm, co tu nechtěli zůstat.

My ovšem stejně jinou mapu nemáme. Novější byla vydána až pět let po naší cestě. Ale i na mapě Evropy bychom se tímto směrem dali. Střídá se les, louky a slatě. Po hodině narážíme na zachovalou horskou budovu, kdysi hájenku. Poté asi nějaké velitelství pohraničních vojsk. Téměř kolmo od hranice nás kříží vojenská cesta. Vypadá to na pozůstatky bývalé osady Knížecí Pláně.

Souhlasí to s naší mapou a další 3 hodiny se držíme houževnatě východního směru mlčenlivými lesy. Míjíme Polecký vrch a při sestupu lesem si všímáme dvou seníků. Spodnější vypadá zajímavě, je s velkým horním odvětráním.

Před obcí Polka cesta ves zprava obchází a stoupáme na jih. Asi po 500m se točí správně na východ, což dokonce souhlasí s naší mapou. Dovádí nás až před Horní Vltavici.

Zajímavé ale je, že mi doma nesouhlasí s novější mapou, na které ta naše vůbec není. Ani s mapou.cz. Tak tedy nevím, kudy jsme vlastně přesně šli a která mapa má pravdu. Rozdíl byl nejvíc znatelný před samou H.Vltavicí. Samozřejmě asi dvě třetiny byly v zakázaném území.

Nejdůležitější však byl nález seníku ve svahu k Vltavici. Jen jsme ho ze zvyku zkolaudovali a scházíme dolů do obce. Zajímá nás zejména nádraží, ze kterého bychom měli zítra odjet domů. Jenže nádraží je 2km od obce a ještě úplně bokem. A kdoví, jak vypadá a zda by se tam dalo přespat, aby nás koleje netlačily do žeber.

Vzhledem k podvečernímu času a absenci hospody se rozhodujeme vrátit k jistotě seníku s tím, že následujícího dne sejdeme dolů, kde vedlejší Kubova Huť má nádraží přímo v obci. A tam nás pohodlně ke spoji dopraví Bus z H.Vltavice, jehož odjezdy jsme si opsali.

Kubova Huť vznikla také jako původní sklářská huť na bývalé Zlaté stezce. Na štěstí pro nás, sem začátkem 20.stol. pronikla železnice, kam nás zítra doveze autobus k návratu domů.

Ráno se nám nechce z těch kouzelných lesů a slatí zpátky do civilizace. Je nám trochu smutno. Všechno pěkné jednou končí.

Mlčíme, zaobíráme se svými myšlenkami a mlčky kráčíme k zastávce. Cesta se krátí. Neochotně se soukáme do Busu. Z Vimperku budeme pokračovat vlakem.

Tak Ahoj Šumavo, čistá, krásná a panenská. To už nikdy nebude. Panenství nelze vrátit.

Co dodat, pár poznámek.

V předešlé době jsme se nemuseli ohlížet na žádné zákazové zóny. Neexistovaly. Všude tu byl předtím absolutní zákaz kvůli vojenskému a pohraničnímu prostoru. To bylo víc než dnešní NP. Někde vás mohli i zastřelit.

Vynikající presentace o železné oponě v době komunismu je na bývalé pohraniční pozorovací věži a dnešní rozhledně na vrchu Havran v Českém Lese i se jmény svědků a postižených. Tam bych nechal vodit školy na hodinu dějepisu. Člověk žasne, co se tam dělo a nikdo o ničem ve vnitrozemí nevěděl. A vlastně neví, nebo nechce vědět ani dnes. Info je v mém cestopisu z r. 2014. Šumavu jsme prošli celou, od Dolního Dvořiště až na konec Českého Lesa v dalších letech. Většina je v cestopisech. Mimo etap bez foťáku. 

Dále je třeba připomenout, že v našich stopách už všude jít nelze. Cestu jsme často nabližovali terénem, jak to šlo. Většinou v dnes přísně chráněných územích. Body na mapce nejsou přesné, mnohdy jsme šli pěšinami i mimo mapy.

Komu by se dnes chtělo spát jen tak a bez wellness, že? Třeba v dešti. My jsme si mohli chodit cestou necestou, brodit mokřady. Jen dávat pozor, abychom někde nezapadli ve slati do rašeliny.

NP byl vyhlášen až po nás, v r. 1991. Další omezení pak vznikla r. 1995. Měli jsme veliké štěstí. Jeden rok absolutní volnosti a svobody.

Část toho, co jsme viděli, už je nyní opět zapovězeno. Ovšem z jiných důvodů než dříve. Ochrana krajiny si to zaslouží. Jo, a také jsem zapomněl zmínit, že nikde jsme v „zemi nikoho“ neviděli žádné odpadky, vajgly, obaly od tatranek či plechovky od piva, jak je dnes obvyklé v okolí turistických cest. Samozřejmě v našich stopách je také nikde nenaleznete.