Temný Edinburgh: Víkend plný mlhy, hrůzy a humoru

Cestopisy

Do Edinburku jsem přiletěl v pátek odpoledne. Už když jsem vykročil z letiště, pochopil jsem, že Skotové mají pro počasí úplně jiné měřítka než zbytek světa. Prý „hezký den“. V české verzi by to bylo „a chčije a chčije“ No nic, zhluboka jsem se nadechl vlhkého vzduchu a vyrazil vstříc dobrodružství s deštníkem, který se rozhodl vést vlastní rebelii hned při první zátočině.

Můj první cíl byl samozřejmě Edinburghský hrad, který se tyčí nad městem jako gotický pařez na hřbitově. Při pohledu na ty mohutné zdi mě naběhl pocit středověku, všude samá šeď a kamení. Fronta na vstup byla nekonečná, takže jsem měl dost času zamyslet se nad tím, jestli mi cestovní pojištění kryje případné útoky duchů - bohužel jsem duchy v podmínkách nenalezl (za to je tam krytí v případě zranení při hraní famfrpálu, ano, nedělám si srandu, podívejte se do své smlouvy :oD). A taky nad tím, jak krásné je trávit drahocenné minuty dovolené pozorováním turistů, kteří zjišťují, že si doma zapomněli hotovost i slušné chování.

A když už jsem se dostal dovnitř, tak jsem si představoval, jak by asi vypadala moje kariéra středověkého rytíře. Pravděpodobně by skončila rychleji, než začala, někde u prvního výstřelu z muškety. Po důkladném zkoumání výzbroje a zbraní jsem se přesunul na Královskou míli, kde se setkávají středověké hororové dekorace s davem turistů hledajících Starbucks. V jednu chvíli jsem si myslel, že jsem zahlédl ducha, ale byl to jen někdo v pláštěnce z Ikey.

K večeru jsem samozřejmě zavítal do místního pubu. Připadal jsem si jako ve filmu – těžko říct, jestli v nějakém historickém dramatu, nebo spíš v lehce podnapilém hororu. Když mi místní chlápek, který vypadal jako ztracený potomek Williama Wallace, doporučil whisky, rozhodl jsem se ho poslechnout. Po pár skleničkách jsem zjistil, že whisky je tu tak dobrá, že člověk začne mít pocit, že hrad možná ani nebyl tak hrozivý a že deštník vlastně fungoval docela dobře.

Druhý den jsem se rozhodl zahájit prohlídkou hřbitova Greyfriars Kirkyard. Všude kolem pobíhali psi a já si říkal, že jestli se tady někde zjeví duch, minimálně jeden z těch chlupáčů ho chytí za ocas. Hřbitov byl překvapivě klidný a malebný, což mi trochu kazilo očekávaný hororový zážitek.

Odpoledne jsem se odvážil do podzemních chodeb Edinburghu. Tmavé, vlhké a dost ponuré. Ideální místo na to, abych si během prohlídky uvědomil, že moje baterka v telefonu už svítí víc než ty staré lucerny, které tam kdysi měli. Průvodkyně s nadšením popisovala, jak tu lidé kdysi trpěli nemocemi a jak se někteří prostě ztratili. V jednu chvíli jsem si myslel, že budu další na seznamu zmizelých, když jsem zabloudil v úzké chodbě. Ale nakonec se ukázalo, že jsem se jen snažil vymanit z davu dalších turistů, kteří se asi taky báli, že jim někdo ukradne duši – nebo selfie tyč.

Když jsem konečně zase viděl denní světlo, rozhodl jsem se zakončit výlet výstupem na Calton Hill. Výhled na město byl monumentální. Tedy, pokud monumentální znamená „viděl jsem tak na dva metry před sebe“. Ale i tak to mělo něco do sebe. Gotické věže a kamenné zdi vypadaly, jako by každou chvíli měly ožít a pozvat mě na večeři… pravděpodobně jako hlavní chod.

Cesta na letiště byla překvapivě bez duchů i nájezdníků. Edinburgh je zkrátka město, které vás vtáhne svou temnou atmosférou, a když odtud odjíždíte, máte pocit, že možná úplně všechno z vás neodešlo. Možná trochu duše zůstalo někde mezi těmi kamennými hradbami, u kterých Jack Rozparovač jen čeká na dalšího turistu, co si v dešti zapomněl deštník.