Švýcarsko 2011 - aneb čtyři holky v autě - část 1.

Když před rokem mě oslovila kamarádka, že spolu a s dcerami (tč. jedenáctiletými), pojedeme letos do Švýcarska, nevěřícně jsem kroutila hlavou. To přece nemůže vyjít. Celý rok jsme plánovaly, sledovaly patřičné web portály a těšily se. A vyšlo. Hostitelem nám byl od kamarádky strýc, který to český emigrant pevně již před mnoha desetiletími zakotvil u Ženevského jezera. Jakožto lékař s praxí v místě a velkou rodinou, nám poskytl své letní sídlo v horách nad jezerem.

Cesta z Moravy proběhla podle plánu. Objednané bylo přespání v Tachově v Penzionu U Švábků. Ani nevím, zda-li mám tento penzionek doporučit dál, protože jsme nějak nenašly společnou notu s majitelem. Chtěly jsme dva klíče od čtyřlůžkového pokoje, abychom mohly nezávisle na sobě strávit část večera. Bylo nám důrazně vysvětleno, že nikde na světě (?!) se dva klíče od hotelového pokoje nevydávají a my máme tudíž smůlu. Ale šlo jen o jednu noc, tak jsme se dál nehádaly. Týdenní pobyt dvou rodin v jednom pokoji bez klíčů by byl ale asi problematičtější.

Ráno nás čekalo brzké vstávání, protože jsme chtěly přijet do místa pobytu ve Švýcarsku tak, abychom pozdním příjezdem nenarušovaly chod hostitelské rodiny. Vše klaplo a přibližně kolem 18 hodiny jsme dorazily do Gryonu, místa našeho pobytu dalších 7 dní.

Čekal nás nádherný horský apartmán se čtyřmi pokoji, dvěma koupelnami a velkou kuchyní. Šlo o bývalý hotel, který fungoval do cca 60. let minulého století. Pak byl předělán na byty. Už si asi nedokážeme představit hotelové pokoje bez patřičného příslušenství. Ale i na tomto bytě bylo vidět, že WC a koupelny byl dříve na patře i pro vysokou honoraci.

Pokud by nyní kolem celého objektu nebylo lešení, tak se nám naskýtal (nyní mezi trubkami) nádherný pohled na horské velikány Les Diabelles.

Gryon je součástí městečká Villars,nedaleko Motreux u Ženevského jezera, které se prezentuje především svou zimní turistikoua ledovcovým lyžováním. Ale že i vlétě nabízí mnoho atrakcí, jsme se přesvědčily v následujících dnech.

Při příjezdu nás lehce vylekala vlaková souprava, která si to šinula po silnici, jejíž součástí byly nijak neodělené koleje. Měly jsme za sebou celý den jízdy autem a vlakové vyzy se vynořily jako přízrak za zatáčkou na silnici. U našich sousedů by se to mohlo nazývat !električka!, ale tady to byl regulérně vlak. Bojovaly jsme s ním celý týden. Byly jsme upozorněny, že vlak před auty nestaví a je pouze naší věcí, abychom předvídaly, za zatáčkou jej čekaly a v čas uhnuly. Byl to při každé cestě několikakilometrový adrenalin. K uspokojení musím říci, že jsme žádnou kolizi nezavinily a s vlakem na silnici se docela naučily žít.