Švýcarsko po česku i po sasku

Před pěti lety nás toulavé boty zavedly do kraje dle mého soudu u nás nejkrásnějšího, Českosaského Švýcarska. Jakožto milovník vody a skal jsem si zde opravdu přišla na své a jsem pevně rozhodnutá se sem ještě podívat. Vždyť je věru na co!

Ubytovali jsme se v chatové oblasti poblíž Jetřichovic a až na to, že dopravní obslužnost je zde mizerná (resp. tehdy byla), je to strategicky dobře položená obec. Nabízí spoustu možností výletů a túr.

Naše první kroky směřovaly, stejně jako kroky mnoha dalších turistů, z Hřenska k Edmundově, neboli Tiché soutěsce. Zatímco Hřensko mě svými kýčovitými pouličními obchůdky nenadchlo, dojem mi spravila plavba na loďce. Nádherná scenérie skal a místy balvanité řečiště Kamenice je pastvou pro oči a objektivy fotoaparátů.

Doprovázena výkladem „lodivoda“ pak projížďka nemá chybu. Jenom pozor na uměle spouštěný vodopád, je to sice nádhera, která stojí za to vyfotit, zakryjte si foťáky, často dost navlhnou.

Podél toku Kamenice jsme směřovali dále, k Divoké soutěsce. Ani zde nebyla naše očekávání zklamána. V Mezní Louce, kam jsme se dostali od soutěsky po modré značce, jsme bohatě poobědvali ve stejnojmenném hotelu.

Co s načatým dnem? Pěkně začal, bylo proto zapotřebí dopřát mu i pěkného konce. Vydali jsme se k symbolu Českého Švýcarska, Pravčické bráně. Fotografie, které jsem viděla, nikdy nemohou zcela zachytit atmosféru okolní krajiny. Je to opravdový Ráj na zemi. Ten však malinko kazí vstupné pod bránou a turnikety, jinak se sem ovšem nedá dostat. Sokolí hnízdo je architektonický skvost, navíc skvěle zapadá do kompozice krajiny. A když se člověk vydá na některou z okolních vyhlídek, nechce se mu, tak jako nám, vracet dolů.

Jenže realita je realita, a tak jsme museli vzít navrátila. Znovu jsme se tedy ocitli v Hřensku, které by mohlo být moc pěkné, kdyby nebylo tak moc „obětované“ turistům.

Být v Jetřichovicích a vynechat proslulé Jetřichovické vyhlídky, by byl hřích, a tak jsme se hned druhý den vydali do nitra Jetřichovických stěn. Lákadla v podobě skalních vyhlídek, dřevěných altánků a přístřešků dokážou mnohé. U mě například překonat fobii z výšek a použít zajištěnou cestu k výstupu. Zpocená až tam, kde záda ztrácejí dobré jméno, nikoli ovšem námahou, ale strachem, jsem absolvovala všechny vyhlídky, Mariinu, Vilemíninu stěnu i Rudolfův kámen. Stojí to opravdu za to. Vyhlídky na okolní skály jsou nezapomenutelné. A tak jsme poseděli, pokoukali, nikam dál nepospíchali a nasávali atmosféru.

Protože národní park nese název Českosaské Švýcarsko, nemohli jsme zůstat jenom u nás, ale zavítali jsme na skok i k sousedům. Počasí nám sice vůbec nepřálo, ale to nás neodradilo. Z Hřenska nás dvoupatrový vyhlídkový autobus dovezl do Bad Schandau, odkud jsme pokračovali přes hrad Hohnstein směr Bastei. Naším cílem byl proslulý skalní most. Na rozdíl od Sokolího hnízda tam byl vstup zdarma, zpoplatněné byly až okolní vyhlídky. Skály se ztrácely v páře stoupající po dešti z lesů. I přesto ale byl most v obležení turistů. Za jasného dne tu prý není k hnutí. V okolí mostu je spousta stánků a restaurací, nápadně připomínajících ty v Hřensku. Zpátky do Čech jsme dodrkotali stejnými autobusy za stejně uplakaného počasí.

Z dovolené nám moc dní nezbylo, a i to málo, co zbylo, propršelo, zkrátka - když se daří, tak se daří, a tak jsme je „zaplácli“ výlety do Děčína a na hrad Střekov v Ústí nad Labem. Zaplácnutí to ale bylo příjemné, takže nemohu jinak, než je doporučit.